Je mi teprve 15 let a nevím co dál. Minulý rok jsme se přistěhovali, takže jsem v nové třídě. Ovšem, než jsem přišla, zažila jsem ošklivé ubližování a od toho dne se velmi bojím lidí. Teď v nové třídě jsem hodně často vyděšená, mám strach ze spolužáků, i z učitelů, bojím se mluvit před třídou a hodně často se omlouvám, protože se bojím, že mi ublíží, jako dřív. Dokonce mi jedna kamarádka řekla, že si někteří o mě myslí, že jsem divná, protože se hodně omlouvám. Celkově se bojím spolužáků. Nikdo o žádném ubližování nic neví, ani rodiče, jen jedna moje kamarádka. A pokaždé, když myslím na to, co se stalo, rozbrečím se.
Jak se mám toho strachu zbavit, nechci se chovat před odstatními tak, aby si o mě mysleli, že jsem divná, ale ani se nechci chovat vyděšeně. Jenže já se tak bojím, že se toho strachu nedokážu zbavit. A jak mám zapomenout na minulost?
2x
Psychologové můžou pomoct, ale taky nemusí. Plno psychologů a psychiatrů šlo na tuto profesi aby sami našli odpovědi, protože sami často nejsou psychicky úplně v pořádku - zkušenost. Někdo tvrdí, že rozdíl mezi psychiatrem a bláznem je jen jeden - blázen má na sobě svěrací kazajku 
Ale vážně. Měl jsem v těchto mladých letech podobný problém. A na rovinu říkám - aby se člověk přestal bát okolí, musí získat sebevědomí. Buď skutečné, nebo alespoň předstírané. Ostatní ho začnou brát jinak a má vyhráno.
Jak toho dosáhnout? Nevím, jak to ubližování konkrétně vypadalo. Bylo fyzické nebo psychické? Pokud fyzické, je jen jedna možnost - začít sportovat, dělat třeba karate, nějaký druh sebeobrany. Důvodem není to, aby se z Tebe stala mlátička, jde jen o to získat pocit, že si nemusíš nechat všechno líbit a nejsi bezbranná oběť se kterou si okolí může dělat cokoliv. Přestaneš se bát, získáš sebevědomí, začneš s okolím jednat jako rovný s rovným.
Pokud to bylo spíše psychické ubližování, chce to zapomenout. Umět se navenek zasmát i když tě uvnitř žere špatná nálada a strach. Uvědom si, že ostatní Tě berou tak jak se navenek tváříš, nevidí do Tebe, nečtou Tvoje myšlenky. Může to připadat jako trapné hrané "divadlo", ale je to nutné. Následně se toto "divadlo" změní na Tvoje běžné chování a strach zmizí sám. To nepíšu jako vtip - zkus se třeba přihlásit do nějakého divadelního kroužku. Tam si "hraní" nanečisto vyzkoušíš. Pomáhá to prolomit bariéry, strach projevit se před ostatními.
Je ještě jedna cesta. Nechat si předepsat uklidňující prášky od psychiatrů a být na nich do konce života závislá. Potom k tomu přidat alkohol, sedět doma, nechodit mezi lidi, litovat se. Tahle cesta je ta nejhorší možná a vždy končí v PL.
Vím, že je to v 15-ti letech hodně těžké, ale chce to se pokusit aktivně svůj život změnit k lepšímu. Když se o to nepokusíš, budeš se zbytečně trápit pořád.
