Ahoj, mám jeden problém, začnu asi tim, že se představím, je mi 14, chodim normálně do školy a jsem kluk, to asi stačí...
Pravděpodobně mám problémy se sebevědomím, sebedůvěrou, nebo nějakými těmi věcmi okolo toho.
Bojim se někoho oslovit, říct ne, bavit se s někym přirozeně...
Ostatní mě často zahrnují urážkami a posměšky, které jsem na sebe nabalil v průběhu času. Dříve jsem byl extrémně nekonfliktní, každému jsem ustupoval, na nadávky jsem nereagoval a podobně. Když mi přišlo, že toho někdo zneužívá, aby mi mohl bezúčelně ubližovat (většinou se jednalo o fyzické napadání hodně brutálního rozsahu, nebo ničení věcí) jsem se nepředstavitelně rozzuřil, skončilo to až házením židlí po dotyčném. Učitelky o mě tvrdily, že mě nemůžou nechat ve třídě, abych nezabil spolužáka, na přestávky jsem chodil do jejich kabinetu. Postupně mě začaly považovat za problém třídy, dávaly mi za vinu, to, že se něco ztratilo a různé další problémy. Když jsem dostal dvojku z chování, odešel jsem na jinou školu. Zde byl pevně uzavřený kolektiv, který mi dělal daleko horší naschvály, šlo o velmi brutální fyzické útoky i psychickou šikanu vyčleňnováním, učitelky zde však byly hodné, nacházely si pro mne individuální čas o přestávkách, třídu, či spíše konkrétní útočníky potrestaly. Nakonec jsem se asi po 3-5 měsících, netuším jak integroval. V této době mě začal táta snižovat, mluvil o tom, co všechno dělám špatně, například, když jsem na vysvědčení dostal samé jedničky, prohodil, že za "dva roky už bude všechno jinak" nebo "příště už tam budou minimálně tři dvojky" a podobně. Pravděpodobně mě chtěl namotivovat ke větší snaze, já ji však ztrácel, protože, když jsem ji vyvinul, dostal jsem stejně "vynadáno" (vynádáním v pravém slova smyslu to nazvat nelze). Místo šesté třídy jsem šel na gymnazium, kde jsem i přes vrcholovost školy nejchytřejší ze třídy. V šesté třídě jsem ještě hrál o přestávkách dětinské hry, jako házení po sobě perem, soutěž o to, kdo víc zařve a podobně. Toto nám pravděpodobně ještě s mým tehdejším kamarádem srazilo "body" u celé třídy, on se však v na něho směřovaných urážkách a posmívání vyžíval, mě postupně "negativní popularita" začala lézt na nervy, bohužel jsem neměl žádného spojence, protože Denis, to byl můj "kamarád" se vyžíval v tom, že ho mají lidi za blbce a ostatní mě za něho také považovali. Postupně jsem se čím dál více začal uzavírat do sebe. V současné době je ve třídě v podstatě vztah všem vůči všem neutrální, ale tady právě mám ještě větší problém, místo toho, abych se nadechnul čerstého vzduchu a vstoupil do sebe odzačátku, tak si podvědomě připadám ještě hůř, jako, že už jim "nestojim ani za to, aby otevřeli pusu a urazili mě". Když však přeci jen přijde nějaká urážka, velmi mi vadí, že se vrací, zásadně však na ně nereaguji, pravděpodobně podvědomně cítím, že je tím na budu proti sobě přivolávat, aniž bych věděl, jestli je to pravda. Čím více však nad tím přemýšlím, tím si připadám bezcennější, že tomu neumím vzdorovat. Když mě někdo osloví nějak takto "co je"; "co děláš", kdy nevím, jestli je to mířeno útočně, nebo bezelstně, tak reaguji hodně jako ježek v kuličce "věci, který pro tebe nejsou důležitý"; "takový věci, co bys nepochopil/a"; "spoustu věcí, který nemám proč ti řikat" a tak všelijak podobně. V tu chvíli se cítím silný, že jsem ubránil tu slabou zeď před ostatními, když o tom však někdy přemýšlím, napadá mě, že dělám špatně, protože tím možná můžu dávat najevo, že chci být v izolován. Snažím se působit povýšeně, vysilám však podvědomé signáli, které sdělují, jak na tom jsem a že potřebuji pomoc, která se mi však nedostává, právě naopak, čemuž se sám nedivím. Dlouho jsem doufal, že se nějak ozve nějaký psycholog, třeba školní, ale pak mi