Ahoj,
potřebovala bych poradit. Máme s našima skvělý vztah, je mi 22 a vždy mi přišlo, že mi strašně zasahují do života, takže jsem se minulý rok rozhodla, že odjedu na delší dobu do zahraničí jako aupair, aby viděli, že se bez nich obejdu a jako, abych jim "ukázala" jak jsem velká holka. Jenže, co čert nechtěl, agentura mě podvedla, otec od rodiny se mi pokusil znásilnit, takže po dvou měsících za pomocí ambasády se rodičům a přátelům podařilo dostat mě domů. Sáhla jsem si na dno a uvědomovala si věci, co doma ne, jak mi záleží na našich, jak je potřebuju k životu, ale i obyčejný věci, které by mi doma nikdy nepřišli.
Už to bude rok, co se to stalo a já mám strašnou úzkost, když mám být bez nich delší dobu. Třeba dnes přijede babička a že pojedu s ní na vesnici, se odreagovat a učit na zkouškové a už je to tady, kamarádka úzkost a panika mi svírá a mám strašný strach odjet. Je mi úplně špatně. A to jedu k babičce 40 km od domova. Nedávno jsem měla jet s holkama na chatu ke kamarádce a nedokázala jsem to, ráno jsem se rozbrečela a bylo mi úplně špatně, nejela jsem.
Trápí mi to a nepřijdu si normální, lidi v mých letech od rodičů odchází a já jsem na nich den ode dne závislejší. S mamkou si voláme i 8x denně (ne, že bych jí volala já, i ona to takhle má, že mi volá často...), kámoši jzedí na dovolenou s bandou a já radši jedu zase s rodiči k moři, nechápu se..máte nějakou radu?
0x
"Nelámejte to přes koleno". Když se Vám nechce odjet, neodjíždějte. I doma je potřeba z bytu odejít nakoupit, zařídit něco na poště nebo na úřadě. Jezděte na výlety s rodiči a buďte v pohodě. Dříve bývali dospělé děti samostatnější, protože už na ZŠ jezdívaly na brigády, manuelně pracovaly a hlavně společnost byla morálnější. Spadly Vám "růžové brýle" v názoru na cizinu. Oni totiž v té médii vychvalované cizině koukají převážně na to, kolik kdo má peněz, a mladých Čechů (žen i mužů) si neváží. Vidí v nich něco podřadného, protože jsou ochotni jim sloužit. A možná i nějaká Češka "au pair" před Vámi plnila pánovi domu "všechna přání", proto si dovolil to chtít i po Vás. Cizina není lepší, než domov. Domnívám se, že je v mnohém horší, než dřívější život v ČR, a že to Češi nakonec pochopí.
To přejde. Postupně
0x
Možná to příjde s nějakým vhodným mužem, snad by i psycholog nebyl na škodu. Přece tou pupeční šňůrou nechcete být svázaná do smrti. Zkuste nejdříve omezit telefon vždyť maminku vidíte každý den, u nás platí pravidlo : volat jen když je něco nutného, na to jak se kdo má a co dělá se můžu zeptat až ho uvidím.
0x
Ahoj, zajímalo by mě docela, zdali jsi jediné dítě, či zda máš sourozence. Pokud ano, jak s nimi vycházíš a jak se oni chovají k rodičům /jsou na nich také tak závislí/? Jinak chybu udělali v Tvém dětství asi Tví rodiče, kteří si Tě příliš pěstovali jako kytičku. Já už od 9 let jezdila na 3 týdny na pionýrské tábory, nechtělo se mi, ale mamka mě přihlásila, co mi zbývalo. První rok jsem tam probulila, druhý tak napůl, něco se mi líbilo, něco ne a pak jsem si zvykla a tábory si vyloženě užívala, dodnes vzpomínám na některé prima hry, zážitky a tehdejší kamarády. Na střední škole jsme jezdili na Lounsko na chmel, na Vysočinu na bramborové bridády, hrozně jsme se těšili a zažili spoustu srandy a učili se samostatnosti. Prostě jsem se otrkala. To všechno Tě, asi bohužel, minulo. Proto se dneska snaž oprostit od přehnané péče svých rodičů, věk na to máš. Začni pomalu, zařizuj si sama své věci, rozhoduj si sama o nich, postupně se otrkávej. A jak už někdo psal v předchozím příspěvku, až si najdeš chlapce a zamiluješ se, budeš s ním trávit postupně daleko víc času, než s rodiči a třeba spolu začnete společně i bydlet. A také to Ti pomůže. Už jsi přece opravdu VELKÁ HOLKA. 
Držím palce, abys našla toho pravého a zbavila se svého problému. Hodně štěstí - Jaga.
Voláme si jentak, nebo spíš mamka volá..máme to zadarmo, takže si říkáme blbosti.
Jde o to, že před tou "senzační" cizinou jsem byla normální, od našich jsem prchala jako "každé dítě", chtěla jsem po návratu jít bydlet sama, tedy s bývalým přítelem, chodili jsme spolu 5 let. Dřív jsem naše neviděla celé léto a bylo to v pořádku, ale teď? Katastrofa! Studuju VŠ v jiném městě a odjet do školy nebo do práce, to mi problém nedělá, jen ty dlouhodobější pobyty. V cizině mi sebrali prachy, osobní doklady, skončila jsem ve vězení, on je člověk otrkaný z filmů, ale když to začije na vlastní kůži, je to děs. Po tom znásilnění jsem 14 dnů v kuse vyzvracela cokoliv , co jsem pozřela i vodu.
Jinak mám ségru a ta je v pohodě, jako jsem bývala já. Jezdili jsme na tábory, různé akce, k babičkám a dědům, i na dlouhá sportovní soustředění, obě jsme závodně sportovali na slušné úrovni. Jezdila jsem na měsíční jazykové kurzy, byla jsem normální.. 
Jiji, zajděte k odborníkovi, jak radí ostatní. To není o závislosti na rodičích, ale o tom co se Vám stalo. Nic víc. Bojíte se a stáhla jste se do bezpečí, to je normální. Já jsem problémy a životní trable probírala taky vždycky s tátou a to jsem bydlela o 70 km dál, vlastní rodina a věk skoro 40. 
Zajděte k tomu lékaři co nejdřív, lidská duše je křehká a nevyzpytatelná zároveň, mohlo by se stát, že zkolabujete. Přeji sílu k tomu kroku, pak už to bude v pohodě, uvidíte.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.