2x
Ahoj, já jsem zažila úplně to samé. Od poloviny tercie do kvarty mě šikanovali. Na jinou školu jsem nepřestoupila - našla jsem si postupně kamarádku ve vedlejší třídě. Byla a jsem vždycky optimistka a dělala si z věcí legraci. Nejdřív jsem se styděla - bylo mi trapné, že mě šikanují - připadala jsem si strašně hloupě, že já jsem ten "vyvrženec". Nechodila jsem na obědy, radši jsem seděla poklopeném prkýnku a četla si - nechtěla jsem být na chodbách školy, když byla hodinová pauza na oběd, aby si nikdo nevšiml, co se mi děje. Styděla jsem se za to. Že mě šikanují na mě poznala i jedna profesorka - to mi strašně pomohlo, hned jsem se cítila, že nejsem já ta špatná, že v to mnejsem sama. Pak - po nějaké době sezení sama, sbírání věcí ze země, gumování učebnic popsaných sprostými slovy, čelení narážkám a tak - jsme šli na prohlídku Národního Divadla a s námi i druhá třída - paraelka. Tam jsem se začala bavit s mojí nyní ve škole nejlepší kamarádkou. Bavily jsme se rok a půl a já zvažovala přestup k ní do třídy - jsem na osmiletém gymnáziu a nechtěla jsem z toho boje utéct, ale zůstat tam, i za nepříznivých podmínek - jenže kluci u ní ve třídě jsou opravdu strašní a to jsem nezvládala. Nakonec přišla s nápadem, že přestoupí ona k nám. To bylo strašně těžké - fakt to udělala, neznala u nás skoro nikoho - jednou s naší třídou byla na školním výletě, jen my a ona jediná z druhé třídy - jela kvůli mně, abych tam nebyla sama. Nakonec letos přestoupila a já měla první dva měsíce fakt výčitky - nemám dobrou třídu - členíme se na skupinky, lidé se tam pomlouvají, jsou na sebe i zlí - a ona tam kvůli mně přestoupila. Víš, myslím, že to chce sílu bojovat. Nemůžeš se litovat - to, co jsi prožila - nejsi jediná, promiň, že to říkám tak tvrdě...Také mi bylo trapné to říct mámě, ale poznala to na mě - za čas. Nakonec jsem tady - je mi šestnáct a užívám si každý den. Nezáleží na tom, co se stalo - víš, v kolika věcech Tě to určitě posílilo? Třeba já se teď sice stydím mluvit před třídou, ale jsem daleko průbojnější - už mi nevadí, že si o mně někdo říká "ááá, ta má ten děsný svetr" - dokážu si stát za svým a snažím se pomáhat ostatním, kteří jsou ve stejné situaci - když si tím projdeš, poznáš to na druhých lidech. Nemá cenu to v sobě dusit, i když jsi tíchá a bojíš se - zkus se vypovídat někomu dalšímu, komu věříš - ať už psycholožce - porozumí Ti, vyslechne, poradí, co dál, nebo někomu blízkému - třeba i oblíbený učitel je správná volba. Alespoň v tom nebudeš sama. Nezapomínej na minulost, jen ji neprožívej s takovým nasazením - teď jsi tady, to zlé je za Tebou, má to v sobě i dobré stránky, které objevíš za čas - jen je chtít vidět. Musíš žít pozitivně - ve všem vidět klady - také jsem to neuměla a nevěřila, že se naučím, ale jde to a všechno to zjednoduší. Kdyby sis chtěla někdy popovídat, stačí napsat! Nejsi v tom sama.
Jsem ráda, že jsi mi napsala tvůj příběh, určitě ti to stálo hodně času. Děkuji ti za tvůj čas.
V nové třídě jsem si kamarády našla, jen mi důvěra k nim chybí. Teda, mnohem více štěstí, než prožíváš ty. Promiň, za tvrdé slova, ovšem jsem ráda, že ty už máš kamarádku a někoho, komu můžeš věřit. Já doufám, že to taky jednou zvládnu.
Nevím vlastně, docela se bojím to někomu říct, ale věřím, že když už jsem začala trochu věřit té kamarádce, která to ví, a dokážu jí to po kousíčkách říct, tak jednou to přejde, a bude to pro mě už jen obyčejná vzpomínka, jako to ostatní. Nevím, jak to říct ostatním, ale já doufám, že to jednou půjde, a že už mě to nebude trápit jako teď, teda snad určitě, protože vidím, že jsi to zvládla i ty.
Musím se s vámi pochlubit, že za celý týden jsem udělala velký krok, bojím se mnohem míň kluků, už s něma dokážu mluvit, teda jen s některýma. S učitelkou už dokážu prohodit několik slov.
Začala jsem už důvěřovat lidem, jen poslední dobou trpím depresí, v neklidu se mi špatně dýchá, bolí mě v hrudníku a hrozně mě buší srdce. S těma prášky počkám, přece jen je čas a kdo ví, jak všechno se to rozvine. Třeba k lepšímu, ty jsi to zvládla taky sama, já teda doufám, že já taky.
Ještě jednou ti děkuju za tvůj čas a pomoc. Doufám, že dopadnu dobře, tak jako ty.
P.S.Nenapsala by jsi mi prosím tvůj e-mail, moc ráda bych si o tom s někým popovídala.
0x
Myslím, že nejlepší by bylo si s někým promluvit. Pokud nechceš mluvit otevřeně třeba s maminkou, co zajít za školní psycholožkou nebo psychologem? Myslím, že někoho takového má každá škola. Spousta z nás má strachy, kterých se sama nezbaví a je zcela normální a správné umět požádat o pomoc. A neboj, psycholožka by nikomu nic neřekla.
