Dcera a syn mě už nepotřebují

A zkoušela jste se zeptat jaký je důvod jejich nezájmu? Možná by nebylo od od věci synovi napsat třeba:
Ahoj Mirku,
dlouho jsem Tě neviděla, já vím, že už jsi dospělý, samostatný a možná ani nemáš potřebu se ke mě znát. Já bych ale byla moc ráda, kdyby jsi někdy přijel k nám a vzal sebou třeba i manželku a děti. V květnu přijede pouť, kočka čeká koťata, upekla bych bábovku,... Kdyby se Ti nechtělo, klidně bez okolků napiš, v čem je problém. Určitě jsem nebyla ideální matka. Možná jsem v něčem udělala velkou chybu o které ani nevím. Možná máš obavu, že bych Ti příliš zasahovala do života, možná se za mě stydíš, Ty vysokoškolák a já mám problémy s pravopysem . Já prostě nevím, proč se vídáme tak málo a ta nevědomost mě trápí. Měj se hezky a brzy napiš.

Jste 5x trestaná, špindíra, drogově závislá? Pokud ne, tak je chyby v dětech a život jim to jednou vrátí i s úroky. Dokud jste sypala tak vás znaly a až by měly vracet otočí se zády, hrozná představa.

Přijde mi to hodně zvláštní. Samozřejmě tu je možnost, že jsou vaše děti prostě nevděčné a je to čistě jejich vada charakteru, ale nemůžu se zbavit dojmu, že něco ve vašem soužití nebylo košér a oni za sebou prostě jen spálili mosty. Odpuštění není povinnost a v mnoha případech ani ctnost. Pokud tedy sama nevíte, oč jde, tak nezbývá, než se zkusit nenuceně zeptat. Když vám to řeknou, tak budete vědět, na čem jste a pokud vás budou ignorovat, budete se s tím muset smířit. Zákon jim kontakt a dobré vztahy s matkou nepřikazuje.

Je to smutné. Pochopím, když se vám dítě nebude chlubit s partnery. Já mám své rodiče moc rád, přesto je vůbec neseznamuji se svým soukromým životem a partnerkami, ale neskrývám před nimi, kde bydlím, jsem s nimi v kontaktu a pokud bych se snad zbláznil a chtěl se ženit, nebo plodit děti, tak jim o tom nejspíš řeknu.

Věřím na mnoho faktorů - někdy je mládí sobecké a neuvědomuje si to, zvlášť pokud hojnost materiální měli vždy, i teď se jim nevede zle, 400 km je dost daleko plus syn kolikrát s matkou nemusí cítit plus jeho manželka nemusí mít empatii a nutit ho k udržení vztahů s potenciální tchyní. Spíš by to mělo být možná víc přes dceru ... tím, že jsou takoví oba, tak jim asi fakt něco chybí (buď něco skrytého z dřívějška, ani Vás to nemusí napadnout, nebo jsou oba od přírody bez citu, těžko posoudit - např. můj muž je silně "nemazlivý" a vymlouvala se na to i jeho sestra, nevěřila jsem jim, že jsou tak hrozní, ale moje dvouletá dcera má výroaznou nechuť k mazlení taky, proto začínám i víc věřit i na genetické předávání vlastností - bůhvíjak na tom byl citově Váš 1.muž, jejich otec).

Moje rada - musíte zvážit, co je lepší, co vyjde spíš (které z dětí), příp. i pokusit se současně o obojí: nečekejte, že se to v nich zlomí, pokud dosud ne (tyhle věci se lámou, když má člověk děti svoje, začne si uvědomovat, jakou lásku a odpírání dali jeho rodiče jemu) - udělejte jeden pokusný krok sama. 1. Napište nějaký dopis, vůbec ne vyčítavý, spíš právě o zájmu o to, jak se mají, co vnoučata ap. Buď odpoví a pošle psaní a fotky, nebo třeba i pozvání... (kontakt se dá sehnat vždycky, na netu přes firmu Mercedes, přes nějaké spolužáky a kamarády, rodinu, někdo musí kontakt znát) 2. Zkuste dceru jen tak pozvat na kafe někam do kavárny, na popovídání, zkuste opět začít spíš se zájmem o její těhotenství, případně dodat, že Vás mrzelo, že jste nemohla jít na jejich svatbu, zkuste pozitivně, pokud v nich něco je, chytnou se za nos a ty vztahy obnoví. ...

