Rodiče ze mě vysávají energii, nemůžou za to

Já si myslím, že tato vaše přecitlivělost a rozladěnost pramení z vašeho postavení. Jste dospělá, velká holka, která se umí o sebe postarat, něco už dokázala, má svůj život a zodpovídá za svá rozhodnutí a své činy. A najednou jste postavená do role děcka, kdy otázky rodičů jakoby směřovali k tomu, že se ptají, jestli jste si čistila zuby a vzala si čisté prádlo. Najednou se ve vás boxuje několik pocitů. Dospělá žena, dítě, závislost na rodičích, neschopnost změnit to. Změnit cokoliv. Takové to: Pokud máš nohy pod mým stolem a mou střechu nad hlavou. . . Ve skrytu duše, aniž byste si to vůbec připustila, víte, že jste vzdělanější než rodiče, máte přehled přes mnoho věcí, rozumíte dnešní době víc, než oni. Tím, že jste většinu doby mimo domov a mimo jejich vliv a jejich pohled na svět, zvyky, pár věcí je pro vás nepochopitelných, rozčilujících. Své rodiče ctíte, milujete je, jste jim vděčná. Ale pijou vám krev a vy nemůžete vůbec nic změnit. Už jste jinde a úplně bezmocná. Chce to obrovskou dávku lásky, pochopení, trpělivosti, abyste tohle všechno překonala. Nic jiného vám totiž nezbude. Jestli to nedokážete, bude se nenávidět a rodičům se budete vyhýbat. To všechno budete muset snášet, dokud nebudete mít nohy pod svým stolem a svou střechu nad hlavou. A dokud se vztah s rodiči hodně nezmění na přátelství, partnerství. Ještě chviličku a bude tomu tak. A pak trošku větší chviličku a vy budete v roli rodiče, který rozčiluje své děti. Na stejné pocity, jako máte vy, si živě pamatuji já, ve vztahu ke svým rodičům. A také na to, jak jsem se chviličku bála, že zabiju svou dospělou a studující dceru. A také na její nenávistný a pohrdavý pohled. Trval jen zlomek vteřiny, ale byl tam. Puberta proti tomuto období byla růžovým sadem. Ještěže trval pouze chvilku. Přežily jsme toto období, období bezmoci, ve zdraví. A dnes, když jí při návštěvě řeknu:" Vezmi do pravé ruky kolíčky a ten bryndák pověs na šňůru do koupelny" a ona se zhluboka nadechne, uvědomím si, s kým to mluvím.

Nám děda vždycky říkal,když jsme si na něco doma naříkali,že:Když jsme malé,tak věříme,že rodiče vše vědí nejlépe.15-25- že rodiče nic nechápou a ničemu nerozumí.25-40- tak si řekneme, mamka to bude třeba vědět.Ve 40ti,co by na to řekla mamka.V 60ti,škoda,že už tady není mamina,ta by to určitě věděla.

Ale jinak si myslím taky,že je to jen tím,že jste již samostatná a navíc tedka to učení.Jakub

a na doplnění, je klidně možné, že si tento stav uvědomují i rodiče. Proto třeba chodí pryč s přáteli, protože stav napětí je ubíjí. Já bych navrhoval rodičům říci nebo napsat tvoje rozpoložení, nebo jim dát přečíst tento příspěvek... určitě si zaslouží za svou toleranci i trochu vyjádření tvého vztahu k nim a vysvětlení příčin nepohody... uleví se vám všem...