Děkuju ti za názor, jen, víš, já jsem ta, co nedokáže skoro nic říct, mám strach mluvit a jak mi vlastně ten psycholog nebo ta psycholožka pomůže?
No, pokud si to nedokážeš v hlavě srovnat sama a pokud zároveň nechceš s nikým mluvit, sama sebe zbytečně dostáváš do začarovaného kruhu.
Psycholog je studovaný člověk, kdybych já nebo kdokoli jen tak věděl, jak přesně ti pomoci, samozřejmě jeho práce nebude potřeba. Výsledkem její/jeho práce by ale bylo to, že by ses nebála. Pochopila bys, proč máš strach i v situacích, kdy to není obvyklé, jak se strachem pracovat, jak se ho zbavit, jak věřit sobě i lidem kolem. Ono někdy poomůže už to, že to někomu řekněš nahlas, protože když musíš formulovat své myšlenky, často slyšíš to, co tě do té doby nenapadlo.
doplněno 20.03.13 21:00:Možná by ti pomohl i nějaký blízký dospělý, těžko říct... ale já třeba mám spoustu věcí problém říct někomu, koho znám. Když ale mluvíš s odborníkem, je to jiné. Není to člověk, kterého pak potkáváš denně do konce života. Je to vlastně jako se svlékáním s eu lékaře - také si neumím představit, že bych se jen tak obnažila před cizím mužem, ale když je to lékař, sice se stydím, ale jde to. Tady jen obnažíš místo těla dušičku.
Moc vám děkuju za pomoc. Nejvíce megacruiserovi. (ubližování bylo i psychické i fyzické)
Jsem na gymnáziu, takže nikam nepřestupuju. Já doufám, že to nějak zvládnu 
taky jsem si tím prošel,na základce se ke mě všichni chovali jako ke kusu hadru,nyní už mám po maturitě a chodím do pomaturitníhího studia a spolužáci jsou super a všechno je v té největší pohodě.Překonej strach a snaž se chovat tak,jak kdyby ty se ty negativní věci,co se ti staly,vůbec NESTALY.Jinak když na to budeš myslet a věčně mít strach tak i nový spolužáci si mohou o tobě začít říkat ,že si divná a potom už to jede.Budeš to muset překousnout,ale funguje to.Já jsem důkaz.
Jo, to je fakt, ovšem když já se vždycky bojím, že mi znovu ublíží, to psychické ubližování nebylo tak hrozné, ale toho fyzického se velmi bojím. Protože to hrozně bolí, jak v duši, tak venku. A mám prostě strach, já jsem ta, co radši uteče, než bude bojovat. 
Začni sportovat, ideálně to karate, Judo nebo něco podobnýho. Poznáš fajn lidi a zvedne ti to sebevědomí. Už jen tvoje vědomí že s tím druhým můžeš kdykoliv hodit o zem nebo mu přelomit nos zůsobí klidně i to, že si na tebe vůbec nedovolí něco zkoušet.
Víš, ono je to možná naopak. Problém je v tom, že psychickou šikanu je beze svědků téměř nemožné dokázat a zanechá v tobě následky na dlouhou dobu - aniž by sis to sama uvědomovala. Potom to dopadá tak jak píšeš.
Na konci ZŠ jsem taky měl problém s psychickou šikanou a dost jsem se bál SŠ. Ale tam jsem už během několika týdnů zjistil, že spolužáci jsou úplně jiní než na ZŠ. Už jsem tam rok a půl a s lidmi nemám žádný vážný problém (jasně, občas se s někým pohádám, ale to je normální). Možná je to i tím, že na ZŠ nás bylo 26, teď je nás 7... Ale co tím chci říct: Nejspíš by bylo dobré, abys třídě o svém problému řekla. Možná se ti to zdá divné, ale jde o to, aby ostatní věděli, proč se chováš tak jak se chováš. Možná nakonec zjistíš, že někdo jiný má podobný problém také. Na minulost asi nezapomeneš, ale věř mi, že jiný kolektiv dokáže opravdu hodně.
Psychiatra nedoporučuji, mohl by tě nakonec stresovat ještě víc. Přístup "Prostě budeš brát ty prášky, tvoje problémy tu řešit nebudu!" jsem už dvakrát zažil a nakonec mě to naštvalo tak, že jsem k tomu psychiatrovi přestal chodit. Bez oznámení, prostě jsem jednoho dne na kontrolu už nepřišel.
Kdybys chtěla vědět cokoliv dalšího nebo si i jen tak popovídat (tak jsem zažil dost a vím, jak ti je...), napiš mi na e-mail admin[zavináč]pctipy.net.
