chtel bych aby jste mi to pripadne opravili nebo doplnili nebo neco pridali ale spis bych potreboval doplnit musi toho byt vic ale me nic nenapada jsem v 8 rocniku cestina mi moc nejde mam 2-3 muze to byt i fantazie treba slunce jako zarivy kotouc
ma to byt o miste ja zrovna pisu o kameni 1)jdu k mistu , 2) je rano 3) odpoledne 4)vecer a jdu domu
Jsem daleko od vesnice a civilizace.Sluneční paprsky mi svítí na lesni cestu a prichazim k mému kameni.
Sednu si na mokrý kamen a okolo kvetou krásné pampelišky které opylovávají včelky a poslouchám probouzeni ranních ptáčků.
Slunce sálá,tráva už dávno ztratila chladivou rosu a stébla pampelišek se zvedají ke slunci.
Kámen ztratil svůj stín a začina být chladný vzduch.Sovy mi dávají znamení,že mam jít domů a světlušky mi svítí na lesní cestu k mému domu.
dekuji za odpovedi
1x
Dle mého názoru tam máš dosti chybiček,přečti si to ještě jednou,a pořádně.Pokud ti svítí sluneční paprsky na cestu,v tom případě ten kámen by měl být suchý a teplý od sluníčka,když se probouzejí ptáci,tak to je opravdu velmi brzy,tudíž ještě nemohou kvést pampelišky,ani létat včelky.
Taktéž sovy nehoukají ve večerních hodinách,nýbrž až v noci.Za další,popiš své pocity,jak ses vyspal,co jsi snídal,co máš na sobě,jak se ti dýchá v tom krásném lese,co po cestě vidíš,zcela jistě zvířata,např.srnky,jeleny,divoká prasata,bažanty,mraveniště...Popiš stromy,jak jsou honosné a krásné...Napiš,proč utíkáš daleko od civilizace,důvod...Třeba,že tvá duše je povznesena tou nádherou,a tvé srdce plesá radostí nad tím co příroda dokáže,a my jsme její součástí...Musíš se více rozepsat,zkus to,popusť uzdu své fantazie...
Dobry den muzu se zeptat jestli todle je lepsi jeste musim napsat cestu ke kameni
1) musim jeste vymyslet
2)Na oblohu pomalu stoupá zlatý kotouč slunce, který hladí svými paprsky a ptáci zpěvem začínají vítat další nový den. Hladina rybníka se v ranním slunci třpytí. Ve vzduchu je ještě cítit ranní rosa, která ještě před chvílí zkrápěla včerejším sluníčkem vyhřátou zem. Všude je ticho, jako bych tu byl úplně sám, jen koruny stromů občas pocuchá lehoučký vánek. Na rybníku jsou vidět vlnky, které se občas větříkem rozeběhnou po hladině. Květy zpřístupňují včelám svůj nektar, rosa se pomalu vsakuje do žíznivé země.Začíná další nový den a tak sedím na mém oblíbeném místě, u rybníka v Kostomlatech pod Milešovkou a tu nádheru si vychutnávám.
3)Od nedalekého kostelíka jsou slyšet zvony, které právě bijí poledne. Všechno jakoby utichne. Umlkne cvrkot dětí, které si hrály na hřišti opodál. Spěchají k obědu. Jen já tam stále sedím, dívám se na azurové nebe, které nehyzdí jediný mráček. Kolem mě si brázdí cestu malý hlemýžď, který za sebou nechává ošklivou, uslintanou stopu. Chvíli ho sleduji. Odvrátím hlavu a raději pozoruji motýly, různě velké, nádherně zbarvené, jak si vesele poletují z kytičky na kytičku a nikdo mi nevymluví, že nehrají na honěnou.