Člověk někdy pro své zájmy a rozlet zapomene na bližní, ale toto je už hodně. Za jeden pokus nic nedáte, přinejmenším upozorníte, že Vy zájem máte. Víc asi udělat nemůžete. Pokud to nevyjde, máte další děti, byť to bolí sebevíc.

Mmch - třeba se cítí jako ti Češi, co se přestěhovali do Německa a ztratili svůj svět, nebo třeba v sobě mají pocit dětí z 1.manželství, že se třeba vše točilo dle jejich pocitů jen kolem mladších sourozenců ap. To už je jen na Vašem přemýšlení.

Dobrý den. Zrovna stejný případ máme v rodině, kdy švagrová je ve stejné situaci, jako Vy. Má to ale o to horší, že manželky od synů jsou pěkné Semetriky a jelikož cítili majetek, tak se vdaly do plné špajzky. Je neuvěřiletlné, jak se po svatbách změnily vztahy mezi švagrovou a švagrem s jejich syny. Znám je všechny od narození, švagrovou jako děcko a prostě pilní a přičinliví rodiče, slušně žijící rodina, mají všechno a ještě víc práce. Obchod a hospoda a 18 hodin práce včetně sobot a nedělí, protože ten mladší i s manželkou tu hospodu skoro zruinovali, tak se poroučeli. Vnučku od staršího vidí jenon sporadicky a clastní syn jim do očí řekl, že si to jejich matka, čili snacha nepřeje. A vnučka volá já chci za babičkou. A já nedělám nic jiného, než že švagrovou utěšuji a společně si zanadáváme. Oni naše vnuky ( syn bydlí ve stejné dědině, jako oni ) skoro adoptovali a když potřebují se realizovat jako děda s bábou, tak si je jednoduše půjčí. A já si stejně jako spousta stejně postižených lidí kladu otázku kde se stala chyba, v čem to je, proč takový obrat atd. Přece mám také dva syny a naše vztahy jsou nadstandartní a u švagra to nefunguje. Jak se synovci oženili, tak šlus. Výchovu měli velmi podobnou, hodnoty se jim do hlavy také tloukly skoro podobné. Jediný viditelný rozdíl byl, že oni všichni jsou věřící a my zase nevěřící. A paradoxně, aniž by to člověk nějak programově prosazovat, tak desatero Božích přikázání máme pod kůží bezděčně daleko víc, jak ti moji synovci. Ten mladší je už i rozveden, protože došly prachy, došla láska a postupně se koná návrat ztraceného syna. Zatím jen na víkend, ale už se aspoň baví s rodiči. A když nad tím vším přemýšlím, tak vidím jedinný rozdíl mezi svou a švagrovou rodinou. My jsme se od narození více věnovali synům a to ve všech sférách zájmů, kroužků, školní i mimoškolní činnosti, prostě všechny povinosti,zábava, koníčky, sport. Naše vztahy byly vždy na skoro rovnoprávné úrovni, ovšem všem bylo jasné, kdo to má na povel. Takže se přikláním k názoru, že nikdo a nikdy nenalezně odpověď na otázku, kde jsem udělal chybu. Je to určitá evoluce ve vztazích od narození, přez dospívání po procitnutí a vystřízlivění z tak krásné představy, že jsem ty děti vychoval k obrazu svému. To je na nic. Ty děti se musí vychovávat k obrazu jejich, ale zanechat tam tak silný otisk vlastní osobnosti, že je nic nezmění. Toho Bohužel není schopna většina lidí. A já mám tu kliku, že se mě to Bohudík podařilo. A já bohužel kromě tohoto románu, neumím poradit jak se druhý člověk má dostat z té situace. A navíc si i myslím, že to ani nejde. S pozdravem Laďa

