Nejste přihlášen/a.
Dobrý den. Dostala jsem za úkol rozbor básně od Jiřího Ortena - Nenapsaná a jsem úplně bezradná. Tímto prosím o pomoc!
Vezmi si plášť, ať neprokřehneš zcela,
a zavři oči, abys neviděla, -
v takovém nečase, takovou cestou jdu.
Ó toho bělma, jež jsem zakrvácel,
těch západů, kterým jsem slunce vracel
v krutějším západu!
A ona prostinká a ona nenapsaná,
ona, jež věděla, ta matka mého rána,
ne veršem, pláčem sténá.
Mluvil jsem slovy, ztichám také jimi.
Vzala mi víru, život navrací mi.
Jsou odpuštěna.
Jen takový pokus, co vlastně chtěl básník říci...
Myslím, že je to o situaci, ve které něco končí a něco začíná.
Slova - mluvená, utichající a snad i napsaná jsou to minulé. To minulé je zároveň připomenuto nečasem a marným opakovaným přáním zastavit či vrátit západ slunce. Je v tom pravděpodobně vyjádřena nespokojenost s uplynulým dnem, způsobem života.
Ona - žena. Nenapsaná - nemá nic společného s minulými "slovy" - viz výše. Matka rána - jejím přičiněním se rodí nový začátek. Ráno je opak přechozích nepříjemných západů slunce.
Nesténá veršem (opět ta slova, co už nejsou), ale projevuje cit. Teoreticky by se mohlo jednat o radostný pláč po milování.
Konci moc nerozumím, ale když je něco odpuštěno, tak něco končí, něco je smazáno, začíná se znova.
Takhle nějak to cítím já, třeba mě někdo doplní, možná opraví.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.