S pohledem upřeným na nebe usínám. Nevím, jak dlouho spím, ale budí mě až kapky deště, dopadající na horkou rozpálenou zem. Soudím, že slunečná část dne je definitivně pryč. Božský pláč pomalu dopadá na stonky trávy, které před ním smekají svůj pomyslný klobouk. Výměnou za potřebnou vodu musí mnohé květiny obětovat svá poupata, která propadnou tíze vody. Kapek je víc a víc, odrážejí se od hladiny rybníka, vytvářejíc bublinky a malé kroužky.
4)Jak rychle letní deštík přichází, tak také odchází. Mraky pomalu mizí, zpoza nich vykukuje sluníčko. Začíná být zase teplo, ale už ne tíživé a dusivé, ale nové, vlažné a svěží. S koncem bouřky však přichází soumrak. Obloha se pomalu mění z modré v šedivou a všechny barvy ztmavnou, už nejsou tak jásavé. V dáli přede mnou vykukuje zpoza stromů měsíc. Bude úplněk. Společně s ním se pomaličku objevují hvězdy. Lehký vánek si pohrává s korunami stromů. Sluníčko už je velmi nízko. Zdá se, jakoby se těšilo, až zaleze za obzor a ztrácí se rychleji.
Snášející se soumrak uspává vše živé, abychom za pár hodin zase mohli vidět, jak se příroda probouzí. Ochlazuje se a tak ač nerad, odcházím do mého domu.
Tak to tedy tleskám
Je to opravdu velice pěkné,krásná slohová práce,dala bych ti za jedna,ještě ten tvůj kámen,a máš to doma,blahopřeji.Jinak,u rybníka v Kostomlatech je to velmi krásné,znám to tam.
Na osmou třídu je to velmi dobré,nech to tak být,jinak by si učitelka myslela,že to máš odněkud zkopírované,nejsi spisovatel,nýbrž ještě žák
dobry den tak tady je to trochu upraveny a doplnena 1) tak tohle nejspis bych chtel odevzdat
1) Nevím, čím to je, možná tím množstvím vzpomínek, možná tou krásnou přírodou, která mě tu vždycky tak příjemně obklopuje. A možná je to tu nějak podivně začarované, aby na mě tohle místo působilo jako magnet. Mé nohy mě vždycky zavedou sem. Tohle je to místo, kam mířím jako první, když mám aspoň trošku času. Musí v tom být magie. Určitě! Jak jinak byste vysvětlili, že pokaždé, když vyjdu ze dveří našeho domu, zamířím právě sem? Tohle místo bude u mě v srdci napořád. Vím, že kdykoliv tu přijdu, bude to tu stejné jako minule. Přejdu po mostě přes Vláru, která si něco tiše šepotá. Občas se zastavím i tady, a mlčky poslouchám, co mi chce ta stará řeka říct. Jindy vykročím dál, zdolám malý, kamenitý kopeček a ocitnu se tam
2)Na oblohu pomalu stoupá zlatý kotouč slunce, který hladí svými paprsky. Ptáci zpěvem začínají vítat další nový den. Hladina rybnika se v ranním slunci třpytí. Ve vzduchu je ještě cítit rosa. Ještě před chvílí zkrápěla včerejším sluníčkem vyhřátou zem. Všude je ticho, jako bych tu byl úplně sám, jen lehoučký vánek občas pocuchá koruny stromů a rozvlní hladinu rybníka. Květy zpřístupňují včelám svůj nektar, rosa se pomalu vsakuje do žíznivé země. Začíná další nový den. Sedím na svém oblíbeném místě, u rybníka v Kostomlatech pod Milešovkou a vychutnávám si tu nádheru.
3)Od nedalekého kostelíka jsou slyšet zvony. Právě bijí poledne. Všechno jakoby utichne. Umlkne cvrkot dětí, které si hrály na hřišti opodál. Spěchají k obědu. Jen já tam stále sedím, dívám se na azurové nebe, které nehyzdí jediný mráček. Kolem mě si brázdí cestu malý hlemýžď. Nechává za sebou ošklivou, uslintanou stopu. Chvíli ho sleduji. Odvrátím hlavu a raději pozoruji motýly, různě velké, nádherně zbarvené, jak si vesele poletují z kytičky na kytičku. Nikdo mi nevymluví, že si nehrají na honěnou.