Já jsem si několikrát přečetla, to, co píšeš. Ale stejně z toho moudrá nejsem. Rodiče Ti upravili cestu, dali zázemí, na které se můžeš spolehnout. Možná, že Tobě vadí jejich přístup k dnešnímu životu, zdá se Ti, že ničmu nerozumí, protože Ty studuješ, a máš se za chytřejší, nežli jsou oni. Ale jsou to právě oni, kteří Ti právě toto sebevědomí poskytli. Podle Tebe, nejsou asi na "úrovni", a všechno, co Ti řeknou, Ti připadá nepodstatné, protože Ty jsi už přece někde jinde, máš přehled tam, kam oni nevidí. Ale není tomu tak. Oni to měli, a mají jiné. Poznáš to na vlastních dětech, a vzpomeneš si na tuto chvíli. Já myslím, že zrovna Ty ano. To bys neměla toto dilema. Určitě jsi dobrá holka, ale uvědom si, že jsi prozatím na nich závislá. Kde bys asi jinak byla v tuto chvíli? Buď ráda, že máš takové rodiče, a když si myslíš, že všemu rozumíš lépe než oni, tak k nim buď tolerantní, z pozice silnějšího. Protože takový je Tvůj pocit, asi. že víš všechno lépe nežli oni, a že nemá smysl s nimi cokoliv rozebírat, neboť oni přece ničemu nerozumí. Ty to víš samozřejmě lépe. Ale jsetliže je tomu tak, tak si uvědom, že nebýt jich, a toho všeho, co Ti poskytli, abys tedy byla tak úžasná holka, mohla bys být dnes jenom na té ubytovně, a to bůhví, za jakých okolností. Takže se s nimi bav na jejich úrovni, a snaž se přehlédnout, že třeba do něčeho nevidí tak, jako Ty. Vysvětli jim to, místo abys se před nimi zavírala, a cítila se spokojeně jenom v momentě, když za nimi zapadnou dveře. Anebo jim nic nevysvětluj, to není nutné, třeba by na to nestačili, žijí jinak než Ty. Jenomže JIM zato vděčíš.

Patříš mezi privilegované! Co bych za to kdysi dala zrovna třeba já. Važ si své situace, a svých rodičů!

Moc tomu nepodléhejte. Berte to, že to je přirozený stav, kterým projde mnoho mladých dospělých. Je to zdravé - jinak byste navždy zůstala u rodičů. Takhle Vás to donutí se postavit na vlastní nohy.

Tzn. nevidím na tom nic dramatického: po škole si prostě najděte garsonku a vychutnávejte život na svých nohou. Prošlo si tím již mnoho lidí, že až když se osamostatnili, našli znovu cestu ke svým rodičům a je to pěkné. Jenom to v mezidobí nezkažte nějakým výrokem, kterého byste později litovala.

Navíc je ještě čas - nový vztah k rodičům člověk pak najde stejně nejvíc až s vlastními dětmi. Jednak potřebuje pomoci a jednak se začne dívat na věci z pohledu rodiče, což je málokterý mladý člověk schopen.

Vcera jsem byla po delsi dobe s mamou na kafi a veceri, a byl to uzasny vecer Samozrejme byly doby, kdy pro me rodice byli trapni, nemoderni, nerozumeli mi. Tady ty pubertalni leta jsou uz nastesti za mnou

Ty tam jsou doby, kdyz deti zili se svymi rodici v dome az do smrti a byly jim vekou oporou, vse se delalo spolecne. To je dan dnesni volne doby a vztahu, kde kazdy kouka na sebe a okolim se zacne zabyvat, az kdyz je neco v neporadku.

Vazte si chvil se svymi rodici. Nevite, jak dlouho tady budou, nasim je kolem 50, jedna mamina kolegyne umrela vcera na infarkt (52 let), druha je po mrtvici uz dva tydny v komatu (46 let).

´Tez jsem nekdy doma radeji sama, protoze mam cas na sve veci, ale porad si najdu cas a hlavne chut si s nasima popovidat, podivat se s nimi na film ci spolecne uvarit obed. Protoze jsem castecne z domu, jsou mi tyto chvilky vzacne.. a hlavne nevim, kolik na tyto spolecne chvilky jeste mame casu.

