Dobrý den, jsem adoptovaná a myslela jsem si, že to nikdy nebudu řešit, ale čím jsem starší tak tím víc mě zajímá kdo jsou mí praví rodiče a pořád si kladu otázky jako: "Ví vůbec, že existuju?", "Doufají, že mám dobrý život?". pořád všude slyším nějaké narážky a mám potřebu zjistit kdo doopravdy jsou mí rodiče a najít je. Svůj rodný list mám vystavený asi 3 roky po mém narození a nevím kde sehnat ten původní. mí adoptivní rodiče mi řekli, že mě moje pravá matka nechtěla ani vidět po porodu a hned mě odvezli do kojenckého ústavu, a proto nevím jestli vůbec byla udána v mém původním rodném listu, nevíte? Prosím poradtě, moc ráda bych je našla, co mám dělat?
3x
Víš, opravdu bych po rodičích nepátrala. Jsou to asi rodiče jenom proto, že Tě zplodili, ale dál jim už na Tobě nezáleželo. Ani prarodičům. /znám případ, kdy se mladí zřekli dcerušky a pečlivou maminkou se jí stala vlastní babička/. Ani to u vás nefungovalo. Věř mi, stát se mohlo cokoliv, přesto bych se s takovými lidmi nechtěla setkat. Nic k Tobě necítili, zbavili se Tě jako nepotřebné věci.
A zvláště, pokud se máš v adoptivní rodině dobře a rozumíte si. A to jistě ano, takoví lidé prožili smutné období a dokáží si děťátka vážit. Máš i ke svým adoptivním rodičům určitou povinnost a myslím si, že bys jim způsobovala bolest svým případným pátráním. /dokud jsi je jako malá potřebovala, jejich péči a lásku, byli Ti dobří, teď se stavíš na vlastní nohy a hledáš původní rodinu/. Asi mají hrozný strach a to oprávněný, že Tě mohou třeba i ztratit a na stará kolena zůstanou zase třeba sami.
Opravdu to nedělej. V Poště pro tebe jsem viděla celou řadu podobných případů, které dopadly různě a myslím si, že to není dobré pokoušet. Věnuj svou lásku těm, co Tě vychovali a ne těm, co Tě /možná i nezodpovědně/ zplodili. Rodiče nejsou ti, co dítě "spáchali", ale ti, kteří se o něj starali, vstávali k němu v noci, báli se o něj, ošetřovali ho při nemoci, učili se s ním...Kdyby Tví praví rodiče měli výčitky svědomí a chtěli vědět, kde a jak žiješ a jak se máš, už dávno by podnikli nějaké kroky. Asi jim opravdu nechybíš. Tak buď šťastná, že máš to, co máš. 
A nepokoušej osud. Jaga.
Hodně rozumu při uvažování. Jaga.
jaguško. Budu Ti oponovat. Někdy se to všechno kolem příchodu malého mimča tak nějak sesype... Jsou případy, kdy biologická maminka (a tady si dovolím jí tak nazvat), je zahnaná do kouta. Zůstane bez přátel, rodiny, financí... Jediné, co má a miluje je narozené dítě. A věř mi, že to rozhodnutí, vzdát se toho človíčka, dát ho k adopci v dobré víře, že se to malé bude mít aspoň dobře, je hrozné. Nepředstavujme si každou matku, která "odloží" dítě někam do jiné rodiny, jako nějakou bezcitnou bestii. Život někdy dokáže vymyslet tak špatný scénář, že je to až k neuvěření. A že matka později svoje dítě nehledá? Třeba by ho chtěla strašně moc vidět, ale bojí se... Bojí se o to dítě. Možná mu nechce motat hlavu. Co když ten človíček vyrůstá v krásné, harmonické rodině, jako milované dítě. A pranic neví o tom, že není vlastní. A najednou se mu ona vmotá do života. Znám jednu paní, která porodila velice mladá. Rodina ji doslova donutila dát dítě k adopci. Ona dotyčná zhruba v šesti letech zjistila, kde to dítě žije. A začala za ním jezdit. Ale jen tak, aby ho zahlédla. Aby viděla, jak se má. Domů se vracela na pokraji sil. Strašně moc chtěla k tomu malému jít a říci, že ona je jeho máma. Na druhou stranu viděla adoptivní rodiče, viděla to, že děcko milují. Nenašla sílu, jít a cokoliv malému říci. No, malému. Dnes to je pětadvacetiletý dospělák. A jeho biologická máma za ním stále tajně jezdí, aby ho viděla třeba jen pět minut. Ona sama řekla, že nikdy v životě ho neosloví. Ale my všichni kolem víme, jak se modlí za to, aby se stal zázrak a ona toho svýho syna mohla obejmout...