S pohledem upřeným na nebe usínám. Nevím, jak dlouho spím, ale budí mě až kapky deště dopadající na rozpálenou zem. Soudím, že slunečná část dne je definitivně pryč. Božský pláč pomalu dopadá na stonky trávy. Ty před ním smekají svůj pomyslný klobouk. Výměnou za potřebnou vodu musí mnohé květiny obětovat svá poupata, která propadnou tíze vody. Kapek je víc a víc, odrážejí se od hladiny rybníka a vytvářejí bublinky a malé kroužky.
4)Jak rychle letní deštík přichází, tak také odchází. Mraky pomalu mizí, zpoza nich vykukuje sluníčko. Začíná být zase teplo, ale už ne tíživé a dusivé, ale nové, vlažné a svěží. S koncem bouřky však přichází soumrak. Obloha se pomalu mění z modré v šedivou a všechny barvy ztmavnou, už nejsou tak jásavé. V dáli přede mnou vykukuje za stromy měsíc. Bude úplněk. Společně s ním se pomaličku objevují hvězdy. Lehký vánek si pohrává s korunami stromů. Sluníčko už je velmi nízko. Zdá se, že se těší, až zapadne za obzor.
Snášející se soumrak uspává vše živé, abychom za pár hodin zase mohli vidět, jak se příroda probouzí. Ochlazuje se. Nerad odcházím domů.
0x
Zastavim se, abych popadl dech.
Otacim se, od kud jsem prisel a pozoruji vesnici v dali. Je to pouze mala tecka daleko v udoli. S tezi rozeznavam vez kostelika.
Rozhlednu se po sirych dalavach.
Tmave modre hrebeny na obzoru, zelene lesiky na kopcich, rezave remizky v udolich a lany zlute kvetoucich, vlnicich se poli na svazich.
Zaposloucham se.
Cvrcci, slavici, datel, vanek v listi stromu, zurcici potucek. Vsechny ty zvuky ani nejde pojmenovat.
Citim se byt tak daleko od jakekoliv civilizace. Zaviram oci, abych se vubec dokazal odtrhnout od te uhrancive nadhery, odklanim se a mirim na moje oblibene misto.
Jdu pomalu, nikam nespecham. Vchazim do lesa, sluneční paprsky prosvitaji korunama vzrostlych smrku a sviti mi na cestu.
Prichazim k Nemu. Jiz jen kvuli Nemu jsem ochotny ujit celou tu dlouhou cestu.
Cely zeleny, porostly mechem a lysejnikem, odpociva zde na lesni loucce stovky let, sam, jediny v sirem okoli. Majestatni, vrha stin pres celou paseku az k pate mohutne borovice, ktera jako by ho tu hlidala.
Uvelebuji se na jeho vrcholu. Prstama pomalu prozkoumavam jeho povrch. Je tvrdy, mokry a drsny zaroven. Mech me simra do dlani.
Tise pozoruji okoli.
Okolo kvetou zlatave pampelišky. Jemne se pohupuji nahoru a dolu, jak na ne dosedaji a opetovne odletaji pylne vcelky. Zamerim se na jednu bzucilku a pozoruji, jak trpelive zkousi kazdy kvitek. Nozky ma jiz cele obalene pylem. Odleta pryc a ja presouvam svou pozornost ke zvukum lesa.
Les sumi, je plny zivota.
Vlhke dusno lesa me ukolebava ke drimote.
Probouzim se svezi, jako bych spal na te nejmekci posteli.
On jiz ztratil svůj stín a vzduch začina chladnout.
Sova mi dáva znamení,že mam jít domů.
Jen neochotne z Neho sklouzavam, loucim se s Nim smutnym pohledem a smeruji k domovu.
Zpet do civilazace a vsednich dnu.
Světlušky mi svítí na cestu a ja jiz v hlave planuji, kdy se zase vratim k memu Kamenu.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.