Děkuju ti na názor, k tomu psychiatrovi ani nepůjdu, nemám chuť něco takového někomu povídat...
A to s tou třídou, ještě si to rozmyslím, protože já strašně nerada na to vzpomínám, natož, abych o tom mluvila, brečím i když to píšu u počítače, poslední dobou brečím každou chvíli, uvidíme.
Jasně, k psychiatrovi zatím nechoď.
Vím, že by pro tebe nebylo snadné to před třídou říct, ale za pokus by to určitě stálo. Pokud mají aspoň trochu rozumu, měli by tě pochopit.
doplněno 23.03.13 22:01: Dej tomu čas a uvidíš, že tě ten strach časem přejde
Kdyby něco, klidně mi napiš (kontakt máš výše) 
0x
Ahoj,
na druhém stupni základní školy jsem si zažil to samé. Byl jsem silnější, tichý, neprůbojný, což jsou samozřejmě kombinace, které tomu přispěly. Hrozně nerad jsem tomu řikal šikana, protože mi přišlo ,,trapné" že zrovná já jsem šikanovaný. Nikomu jsem to neřekl a dusil to v sobě. Byla to šikana jak fyzická ta psychická. Děti někdy dokážou být opravdu zlý. Začal jsem být ještě více neprůbojný a ještě tišší. Byl jsem z toho nešťastný a nevěděl jsem co dál. Dokonce ani napsat bych sem nedokázal.
Po konci základní školy jsem nastoupil na střední školu, kde se má situace začala zlepšovat. Ještě před nástupem jsem si řekl, že se změním nebo se alespoň o to pokusím. Narovinu říkám, že to chce čas, ale důležitý krok je distancovat se od těch lidí, kteří ti ubližují. Měl jsem problém i u zkoušení před tabulí. Vždycky jsem zčervenal a modlil se abych neřekl nějak pitomost. V prváku jsem si ani nedokázal představit, že odmaturuji a hlavně, že budu mluvit 15 minut před zkoušejícími. No skutečnost je taková, že jsem perfektně odmaturoval, dokonce s vyznamenáním. Důležitým faktorem je sebevědomí a dělat si z věcí srandu. Není možné ho nabrat ihned, ale postupem času ano. Hlavně to chce chuť chtít to změnit a ještě důležitější je ZAČÍT. Dlouhou dobu jsem si myslel, že jsem jen odpad společnosti, ale ve výsledku lidé kteří mě šikanovali jsou zhulenci a totální paka, kteří jen pijou a vůbec nic nedokázali.
Teď jsem na vysoké škole a na to šikanování už si skoro ani nevzpomenu.
Pokud máš kamarádku, které jsi to řekla máš oproti mě výhodu. Tudíž máš člověka, který tě určitě podrží a podpoří.
Držím palce
Tak to jsem na to s vámi podobně. Po tu část se základkou. Taky tomu nerada říkám šikana. Vlastně je to tak, že jsem se přes prázdniny snažila změnit a nastoupila jsem do té školy nová, ovšem nějak se mi to zvrtlo a prostě vzpomínky se mi začali vracet. Teď mě to občas nahání strach, jsem často vynervovaná, vystresovaná i vylekaná. Nejradši bych si vzala nějaké prášky na uklidnění. Ovšem, uvidíme jak to všechno proběhne. Já se dost bojím té budouctnosti jak dopadne, doufám, že prostě už zažiju lepší chvíle než kdysi.
No pokud je tvá situace taková, že jsi vynervovaná, vystresovaná a ještě se bojíš okolí, respektive spolužáků, možná by nebylo od věci navštívit psychiatra. Neboj se toho, v dnešní době to neznamená že jsi ,,blázen". Žijeme ve světě, který je přeplněn informacemi a dnes už má psychiatra mnoho lidí. Dokonce mám za to, že v Americe má každý 3 svého psychiatra.
A v budoucnosti to určitě bude super . Na tohle je nejlepší lékař (alespoň z mé zkušenosti) čas. Samozřejmě taky chuť to změnit. Pokud by ti psychiatr dal nějaké prášky na uklidnění, možná že by ti to pomohlo začít. Nejsem si ale jistý, jestli můžeš v 15 vyhledat lékaře sama od sebe bez rodičů.
Víš, ti psychiatři, já k nim až tak moc nechci, protože já, nevím, nechci to nikomu říkat. A kromě toho, jestli to musí vědět i rodiče, tak to je mnohem větší problém, protože rodiče o ničem, co jsem zažila neví...