V životě není nikdy nic jen černé nebo bílé... Plno věcí, které v první chvíli odsoudíme nebo nedokážeme pochopit, je tak strašně moc "zamotaných", komplikovaných..
A být na místě adoptivních rodičů, tak bych se o to "své" dítě taky nebála. Vždyť ono mě přeci od mala vnímá jako svoje rodiče, miluje mě. A i když by se svojí biologickou matkou navázalo vztah, tak to není důvod k tomu, že mě opustí. Přeci není nikde psáno, že v srdci máme třeba jen dvě kila lásky a jen ty můžeme rozdělit. Lásky tam máme naštěstí neomezeně...
Pro "sebod": jsem přístupná každé rozumné diskuzi a proto musím uznat, že i když máte jiný názor než já, máte i Vy veliký kus pravdy. Život může s člověkem zamávat jakkoliv. Moje reakce byla dána asi tím, že já dost těžko zapomínám. Navenek jsem třeba příjemná a na dotyčného se nezlobím, ale tam uvnitř to pořád bolí. Není to zloba, nenávist ani touha po pomstě, spíš opravdu už jen bolest. A nemohu za to, nedá se to odstranit. Proto jsem psala podle sebe, jak to cítím. Mně by to jednáńí rodičů bolelo a tak bych prostě nepátrala. /nechtěli jste vy mě, nechci já vás. asi tak/
Je to už spousta let, znám to jen z vyprávění. Vesnický chalupník šel časně ráno sekat trávu na seno. Za vsí procházel kolem kapličky, uslyšel pláč. Na schůdcích uviděl maličké dítě zabalené v peřince, na krku mělo provaz s cedulkou a tam jediné slovo: JANA. V té době nebyly ještě nějaké problémy s úřady, proto pán donesl děcko domů a bez jakýchkoliv průtahů jej vychovali se svými dětmi. Jana vyrostla, byla pěkná, zdravá, hodná. Věděla, že není jejich. Když jí bylo asi 18 let, objevila se v chalupě cizí ženština a že je matkou Jany, že si ji teď chce vzít zpátky. Když se ptali, proč o ni nestála už dřív, odsekla, že ji holka byla k ničemu, protože jako dítě přece NEVYDĚLÁVALA. A teď, když holka chodí do práce, může se o "MATKU"! přece postarat. Ta drzost! Jana k ní samozřejmě nechtěla, zůstala dál u náhradních rodičů, ženštinu vyhnali. Jo, tehdy to šlo, dneska by se tím soud zabýval 5 let!
A tak opravdu osud někdy s lidmi pořádně zamíchá, někdy k dobrému, jindy k tomu horšímu. A nic s tím nenaděláme. Jaga.
Jago. A o tom to je... Prostě jednou si ta ženská, co dítě porodila nezaslouží být nazývána matkou 
. Jindy, kdyby jí to okolnosti dovolily, tak by to byla ta nejlepší maminka na světě 
...
Tohle Sebode, cos napsal, mi silně připomíná pohádku o Švandovi dudákovi. Tu pohádku jsem milovala už jako dítě. Napřed jsem měla jen strach z divoženek a v dospělosti jsem pochopila, že jde o úplně o něco jiného a začala jsem brečet v momentě, kdy se matka zjevuje v tom vězení a propadá se do hlubin zatracení, protože obětuje svou existenci ve světě víl, za svobodu svého syna, který se na ni ještě ke všemu utrhuje, a zatracuje ji. Ta pohádka, to je úžas. Je v ní všechno, pro člověka, který pochopit chce. Je to mistrovské dílo o psychologii a vnímání lidského činění, a cítění a vnímání tak rozličných důvodů, proč se kdo zachová tak, jak se zachoval. Nikdy by nikdo neměl nikoho soudit, aniž by dokonale znal důvody, které ho k tomu vedly. A ani pak to není jednoznačné, protože když já se spálím o plamen, a budu někomu vyprávět, jak mě to bolí, tak i když ten druhý bude pokyvovat hlavou, že to chápe, tak nechápe vůbec nic! To bych musela vzít ten plamen a spálit ho také. Pak teprve by byl opravdu schopen posoudit tu bolest správně.
2x
Proc hledas nekoho, kdo te nechtel ani videt? Ten clovek dobre vi, ze existujes, prece te porodil, ale dal jsi ho nezajimala.
Jake narazky te k tomu vedou? Mas zle adoptivni rodice, jsi nespokojena?
Ja v zivote nevidela sveho biologickeho otce. Po porodu se me zrekl, kdyz zjistil, ze se nenarodil kluk, ale holka. Do meho rodneho mesta obcas jezdi, ale videt ho nechci. Cloveka, co me nechtel, zase nechci ja. Proc taky?