Vážená paní Dášo,

představte si, že třeba někde existují rodiče, kteří horkotěžko vychovali jedno dítě, které se nenarodilo zcela zdravé, které už je dospělé, a které se bojí založit si rodinu, protože je dlouhodově nezaměstnané. Ten mladý člověk tedy, ač dospělý, je zcela závislý na své matce a na svém otci, u kterých bydlí a pomáhá jim svou prací v domácností, avšak finančně žije z důchodů rodičů.

To Vám dávám jako příklad, abyste pochopila, že Vy NEMÁTE DŮVOD BÝT SMUTNÁ . Zdravé samostatné dospělé děti, které si založily vlastní rodiny, jsou přece NEJVĚTŠÍM ŠTĚSTÍM MATKY, KTERÁ JE VYCHOVALA. Žádná zásadní chyba se nestala (domnívám se). Dosud jste pravděpodobně soběstačná. Vaše dospělé "děti" mají plno starostí se svými malými dětmi a samy se sebou, a domnívám se, až byste (nedejbože) jejich pomoc potřebovala, že Vás určitě nezklamou.

A pokud toužíte opět opatrovat malé děti, snad můžete pomáhat matkám v okolí tím, že si třeba založíte "miniškolku", nebo můžete chodit si hrát a povídat s dětmi v Dětském domově nebo v nějakém Ústavu pro děti handicapované, nebo můžete začít studovat Universitu III. věku, můžete začít číst knihy (z knihovny), na které jste ve svém mladším věku neměla čas, můžete si přivydělávat (pokud seženete nějakou práci) a šetřit vnukům na stavební spoření, můžete chodit do pěveckého sboru, do Klubu důchodců, jezdit o víkendech na výlety s místními zahrádkáři nebo s chovateli drůbeže, můžete navštěvovat své kamarádky, luštit křížovky, cestovat do zahraničí atd. apod.

Vážená paní Dášo,

ještě jedno doplnění Vám dávám k uvážení: Nejsou všichni lidé hodně povídaví, nejsou všichni lidé zvyklí a schopní zvyknout si na plno lidí známých i neznámých ve své domácnosti, nejsou všichni zvyklí a nechtějí si zvykat na "plný dům" lidí, kteří celý den nezavřou ústa, mluví a mluví "páté přes deváté" (bez ohledu na to, zda je někdo poslouchá) a hlavně o penězích. Mnozí takoví "širokopříbuzní" se chtějí po návštěvách hlavně dobře zdarma najíst a zjistit podrobnosti o finančním stavu rodiny, kterou právě navštívili. Někteří lidé nemají rádi, když jim někdo z příbuzných v kuchyni "kouká pod pokličku" nebo hodnotí "cenu jejich nového auta" nebo odhaduje cenu "kůže z pardála" visící na zdi v obýváku nebo zjišťuje "stav jejich rodinného pokladu ve zlatě a ve stříbře". A návštěvy je nepsaným zákonem, že se musí opětovat. V tom shora popsaném také může (ale také nemusí) být důvod, proč s Vámi Vaše dospělé děti málo komunikují.

Pokud byste se jim chtěla nějak "pomstít", tak vytvořte ve svém majetku cennou nemovitost a movitost, každou pouze v jednom jediném nedělitelném exempláři a obě vzhledem k sobě v diametrálně odlišné hodnotě. Po Vašem definitivním odchodu z tohoto pozemského "slzavého údolí" se určitě Vaše děti se svými rodinami velmi brzy dostaví v hojném počtu k rozparcelování dědictví po Vás a o to dědictví se zuřivě pohádají a rozhádají. A Vy se v "nebeských výšinách budete jen tiše smát" , že jste je "donutila, aby o Vás měly zájem".