Vydržet život s alkoholikem?Proč?

Mám zkušeností na knihu. Mám moc hodného manžela, brali jsme se v roce 1975. Ale studoval, pak začal pracovat v autoservisu /přejímací technik, později i vedoucí/ a tam to začalo. Každý chtěl opravit auto levně a rychle a úplatky ve formě lahví byly na denním pořádku. A manžel podlehl. Pak autoservis skončil, manžel si našel jinou práci, flašky už nedostával, ale pil dál, za své. Bohužel, i za volantem. Při služební cestě jej chytili na Slovensku na dálnici policajti s 2,4 promile. A šéf firmy se s ním rychle rozloučil. Já uvažovala o rozvodu, děti se od něj odvrátily. Dokonce i moje tchyně říkala /a byl to její syn!/, abych od něj odešla, že to s ním nemá cenu.

Manžel se na prosby rodiny začal ambulantně léčit, ale nic to nepřinášelo. Jednou za půl roku navštívil paní doktorku, řekl, že nepije, ona řekla: jen tak dál! a tím to skončilo. Samozřejmě, že pil. Nikdy nezapomenu na 23. leden 2007. Ten den se silně opil už ráno, upadl ve stodole a dost se odřel a potloukl, i v obličeji. Po návštěvě lékaře a rentgenu hlavy nás poslali domů. Docela se z toho dostával, ale pak zmizel. Bylo asi 13 hodin, já se chystala na odpolední směnu a když jsem si šla do kůlny pro motorku, našla jsem ho tam ležet na břiše, totálně na šrot. A řekla jsem si, že ho tam nechám klidně zmrznout, už jsem prostě v té chvíli nemohla dál. Řekla jsem jen tchyni, že tam je, odjela jsem do práce a tchýně s ním strkala a dloubala do něj tak dlouho, až ho dostala domů.

A pak to šlo rychle. Paní doktorka nařídila ústavní léčbu a přes jeho četné prosby trvala striktně na svém. Posledního ledna jsem ho dovezla 60 km od nás na psychiatrii na detox. Tam byl týden se samými blázny, dokonce i jedním vrahem. Všechno mu snědli, chovali se nevypočitatelně. Bál se jich. Tento týden prý byl jeho nejtěžším. Pak ho odvezli do Želivi. Tam se mu moc líbilo. Sice přísnost a pořádek, ale dobrý přístup, zvládal to. A krásné okolí, kam chodili se sestrami na vycházky. Pobyl tam 5 měsíců a 9. června 2007 jsem si jela pro nového člověka. Od té doby se nenapil a já mu věřím, že to špatné už máme za sebou. Je úplně jiný, milý, vtipný, rozumný, i děti už k němu našly cestu zpátky. Dcera na něj nedá dopustit. A pomohlo to i mně. Naučila jsem se pochopení, pomoci, toleranci, ne jen plivnout či hodit ho přes palubu. Posílala jsem mu dlouhé dopisy a vypisovala mu, co hezkého nás čeká, až se vrátí. Třeba dovolená. Posílala jsem mu balíčky a když mu povolili návštěvu, nikdy nečekal marně, pokaždé někdo z nás přijel, většinou já s tchyní, ale i dcera, či syn.

Dalo nám to hodně. Dneska už vím, že je možné se vrátit, byť by člověk klesl sebehloub. Ale je potřeba hodně pevné vůle, hodně porozumění, člověk prostě musí chtít se vrátit. Dneska už jsme v předdůchodovém věku a věřím, že všechno to zlé je už navždy za námi. A i když to dědovi do očí neříkám, MÁM HO ZA TO MOC RÁDA. Dokázal, že je chlap. A já jsem personálu AT léčebny v Želivi dodnes moc vděčná, díky jim mám nového manžela. Jaga.

Bohužel, horší situace nastane, pokud to člověk nedokáže či nechce zvládnout a podstoupit. Měla jsem kamaráda, moc hodný člověk, chytrý, VŠ vzdělaný, měl manželku a 2 dcery. Díky alkoholu přišel o práci o rodinu o bydlení a nakonec... Za pár dní, 15. září, by byl oslavil své padesátiny. Už neoslaví.

Pardon, manžela nepropustili 9. června, ale až 9. července. To ale není až tak podstatné, jen jsem se spletla. A to jsem si myslela, že to datum nikdy nezapomenu. Ta ošidná paměť!

Nemám vlastní zkušenost.Ale mého kamaráda.Byli doma 3děti.Maminku měl moc hodnou i táta byl hodný ,než se napil a to každý den když přišel z práce.Doma se najedl a honem do hospody vracel se někdy v noci,jestli se to dá nazvat" vracel".Ale kámoš ho měl rád,vždycky brečel když věděl, že je zase v hospodě.Několikrát jsem s ním pro tátu do hospody šel,kámoš tam pokaždý strašně brečel a prosil tátu, aby šel domů.Ještě mu jednu táta vrazil a seřval ho.Ale on šel pokaždé pro něj znovu.Potom jednou někde spadnul a byl v nemocnici asi 10dní,jel jsem s kámošem za ním,ani jsem nechtěl věřit,že je to on,pořád kamaráda jen hladil a říkal,jak ho má rád a že už nikdy pít nebude.Kamarád byl strašně rád a těšil se, až táta přijede domů.Přijel ,ale než kámoš a jeho maminka i ostatní děcka vrátili domů ze školy,už zase seděl v hospodě.Pak se dostal do léčebny,byl tam asi půl roku.Kámoš mi pořád říkal,že už konečně pít nebude.Vrátil se a za týden pro mě přišel kámoš a brečel a chtěl,abych šel pro něj s ním do hospody.Nechtělo se mi,ale byl to kamarád,tak jsem šel.Nikdy na to nezapomenu,jak kamarád brečel celou cestu a my ho táhli domů.Pak už moje rodiče to zakázali,abych ho chodil tahat z hospody.Dostal se zpět do léčebny a když se vrátil, začlo to znovu.Ale začlo to být i horší.Zmlátil celou rodinu,když byl ožralí.Kámoš tenkrát spal i s maminkou u nás.Rodiče ji navrhli, aby se rozvedla,nebo je zabije jednou.Tak to udělala,ale kámoš pořád utíkal za tátou a spal u něj i když byl namol.Pak jednou šel sám z hospody v zimě a někde zůstal ležet.Někdo ho sice našel a zavolal záchranku,sice ho zachránili,ale přišel o nohu,protože jak spadl, tak si ji zlomil a pak ještě mrzlo a nevím co s ní měl ,ale museli mu jí amputovat.Kámoš zůstal u táty a všechno mu dělal.Neměl na jiné věci čas,jen tátu.Někdy jsme mu i pomáhali jako kámoši.Nakonec se vrátila i jeho maminka i děcka.Už nikdy do hospody nešel a ani doma se nenapil a nepije dodnes.Jednou mi jeho táta řekl,že se stydí za to co provedl dětem a manželce a neví ,jak jím to ted vynahradit.Ale sehnal si práci a pracuje i v noci.A je to ted príma chlap,ale myslím si, že jen díky kámoše,že se na něj nikdy nevybodl.

Z mnoha příběhů ze života alkoholiků znám důvěrně jeden.Mého vlastního otce.A není to příběh,který bych někomu přál prožít.Já jsem si z něj vzal ponaučení a jsem téměř abstinent.Dalších příběhů v rodině i blízkém okolí znám také pár.Alkoholikovi nejde pomoci,každé ženě poradím jen,honem od toho člověka pryč!Totéž platí dnes o módě drog.

JABRAKA