Neprodávají se ty prášky volně?
Je mi to jasné. Také by se mi o tom před lety nechtělo mluvit. Čistě prášky na uklidnění (antidepresiva anebo jiné) jsou jen na předpis (alespoň co já vím). Ale můžeš zkusit si koupit hořčík, ten má pomáhat ke snížení stresu, ale ber to píš jako vitamín. Není to nic závratného, co by tě těch potíží úplně zbavilo. Je to ale bez receptu a mělo by ti to alespoň částečně pomoct.
Já se dneska byla zeptat na ty léky, prodávají se volně, jen se bojím, že to má i vedlejší účinky. Aby mi to neublížilo
Na ten hořčík se zeptám. Ovšem, já bych potřebovala něco, co bych mohla brát v jakékoliv příležitosti neomezené, co by mě uklidnilo hned.
z tehle vety kouka budouci zavislost jak vino, ruce pryc od piluli... bud chcete problem vyresit, a to musite sama (ani psycholog to neudela za vas, jen vas navede) nebo chcete problem oddalit do budoucna (pilule), ...a to plati pro vsechno i hubnuti apod, pokud se s tim sama ze sve vule nepoperete, zadne prasky nicemu nepomuzou...
Žádné víno, to vím jistě, chci být budoucí lékařka a ta jistě ví, že víno nebude
Můžu se zeptat, jak se snažíte uklidnit sami sebe když jste vynervovaní? Že, já občas si trhám papírky na kousky ale pořád nejsem dost klidná.
Milá vikil,
první krok je o své zkušenosti mluvit. Tím se z ní stane něco představitelného, s čím lze pracovat, nebude to na tebe vykukovat z podědomí, poskupně to vybledne a zmizí.
Jít za školním psychologem je dobrý nápad, určitě bych to zkusil. Může se ale (vcelku nepravděpodobně, ale přece) stát, že to bude vyhořelý rutinér, který ti nepomůže. Pokud ti nebude jeho pomoc příjemná, neboj se jí odmítnou a zkusit to jinde.
Skvělá a vcelku ověřená volba je linka bezpečí. Lidé, kteří tam pracují, jsou profesionálové nebo skvěle vyškolení dobrovolníci, kteří budou mít skutečně zájem i znalosti, jak ti pomoci. Kontakt najdeš tady:
Pokud nemáš s rodiči z nějakého důvodu velmi špatný vztah (odcizení, zanedbávání nebo dokonce zneužívání) určitě má smysl říci to i jim (vyber si toho, kterému se svěřuješ radši). Mají tě rádi.
Třetí možností je, že (pokud nenajdeš odvahu mluvit s někým "naživo"ani po telefonu), můžeš zkusit svojí zkušenost popsat anonymně tady na webu. Najde se nás tu určitě víc, kteří ti zkusíme poradit (určitě ne tak dobře, jako profíci - ale lépe, než vůbec).
KLÍČOVÁ VĚC: TO, ŽE SES STALA OBĚTÍ NÁSILÍ, NENÍ TVOJE VINA A NEMUSÍŠ SE ZA TO STYDĚT. Násilí (psychické i fyzické) je s výjimkou nutné obrany neomluvitelné a lze přičítat jen pachateli, nikoliv oběti. Obviňovat sám sebe z útoku, který byl proti mě veden, je vcelku obvyklá, ale veskrze sebedestruktivní psychologická reakce. Ale věř mi, dá se překonat. Mám s tím osobní zkušenost.
Děkuji ti moc,
bohužel k psychologovi nemám odvahu, nemluvím o tom s nikým, jen s kamarádkou.
S rodiči mám trošku horší vztah, teda, spíš ne, ale oni mají spoustu práce a vrací se unavení, takže bych je nechtěla zatěžovat takovými věci, ještě by byli naštvaní, že jsem jim to neřekla. Ovšem, já jsem jim to neřekla z důvodu, že by to šli řešit za třídní a to by byl ve třídě ještě větší problém. Ovšem, teď už je to pryč a kdybych jim to řekla, brali by mě za lháře. Bude lepší, když to vědět nebudou.
Děkuji to moc, budu se snažit to překonat...
Vikil,
věři mi, že pokud rodiče nejsou úplně pitomí (což ve skutečnosti obvykle nejsou ), nebudou naštvaní, žes jim to neřekla dřív, pokud jim vysvětlíš, proč jsi se to styděla říct. Fakt, že tě budou poažovat za lháře, je obvyklá a povětšinou nepodložená obava každé oběti. Dospělí v tvém okolí, včetně učitelů, jsou to proto, aby ti pomáhali.