Mien, připisovala bych to stresu před státnicemi. Přes rok doma nebýváte, najednou máte změnu režimu a k tomu se ještě potřebujete učit. Mě to taky vytáčelo, když jsem se učila na státnice, byla jsem nervózní a do toho mi rodiče opakovali, že to určitě zvládnu, a že když jsem to zvládla doteď, bude to hračka atd. atd.

Tak vydržte, přejde to

Návrat k soužití s rodiči, pokud jsme už trošku odvykli, bývá velmi těžký, naprosto chápu Vaše pocity. Nejde o to, že bychom své rodiče přestali mít rádi, jde o to, že máme už svůj život, což rodiče velmi těžko chápou. Zkuste situaci vyřešit tím, že si se svými rodiči v klidu sednete, třeba u skleničky vína, a vše si v klidu vyjasníte. Vy jim řeknete, proč jste občas nepříjemná, naopak oni Vám řeknou, že o Vás mají strach a stálé rodičovské obavy. Potom už musí nastoupit velká dávka tolerance, samozřejmě ze všech zúčastněných stran. Je to jistě lepší řešení než situaci nechat vyhrotit a třeba se rozejít ve zlém.

Mien, zrovna nedávno jsem se chtěla tady na poradně zeptat na úplně stejný problém, ale z jiné strany. Ze strany rodiče. Přesně, máme se s dcerou rádi, je hodná, ale má své mouchy. U nás jde možná o to, že si babička, ke které chodí na víkendy a o prázdninách, začala stěžovat na její odtažitost. Táhne se to už od jejích cca 15 let. (ještě pro doplnění, dcera je pro mě nevlastní, otec jí má ve vl. péči a v těch 15 letech se ozvala její máma, která jí v 8 opustila, teď k ní chodí jak může). To bych přirovnala k vašemu pobytu na intru a doma. Ona- u mámy a doma. Jiné zvyky, jiný režim, jiná svoboda. Babi si stěžuje, že neřekne dobrou noc, nepoděkuje, nepoprosí. Co je horší, nepopovídá si s nimi. Nechápou, proč tam tedy chodí, když ji nikdo nenutí.

Já mám s ní doma ten problém, že nepomůže, aniž by to nedostala za úkol. Jo, když řeknu umyj nádobí, tak ho umyje. Když to neřeknu, neudělá to. Jenže mě nebaví to pořád říkat, čekám nějakou ochotu. Ještě když prohodí, jak myla u mámy nádobí v jiném prostředku než já, který je lepší, přičemž stojí opřená o linku a dívá se na mě jak ho myju. Ano, mohla bych požádat, ať umyje nádobí, vynese koš a uklidí si pokoj. Jenže mě to nebaví, je skoro dospělá a tak čekám, že jí to napadne samu od sebe. Nenapadne. Poté co jí tedy řeknu ať něco udělá, nebo jí dokonce něco vytknu, zaleze do pokojíčku třeba na celý den. To napětí tu je a hrozné. Sama nevím jak z toho ven.

Třeba vám má zpověď v něčem napoví.

"mien", myslím, že z rodičů vysáváš ty a to nejen energii. Máš sice nové vědomosti, ale rodiče mají zkušenosti. Jednou si na to vzpomeneš, jak už ti napsala Suzymon. - stařenka

Obecně, dříve měli lidé blíž k sobě, nekoukali na televizi, reklamy, atd. měli na sebe víc času. Dnes děti rodičům nemusí pomáhat např. na poli, s dobytkem atd. , takže volný čas vyplňují svými aktivitami. Zabývají se např. sami sebou. Nedivím se, že může docházet k odcizení. Možná, až budete mít svoje děti, budete si budovat svoje vztahy k dětem, pochopíte analogii se svými rodiči. Zatím hodně trpělivosti a pro uvolnění si třeba zacvičte jógu.