došlo, že začít musím sám, netroufám si o žádný nadstandart žádat, naopak mám problém někoho vůbec oslovit, zeptat se ho na něco, vždy špitnu konec věty tak, že mi není rozumět. Dalším důležitým aspektem mé psychiky je to, že si do života kladu enormní úkoly, chci být politik, náboženský reforátor, ekonom, stáník, chci se zasloužit o světový mír, lepší formu demokracie, reálné svobody a reálná práva a podobně. Podrobně ve volném čase studuji internetové stránky s touto tématikou, pravidelně asi tak dvakrát za týden propadám depresi, že na to nemám a kolikrát přemýšlím o sebevraždě, protože si myslím, že když se o to nezasloužím, nemám proč žít. Jsem velmi nesamostatný od rodičů, bojím se alespoň trochu být, co mi na to řeknou, byť z nich jednoznačně vidím, že by z toho měli radost. Zároveň si sám o sobě myslím, že jsem bezcenný a jsem pouze prostředek k tomu, aby se ve světě udály veliké věci, proto zásadně nehraji hry, nedívám se na filmy, jedinou mojí záavou je studovat politiku, filosofii, sociologii, ekonomii a náboženství. Na kulturní výstavy chodím pouze z popudu rodičů a vždy se utěšuju tím, že to nebude promarněný čas, protože je možné, že se tam pomocí obrazů dovím něco, co použiji ve "reálném životě", kterým myslím vzdálenou budoucnost, ve které chci být velkým člověkem. Své bytostné sobecké cíle uplatňuji na rodičích, kterým permanentně nechci pomáhat, chci aby všechno dělali za mě, přestože vím, že toho pro mě v životě udělali nejvíc ze všech a měl bych jim už nyní ve 14 začít oplácet. Vím, že velkých cílů na úrovni lidsta mohu dosáhnout pouze, pokud urovnám své vlastní nitro, ale nejsem toho absolutně schopen.
Jestli jste z toho usoudili, že jsem blázen, nedivím se vám, je to dost dobře možné, ale žádám vás o radu, protože sám to nezvládnu.
Email, pokud budete chtít se mnou probrat rozsáhlejší téma:
kantnerp@seznam.cz
3x
Tak já si to pro sebe shrnu.Dokázat ve čtrnácti letech,v půl čtvrté ráno,sepsat takovouto slohovou práci,to musím smeknout.Já nevím,čím trpíte ale vím,čím oplýváte...Nadáním pro psané slovo,takže si vyberte povolání novináře.Ve Vašem věku jsem snad ani neznal slova,jež Vy používáte jak voda by plynula...Mít Vaše nadání,tak rozhodně netrpím malou sebedůvěrou...Mám dojem,že se to ve Vašem případě rychle změní.Přeji Vám to.
2x
Ty jsi mi pěkné kvítko 
Útěcha v bláznovství tě nečeká, potřebuješ jenom čas, srovnat se, zakotvit nohama na zemi. Dopřej si ho.
Tolik věcí, o ktrých by se dalo mluvit... nevím, co dřív. Minulost byla nějaká, ta se už nezmění, když se jí nebudeš držet jako výmluvy pro to, abys se odvracel od ostatních, časem se hořkost roztaví v nadhledu a shovívavosti nad dětmi; a to smíření tě posílí. Blbnul jsi (trochu hyperaktivní, nebylo to třeba?), pochopils, co je špatně a utnul se od toho, lidé kolem sebe to přijali - to je přece skvělé. Teď holt neví co s tebou a moc jim to neulehčuješ, což? :o) Zaujalo mě tam "snažím se působit povýšeně" - to mě zaujalo, zajímalo by mě totiž, co si od toho slibuješ, k jakému výsledku by to mělo vést. Voláš o pomoc, ale spousta lidí kolem tebe také, jen by tu nejspíš napsali "a maskuji to bezstarostností a tlacháním, jak to, že to nikdo neprokoukne?" - všichni ukrytí ve svých bublinách a beznaději. Špendlík a prasknout ji, určitě, ale to jde jen zevnitř. Psycholog by ti mohl pomoci a pokud se odhodláš, mohlo by to být k dobrému, ale nečekej rady a nečekej, že si sedneš s prvním, s kým se potkáš; nenech se tím ale odradit. Spíš než psychologa bys potřeboval mentora, dospělého chlapa, kterému bys mohl věřit a mluvit s ním, který by ti občas do ruky strčil dobrou knížku a jindy byste spolu podnikli něco nezvyklého. Otcové takhle nemohou fungovat, ale není po ruce nějaký strejda, farář, trenér?