Protože moji biologičtí rodiče už měli přede mnou další děti a když byla těhotná se mnou tak e začali rozvádět a malé dítě+ další děcka by neutáhla sama z mateřské a alimentů. chci jen vědět kdo to je a možná znát pravdu a poznat svoje sourozence. sama nevím proč mě to tak frustruje.
Poznat sourozence - to chapu... Ovsem bud pripravena na to, ze se mozna take nesetkas s vrelym prijetim. Nejde mi do hlavy, ze te matka nebo otec za celou tu dobu nekontaktovali. Ze by matka financne dalsi dite neutahla, je jasne, ovsem zajimat o tebe se mohla i po porodu...
Zkus se pozeptat v rodnem meste na uradech. Na matrice, mestskem urade aj.
2x
Možná bych začala odjinud... kolik ti je? Moc to nebude, co? Nechceš přeci jen počkat pár let... až si budeš moct být jistá, že dokážeš ustát všechno, co by mohlo přijít? Jsi tu ty a proti tobě několik dospělých, kteří všichni mají o moc delší praxi, jak někomu vykecat díru do hlavy. Své pravé rodiče máš - a ti, co tě porodili, jsou ta druhá liga. Neubliž těm pravým při tom hledání.
Jestli na tom ale trváš, připrav se na všechny možné scénáře:
- nebudou vůbec rádi. Budou mít vlastní život a to, že jim tam vtrhne někdo z minulosti, na kterou nechtějí vzpomínat, nepřinese nic dobrého nikomu.
- budou možná trochu rádi. Jé, to je fajn, že se máš dobře, hm, tak snad abys šla.
- budou rádi. Protože, a to není žádná výjimka, řada takových rodičů se nechce starat o děti, ale s radostí skočí po skoro dospělém parťákovi, o kterého už se není třeba moc starat, a který případně už dokonce vydělává. To pak vypadá skvěle - toho pochopení a nadšení - aby taky ne, snaha o výchovu už tam není žádná, všechno dovolí, těch nalezených podobností, panečku... pozor na takové lázně plné emocí.
- bude jim to fuk. A ty si budeš úplně zbytečně připadat méněcenná, dokud nepřijmeš jako fakt, že to, že někdo dítě stvoří automaticky neznamená... vlastně nic.
- a dál, a dál...
Ujasni si hlavně své skutečné motivace. Protože jestli je to jenom pro to, aby sis dokázala, že o tebe stáli - budeš skoro určitě zklamaná, i kdyby to tak bylo, protože to nikdy nebude tak silné.
2x
Víte, my jsme také adoptivní rodiče, máme dvě adopčata. A máme schované i jejich originál rodné listy, právě pro případ, že by v dospělosti chtěli poznat své bio rodiče. Ale pro nás jsou to jen jména, nikdy jsme je nekontaktovali - ono já osobně bych se těžko udržel v přítomnosti kohosi, kdo týrá děti. Nicméně nechci, aby děcka v případě zvědavosti museli své problémy řešit přes ,,paní Ester´´
Zkuste se optat svých rodičů, je dost možné že také leccos ví.
1x
V rodném listě své pravé biologické rodiče musíš mít napsány,ovšem samozřejmě,že v tom původním,měl by být uložen na matrice v místě,kde ses narodila.Pokud je chceš opravdu vidět,zkus třeba pořad Pošta pro tebe,je velmi úspěšný při hledání "ztracených"lidiček
0x
Já bych to nedělala, může to být velké sklamání a také šok pro biologickou rodinu. Zkuste vyjít ze zařízení kde jste se narodila ale myslím, že informace vám nedají.
se s ním nechce radit. To chce pravdu poznat.
0x
"lauro", chápu, že chceš poznat rodiče, kteří se přičinili, že jsi na světě. Jasně, že krev není voda, ale neuspěchej to. Líbí se ti u adoptivních rodičů? Kolik je ti roků? Poptej se svých adoptivních rodičů, možná ti odpoví jen to, co zatím sneseš. Vychovali tě, starali se o tebe, buď i k nim trochu shovívavá. Jinak hodně štěstí. 
- stařenka
0x
S tou matrikou nebo poštou pro tebe - není špatný nápad, možná by něco mohli mít zapsáno v porodnici, ale dost toho utajňovali. Nebo se pokusit najít u dětské lékařky záznamy z doby, kdy jsi nebyla ještě adoptovaná a tak postupně skládat informace. Může Ti to vyjít, vysvětlit si v hlavě co se tehdy vůbec stalo. co ji k tomu vedlo, prostě PROČ. Jestli se to povede, měla by jsi se připravit na to, zda budeš schopna a ještě chtít znát pravdu.
0x
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.