Pokud jde o lidi, kteří ti ublížili, zkus si rozmyslet, jestli v otm náhodou nepokračují (jen si nevybrali někoho jiného). Je docela možné, že ne (ve věku kolem 13 - 16 se někeří z nás chovají jako úplný idioti - člověk v tomhle věku napáchá mimoděk víc zla, než za celej zbytek života, přičemž z toho naštěstí samovolně vyroste). Ale je taky docela možné, že jo, a v tom případě je správný jim v tom (i v jejich vlastním zájmu, i když to může znít divně) zabránit. Zlo, pokud nenarazí na překážku, má totiž podivuhodný a velmi nepříjemný sklon narůstat.
Pokud se stydíš na linku bezpečí zavolat (i když fakt nemáš proč!), můžeš jim napsat mail nebo si s nimi psát po chatu (kontakty jsou tady: linkabezpeci.cz/...
Je odvážné a zaslouží si obdiv, že se s tím chceš poprat sama. Ale je to trochu podobné, jako když tě bolí zuby. Bez návštěvy zubaře se problém časem vyřeší sám (zub se zkazí, umře a vypadne), ale stojí tě to zbytečně mnoho bolesti, navíc i ten zub se dá většinou zachránit. Navíc, pokud ti ubližovali kluci, může se stát, že bez terapie ti může tvůj nepříjmný zážitek zbytečně zkomplikovat budoucí vztahy s klukama. A jak už jsem psal - dá se to přitom řešit.
To vím jistě, že ne, ovšem, nerada bych o tom s něma mluvila. Potrápila bych je a já velmi nerada ubližuju ostatním.
Děkuji ti za tvoji pomoc, skusím to vyřešit tím, že se na to budu snažit zapomenout, už to mám totiž za sebou, budouctnost mám před sebou, měla bych myslet pozitivně, mám pravdu?
Milá Vikil,
tak jendnoduchý to bohužel být nemusí. Někde v mozku máš totiž část, která se jmenuje podvědomí, a v ní se mimo jiné shromažďuje zkušenost silných negativních, ale i pozitivních věcí, které jsi zažila. Podvědomí je nezávislé na tvé vůli (trochu podobně, jako třeba hladké svaly v žaludku) a normáně si do něj nevidíš. Přesto tvojí psychiku dost zásadně ovlivňuje.
Podle převažující psychologické teorie je proto třeba silné negativní zážitky (traumata) třeba zpracovat a vypořádat se nimi. Pokud na ně "jenom" zapomeneš, může se ti pak celý život stávat, že se ti nečekaně v podobných (nebo domněle podobných) situacích budou z podvědomí vynořovat a trápit tě. (To ovšem neznamená, že bys na druhou stranu měla řešit každou blbost. Jenže to, co se ti stalo, podle všeho blbost nebyla, jinak by sis to nenesla s sebou do nového prostředí).
Malá ilustrační historka: kdysi fakt dávno, ještě na základce (je to skoro čtvrt století!) jsem v televizi viděl film, kterej jsem zjevně vidět neměl. Jmenoval se "Den poté" a popisoval, jak by případnou třetí světovou válku s použitím jaderných zbraní prožívali normální lidi v Americe. Strašně mě to tehdy vyděsilo, ale poměrně rychle jsem na to zapomněl. Nicméně při různých příležitostech (náhodné houkání sirén, dvoudenní pobyt v podzemí s naším skautským oddílem, začínající bouřka se silným větrem lese na Šumavě) jsem dostával panické záchvaty, že začíná válka. Byl jsem si jistý, že během pěti minut umřu! Bylo to hrozný! Všechny ty okolnosti, který to startovaly, jsem viděl v tom filmu, ale úspěšně jsem tule informaci s tím filmem vytěsnil (takže jsem nechápal, kde se to bere).
Jak to, že to vím teď? Šťastnou náhodou jsem ten film cca ve dvaceti viděl znovu. Normálně jsem se při něm třásl strachy (nic podobnýho jsem nikdy jindy při koukání na televizi nezažil). Pochopil jsem, že problém je tady. Sehnal jsem si ho tedy pracně na videokazetě (dývka a stahování z webu v tý době ještě nebyly) a zkouknul jsem ho osmkrát po sobě. Při každý další projekci byl strach menší, až úplně zmizel. Vytáhl jsem ten strach z podvědomí ven a porazil ho (no, spíš jsem ho utahal. ).