Dobry den,asi by jste mela najit vhodnou chvili a normalne si s rodici pohovorit ,co prozivate.Ja bych zacala tim,ze si jsem vedoma,ze maji o me starost,zajem ,peci a hned bych dodala,ktere si cenim,ale ze v posledni dobe se sama v sobe nevyznate a ze to ve vas vyvolava neklid.zas bych dodala,ze je to zrejme pretizenim,skolou a podobne.domluvte se na tom,at chvili zkusi se vas na nic nevyptavat a ze prijdete sama za nimi.Ze ale veritemze se vse srovna.Nevim jestli to takhle v praxi u vasich rodicu pujde,ale urcite to nejak spolu zvladnete.Vite nema cenu nikdy nechavat veci ,aby narustaly a stalý se nezvladnutelnymi.Jedno je fakt,ze se take na studiich prece jen clovek dost odcizi,jste zvykla uz zit jinak.Mam take syna na VS a vidimjak se mi meni,dojizdi malo domu,je to velka dalka.Pro me jako rodice,jsou chvilky s nim vzacne,ale take to nekdy zaskripe,zmenil se je v napeti.trpelivost z me strany a snazit se pochopit vsechno casem zpravi,jiste to ani pro vase rodice nebude zadna novina.

Ahoj, mám to prakticky stejné. Ale myslím, že je je to "napůl" způsobeno stresem před zkouškami. Ta druhá půlka; to může být leccos, prakticky mě napadá, že pokud jsi zvyklá žít celý život mimo domov, jsi zvyklá na samostatnost. Rodiče ti tuto myšlenku "kazí" (ne ve zlém) a to ti způsobuje stres a diskomfort

Myslím že nejen to napětí ze zkoušek, ale navíc změna prostředí... je to jako ponorková nemoc. Já sice taky moc rád vidím svoje rodiče , ale ne, abych tam byl nějak dlouho. Stačí zajít na kafe, pokecat a stačilo...nejsem nějak schopen dlouhodobě tolerovat jejich zvyky, názory... každý máme svůj svět a já je rád vidím při návštěvě, ale už fakt dávno nejsem malej kluk, kterému říkají co má a nemá dělat. Čím jsem starší a oni stárnou, tím víc chápu, že to s nimi jde z kopce a já s tím nic nenadělám. Když zavřu branku u baráku, tak si řeknu, že všude dobře doma nejlíp. Možná by Ti pomohlo, kdybys našla v okolí nějaké kamarádky , a občas s nimi vyrazila a s rodiči si aspoň hodinku denně třeba při snídani jen tak pokecala na jejich téma.

Slečno,toto co pocitujete,je uplně normálné.Když naše dědi studovaly,joj to bylo nervů.Tak jsme je pak vykvartýrovali k babi a dom přijely jen když chtěly.Doma tolik místa nebylo ,seknice kde se mohly děti učit,tak tam byly i ostatní děti,takže se nic dělat nedalo.Uvidíte,že až budete jednou někde bydlet sama, vše se bude zase utvářek ke spokojenosti všech.Budete ráda zase jezdit dom a těšit se.Někdy se vám i bude stýskat po rodičích.Majdalena

mien, písněte! Vím, že máte jiné myšlenky a čas letí jako šílený, ale jak se vám daří? Hodně štěstí nejen při státnicích

Myslím, že za to můžou státnice...

A co takhle chodit na brigády,osamostatnit se a bytlet v podnájmu?! a nebýt ani finančně závislá na rodičích.

Stačí jen ten první krok udělat a nepsat jen o tom!

Vliv změny prostředí, jiní lidé, jiné zájmy, jiné pohledy na svět a j., předpokládám, že rodiče nemají vš vzdělání, chovají se furt jako k děcku (i když jsi jejich děcko a budeš..) a proto ty otázky vadí. Už jsi prostě z domova vytržená., Díváš se na ně ze své pozice, hodnotíš tak jejich dotazy. To se těžko mění, zkusit si popovídat, ať se chovají jako k dospělé, nebo to prostě přecházet, zatnout zuby.