Nezmiňuješ sourozence a celkově zníš dost jako jedináček, to ti s egem takové, jaké máš, muselo jenom dodat: zdá se ale, že rodiče to jakž takž s tebou zvládají, i když bys potřeboval pevnější ruku. Od otce neber takové poznámky nutně jako shazování, až za dlouho jsem pochopila, že takhle někdy zní útěcha... ani oni nejspíš neví, co s tebou a jak se ti přiblížit. Dáváš jim šanci? Už nejsi batole, které lze číst. Musíš jim otevřít, aby oni mohli vejít dál. Nemáš moc naděje, že tě pochopí ve tvém niterném celku, ale nevyčítej jim to ani je za to neodsuzuj, to není jejich úkol. Dej jim šanci tě přijmout takového, jaký jsi a když jim dáš důvod myslet si, že to přijetí stálo za to, tím líp. Bezvýhradné přijetí druhého ve skutečnosti stojí vysoko nad jeho pochopením, byť ti to druhé teď možná schází víc. Neřeš tolik, jak jim to splatit. Jasně, chovat se doma dobře by jistě ocenili a zasloužili by si to. Ale zklidnil ses a učíš se dobře. Věř, že už teď si oddechli. Až si najdeš nějakou ekonomickou aktivitu - třeba doučování - a budeš mí nějaké vlastní peníze, budeš se cítit líp a ve vztahu k nim to určitě bude znát. A pro ně to bude další oddechnutí, protože budeš vypadat použitelnější v realitě :o)
Z jiného soudku: plány máš zajímavé a není důvod, abys mnohého nedosáhl. Ale, a teď si zapiš za uši, si tím přílišným a trochu předčasným vyhraněním přesně k tomu, co chceš, zavíráš dveře. Každý vůdce, a je jedno z jakého oboru, potřebuje co nejširší rozhled. (Pak můžeš být taky pořádný buran, ale těch už tady máme dost.) Tedy i kulturní a také třeba znát i ty (alespoň) nejprofláknutější filmy. Protože když pak budeš stát v kruhu lidí a někdo pronese narážku na něco, co všichni znají, nemusíš se spolu s ostatními zasmát, ale musíš vědět, o co jde. Takže výstavy, ano, trocha beletrie, ano, občas zajít do kina - ano. Zajímej se o všechno, protože každý ten detail se ti někdy vrátí. I kdybys měl zcela zištně pronést při vhodné příležitosti "ano, do bertramky jsem se rád chodil pobavit těmi jejich drobnostmi"... Stejně tak je dobrý nějaký sport. Nezmiňuješ, doufám, že děláš, pokud ne, v každém případě začni. A pak je tu to známé přísloví "kolik řečí znáš"... žádný tlumočník nenahradí skutečnou znalost, nejlépe na úrovni, kdy se člověk nezesměšní. To jsou věci, na kterých teď můžeš výborně pracovat a kam napřít energii a které se ti zúročí obrovsky. Víc než pročítání stránek o filosofii (to by chtělo spíš slušnou knihovnu a chodit na přednášky, máš-li kam). Pak je tu ještě ta drobná věc, že vůdce by měl být schopen vycházet s lidmi. Tady bych měla jednu zásadní otázku, od které se odvíjí všechno, ale nechám si ji pro email.
A zase z jiného soudku: velké cíle, nadřazené chování. Chceš ty velké cíle skutečně dosáhnout, nebo je to způsob, jakým chceš dosáhnout vlastního bezpečí? Odtrhnout se od zraňující společnosti směrem nahoru, takže je to vlastně v pořádku, tam na tebe nemohou a ještě jsi něco víc...? Může být - ale dobré to o sobě vědět. Třeba by ti totiž ve skutečnosti mnohem víc vyhovovala nějaká uzavřená badatelská činnost, kde se tak snadno tolerují podivíni; a která stejně snadno může ovlivnit celý svět. Jak píše výše mr, skutečně ti udělá dobře, až budeš na VŠ. Zvlášť jestli budeš dělat víc než jednu naráz, pěkně zaměstnáš mozek a poznáš o to víc lidí.
Kde vůle, tam cesta! Vždycky už to budeš mít těžší. I o tu odpovědnost, protože kdo dostal nástroj, by měl tvořit. Ale ty nemusíš, ne skutečně. Jen by bylo skutečně fajn, kdybys to zvládnul
0x
Byl to jeden z nejdelších příspěvku, co jsem zde četl a jediný takto dlouhý, co jsem dočtl. Důvodem je to, že nejde o povrchní příspěvěk plný pravopisných chyb, popisující pseudoproblém nějakého slabocha, nýbrž o podrobnou analýzu stavu mysli mladého inteligentního člověka.