V tvém případě to možná tak jednoduchý nebude, ale jedno vím jistě: půjde to. Ale nezametej to pod koberec (tedy do podvědomí). To nadělá víc škody, než užitku. Pokud opravdu bezvýhradně odmítáš pomoc jiných (třeba i mailem), zkus se s tím vypořádat sama, ale aktivně: zkus si ten nepříjemnej zážitek namalovat, přehrát si ho jako divadlo v roli všech zúčastněných, napiš o něm povídku. Ale pod vedením psychologa by šlo nejspíš mnohem snáz.
Držím ti palce.
Ano, přesně jak říkáš. Já jsem vlastně před hlavní prázdniny zapomněla na všechny ty vzpomínky. Teď se to zpátky vynořuje, vrací se to a velmi to bolí.
Doufám, že je pravda, co říkáš, že to půjde. Děkuju ti za pomoc, s tím mailem, já nechci už jen proto, že lidem moc nevěří, a nevím, kde mě dokáže číhat to nebezpečí, ve škole se snad všem vyhýbám, protože se jim bojím. Ale skusím si, to co jsi mi navrhl/a, uvidíme, jestli to bude fungovat.
Děkuji za odpověď.
Když jsem psal o mailu, nemyslel jsem tím nikoho z nás amatérů v diskusi, ale mail linky bezpečí. Můžeš si o tom s nima psát, pokud se stydíš telefonovat. A i když chápu a považuju za rozumný, že se jseš opatrná, na lince bezpečí na tebe žádný nebezpečí fakt nečíhá.
Hodně štěstí a časem sem napiš, jak to jde (nebo nejde) - tvoje zkušenost může být cenná i pro ostatní lidi, kteří se dostanou do podobné situace.
Přidávám ještě ilustrativní příběh z webu linky bezpečí. Potvrzuje, že strach oběti se svěřit je obvykle největším spojencem těch, kteří jí ubližují/ubližovali. Když ho porazíš, obvykle porazíš i ty, kdo ti ubližují.
Na Linku bezpečí jednou večer zavolal chlapec, aby se svěřil se svým trápením se spolužáky. Ti se mu neustále vysmívali, sprostě a hrubě mu nadávali. Když jim pohrozil, že to řekne rodičům, surově ho zbili. Od té doby se výprask několikrát opakoval. Často i bez příčiny. Navíc ho starší spolužáci nutili, aby jim odevzdával svoje kapesné. Nejhorší chvíle prožíval před hodinami tělocviku, když se v chlapecké šatně převlékali a on jim musel ukazovat své přirození. Ze strachu před dalším ponižováním se postupně snažil škole vyhýbat. Rodičům říkal, že mu je špatně, že ho bolí břicho a hlava, jenom aby do školy nemusel. Někdy ráno před odchodem do školy dokonce zvracel nebo míval průjmy. V noci se budil ze spánku, jindy nemohl dlouho usnout.Navzdory tomu, že šikanování ze strany spolužáků trvalo již několik měsícůa neustále se stupňovalo, odmítal to komukoliv ve svém okolí sdělit. Běhemhovoru se podařilo přesvědčit ho alespoň, aby se se vším svěřil rodičům. Obava ze msty však byla u něj tak silná, že jim nakonec sdělil pouze to, že volal na Linku bezpečí. Informace o tom, že se synovi ve škole již několik měsíců ubližuje, je nejdřív velmi překvapila. Postupně si však začali vybavovat věci, pro které již delší dobu nemohli najít vysvětlení a které dávaly tušit, že je s ním něco v nepořádku. Poslední týdny se chlapec pravidelně vracel ze školy později, někdy dokonce za tmy, a zdůvodňoval to doučováním. Toto vysvětlení bylo pro rodiče přijatelné, protože poslední dobou se výrazně zhoršil jeho prospěch. Podezřelé však bylo, že se vracíval domů v zašpiněných, někdy dokonce potrhaných šatech, což vysvětloval tím, že se ušpinil na fotbale. Na fotbal svaloval i modřiny a odřeniny na těle. Jako nezodpovědnost hodnotili rodiče to, že chlapci pořád něco chybělo: jednou penál, pak zbrusu nové keramické pero. Kvůli jeho ztrátě taky dostal od otce pořádný výprask. Díky tomu, že se chlapec rodičům svěřil, začaly se problém šikany ve škole řešit tak, aby už nikdo neubližoval jemu ani spolužákům.
I takové léky existují. Ale opět pouze na předpis. Ty tě uklidní do půl hodinky. Jenže jsou vysoce návykové, a to by jsi jako budoucí lékařka určitě nechtěla.