To, čím procházíš je "hledání smyslu existence", kterým si projdou ti chytřejší s nás. V tomto okamžiku je potřeba podívat se na věci s jistým nadhledem, ustanovit sebe plnohodnotným a do jisté míry i nadřazeným člověkem. Ano nadřazeným, v tom smyslu, že ti byl dán dar takto hluboce rozjímat. Vždyť rozhlédni se kolem sebe, kolik mělkých primitivních lidí tady je. Ty to vlastně vidíš, alespon podvědomě určitě ano, proto také máš potřebu se o tyto lidi postarat.To stojí za tvým odhodláním dělat velké věci pro společnost.
Je to období života, které potrvá asi do dvaceti let. Je to známý fenomén, kterého se využívá. Právě v tomto věku 14-20 let se vždy verbovalo do různých sekt, do církevních seminářů, ale i do armády. Člověk je v tomto období náchylný nadchnout se pro velké věci. Proto pozor, vyhni se sektám a různým vykladačům světa, neboť tito nejsou ve skutečnosti tak chytří jako ty a deziluze by byla pro tebe zdrcující. Nemyslím pouze náboženské sekty, ale i různá ekologická a pirátksá hnutí. Opravdu užívej velké dávky kriticismu při jejich posuzování!
Nezaměřuj se pouze na humanitní vědy a politiku; j8 jsem řekněme o dvacet let starší než ty, a bohužel už jsem toho dost zažil a věci nejsou takové jako se zdají. Nechci a nebudu zde popisovat limity postdemokratického systému, které jsem pro sebe objevil. Zkrátka bys měl mít širší záběr a tím myslím i přírodní vědy.
To, že nehraješ hry a nesleduješ filmy, je tvoje věc, nevidím v těchto činnostech nic špatného, akorát je to zloděj času. Co je ale potřeba si uvědomit, je to, že se tím vyčleňuješ z kolektivu. Pokud ostatní znají filmy a ty ne, pokud oni znaji hry a ty ne, pak s nimi nemůžeš o těchto věcech diskutovat a tím se izoluješ.
Zásadní problém spatřuješ v tom, jak se ti nedaří začlenit se do skupiny a jak tě ostatní častuji nadávkami. No určitě je to nepříjemné a snaž se to zkrátka přežít. Co je jistý je to, že za 3-4 roky už bude vše úplně jinak. Na vysoké škole už jsou sociální vazby naprosto odlišné a nikdo nikomu nenadává - lidé jsou tam dospělejší. Takže naprosto pozitivní zpráva je, že tvoji situaci vyřeší čas, který změní skladbu tvých přátel. Teď jsi obklopen dětmi, které se chovaji jako děti, a to se práve během následujích 40 měsíců vyřeši samo. Takže hlavu vzhůru.
Předposlední věc, co chci komentovat je tvoje zmínka o sebevražedných myšlenkách. To je naprosto běžné. Tam stačí si uvědomit, že to můžeš udělat kdykoliv, ta možnost tady bude pořád, takže nemá smysl to dělat teď. Je to řešení, které máš v záloze až opravdu nebude kudy kam. Zatím je však ještě plno jiných možností.
Poslední věc je zmínka o tom, jak nejsi ochoten se sám o sebe postarat. No to je taky podvědomý projev strachu, že se blíží konec dětství a čeká tě bolestný proces osamostatnění. To že necháš rodiče vše za sebe dělat, necháš je aby ti přinesli jídlo a odnesli talíř, dokonce jim říkáš, že máš žízeň a oni ti přinesou nápoj, to je potřeba je k sobě připoutat. To přejde samo. Stane se, že tě začnou čím dál víc štvát, bude ti vadit způsob, jak věci dělaji natolik, že je začneš dělat sám. Tím se osamostatníš, nejprve psychicky, pak ekonomicky.
Takže závěr. Nemarni čas a energii obavami z toho čím procházíš, protože to je standardní vývoj. Většina se tím netrápí, protože na to nemá kapacitu aby byli schopni takto uvažovat. Využij svých schopností a vzdělávej se, všestraně, neb co se v mádí naučíš ...
Jo a napiš nějakou knihu, už na to nebudeš mít víc času než teď.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.