Jak je tu psáno, linka bezpečí není špatný nápad, ale třeba já bych to v těch dobách nedokázal. Prostě to bylo pro mě tak ponižující, že jakákoliv představa svěření byla nepředstavitelná.
Možná, kdyby tam zavolala tvá kamarádka. Přeci jen, ostatním se to lépe říká, když to není jejich příběh. Ať dá třeba mobil nahlas a volá. A když v průběhu hovoru dostaneš chuť a sílu o tom mluvit, můžeš se do toho hovoru klidně připojit .
Byla jsem dnes v lékarně, a zjistila jsem, že existuji i ty, které nejsou návykové. Ovšem na internetu jsem si četla, že se můžou použít 1 až 2 tablety denně, což je na mě dost málo, já za ten den bych potřebovala kolem 4 až 5 tablet.
No ony ty prášky mají nějakou dobu účinnosti . Takže to neznamená, že si vezmeš 1 a za hodinu musíš druhý. Například antidepresiva (alespoň nějaké) se berou 1x denně.
Dokud to jde, zkus být bez léků. Ony mívají i nežádoucí účinky jako např. nevolnost (osobně vyzkoušeno...), což by tě mohlo "rozhodit" ještě víc.
0x
taky jsem si tím prošel (už jsem nahoře psal jeden příspěvěk) a přes tu šikanu jsem se dostal,ovšem časem díky tomu u mě propukla sociální fobie-strach a třes rukou,podepisovat (cokoliv) před někým, i když jsem před někým měl míchat karty,nebo zkoušení u tabule-nepředstavitelné muka,až jednou už to narostla do největšího rozměru,a šel jsem k psychiatrovi.První mi dala XANAX (to jsou takové lentilky co ti pomohou na pár hodin a si klidná a pak efekt vyšumí a jsou silně návykové) a k tomu antidepresiva (léky,které léčí a nevzniká na ně žádná závislost) bohužel zabírají až za měsíc a proto mi napsala ten xanax.Jenže ne všechny antidepresiva učinkují na všechny stejně,na někoho fungují ,s někým zas vůbec nic neudělají.Myslím že jsem vyzkoušel pět něž jsem našel ty pravé.A sociální fobie odezněla,jsem šťastný,mám kamarády,seběvědomí a na šikanu už si ani nevzpomenu.Je neuvěřitelný že mi v době šikany dělalo problém se svěřit.Ted už vidím vše s nadhledem a kdybych byl znovu v té situaci,tak to rozhodně někomu řeknu.Nyní už mám rok po maturitě a vše je OK.Žádný strach ze školy či spolužáků.Je to krásný pocit,ráno vstát a těšit se do školy,chodím do posilovny,učím se jazyky,prostě makám na sobě.A z těch chudáků co mě šikanovali-pomalu je lituju-zedníci,ožralové,jeden už má děcko,a všichni jsou to nevzdělaní vesničané,co sotva udělali učňák.Hlavu vzhůru.Svěř se někomu a možná zkus i psychiatra (léky by ti pomohli-ovšem ne benzodiazepiny ale skutečná antidepresiva a potom už to půjde samo.Víš jaké jsem měl bobky,jít k psychiatrovi a všechno to vykládat,ale dal jsem to a podívej se na mě dneska!
Tak to jsi taky prošel docela dost.
Jsem ráda, že jsi dobře dopadl, já doufám taky v dobrý konec.
Toho psychiatra asi vynechám, nevím, nějak nechci k němu chodit a ještě bych musela vysvětlovat rodičům proč k nim jdu a všechny ty problémy. Snad to bez něho i těch léku nějak přežiju
Na to, že je ti 15 let, máš VELMI slušný písemný projev. Klobouk dolů. A hodně štěstí do života.
" I když pro svět budeš nikdo, jednou se objeví ten, pro kterého budeš celý svět. "
doplněno 27.03.13 19:53: Takhle hezky nepíše snad 80 % mé třídy. Studuji na gymnáziu, jsem v maturitním ročníku...
S tím písemným projevem souhlasím, takhle hezky a srozumitelně napsaných dotazů tu moc není 
(naposledy jsem viděl tento (Pavla by se už taky mohla ozvat, rád bych věděl, jak to dopadlo...)).
Takhle hezky psát neumí ani někteří moji spolužáci (kolem 17 let).
doplněno 27.03.13 20:01:Já jsem v druháku na SŠ (mechanik elektronik).
doplněno 27.03.13 20:23:Smutné je to, že takhle by správně měly vypadat všechny dotazy...
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.