Postup učitelky při podezření na týrání žáka

Vesměs souhlasím s vaším názorem. Za své jednání ve výchově dětí nesou zodpovědnost jejich rodiče. Jistá nedůslednost ve výchovném vedení u sestry v rodině se ze strany obou rodičů vysledovat dá a dala vždycky. Obě děti znám od plínek. Starší neteř ve svém chování a reakcích kopíruje vesměs mé vzpomínky na sestru v tomhle věku. Synovec byl od malinka jiný a jeho výchova byla po všech stránkách náročná. Nerada bych zde dopodrobna zmińovala jeho anamnézu. Potíže ve výchově tohoto rázu se daly možná i předvídat. Opakovaně jsem sestře navrhovala, aby kontaktovali přes všechny ty odborníky kolem jeho zdravotního stavu ještě někoho, kdo by jim přinejmenším radil, jak ho vhodně výchovně vést. Běžné výchovné prostředky se u něj totiž často míjely účinkem. Sestra mně v tomto neuposlechla a dosud se upřímně snažili synovce zvládat svépomocí sami. Někdy jsem to se svým naturelem moc nechápala, jindy jsem naopak obdivovala jejich trpělivost při konkrétních momentech. Rozhodně nejde o fasádu před veřejností s tím, že doma se potom u nich děje pravidelně čoro moro. Mohu jen racionálně konstatovat, že moje sestra a švagr nejsou týrajícími rodiči, nicméně, to ať si posuzují nyní okolní instance. Vesměs se proti nim nyní obrátilo to, že si o profesionální pomoc nezažádali jako rodiče včas a pořád snad doufali, že to nějak zvládnou.

Jsem profesí speciální pedagog, nyní na rodičovské dovolené s vymodleným dítětem. V praxi jsem působila 7 let, z toho poslední 4 roky na prvním stupni klasické základní školy. Ve škole se sem tam objeví týrané dítě a postup učitelky synovce kolem něho v první fázi opravdu nekritizuji. Každá škola ví, že musí dostat dítě do bezpečné zóny před tím, kdo ubližuje, že hlavní zásadou je v takovém případě vždycky věřit dítěti, třebaže se později může prokázat, že o týrání vlastně nešlo. Lepší planý poplach, než ještě víc ztýrané nebo mrtvé dítě! Já osobně jsem v praxi dosud na týrané dítě nenarazila, vícekrát jsem ovšem musela intervenovat při zásahu a rozkrývání školní šikany. Vždycky to byla zdlouhavá systémová práce ve spolupráci s odborníky mimo školu, s rodiči žáků, následná intervence s dětmi okolo, i práce se samotným dítětem, to vše má svá jasně daná pravidla. Učitelka synovce v této první části reagovala adekvátně nastalé situaci. K tomu není co dodat.

Jak funguje synovcova škola ohledně prevence patologických jevů a informovanosti dětí, nevím. Mohu se pouze domnívat, že funguje a z této strany mají děti informace dostatečné. Doma obě děti běžně komentovaly, co je špatné a co ne. Minimálně za neteř mohu prohlásit, že ta v tom má jasno určitě. V praxi jsem se setkala spíše s takovým soudobým extrémem, kdy se podle osnov, každá škola chce být v prevenci patologických jevů přednostně krytá, dětem hustí do hlavy z prevence pořád něco. Nám se třeba ve škole stalo toto: Kolegyně v šestém ročníku dětem pustila metodicky MŠMT doporučovaný instruktážní film, v němž se rozkryje šikana mezi spolužáky a její řešení je příkladně tvrdé pro agresory, protože jsou potrestáni kázeňsky, musí se zúčastnit soudního jednání a podobně. Prostě, tento film měl dětem jasně ukázat, co se takovému agresorovi stane. Dále také to, že nic není beznadějné a oběti se dostane adekvátní pomoci.

Následně jsme asi za 14 dnů měli pedagogickou radu a na ní se mimo jiné řešila čerstvě rozjetá a naštěstí včas odhalená šikana v šestém ročníku. Děti tam doslovně proti méně oblíbenému spolužákovi použily jeden ze způsobů trýznění, který byl v tom metodickém filmu použit proti šikanovanému žáku filmovými agresory. Takže, si shrňme tuto formu prevence jako metodicky schválenou z vyšších míst, doporučenou odborníky, v dobré víře a způsobně použitou, nicméně naprosto se míjející účinkem, naopak, děti si z filmu odnesly nápad, jak se dá ještě taky ubližovat. V jiné třídě se tento film promítal také a nic se takového nedělo. Prostě složení kolektivu vám může zhatit i dobře zamýšlené a vyššími místy posvěcené plány raz dva.

Jako učitelka jsem se opakovaně setkala s tím, že mi sem tam některé dítě tvrdí, že je doma za špatnou známku bito. Tuto informaci jsem si následně skrytě ověřovala v dotazníkovém šetření ve třídě a nepotvrdila se mi. Mnohem častěji jsem záhy přišla na to, že dítě, které toto tvrdilo, to řeklo často jen tak, ve skutzečnosti nebylo se svou známkou spokojeno ono samo, zkoušelo o ní dokonce smlouvat, jiné takové přišlo špatnou známkou o čast svých peněz na kapesném a to ho vedlo k tomu, aby mluvilo o bití. Tímto nechci samozřejmě paušálně tvrdit, že není žádné dítě, které je bito za špatnou známku. Je. Je jich dokonce dost, ale takové dítě vám tohle běžně nesdělí. To si jej spíše začnete všímat proto, že nemůže náhle jako najít žákovskou, zpátky nepřinese písemnou práci podepsanou od rodičů, protože jí jako zapomnělo doma ukázat. To jsou mé dosavadní zkušenosti. Odhalit již promyšlenou vyspělejší dětskou lež, když jako učitel máte ze zásady dítěti žáku věřit, je někdy hodně obtížné. Spousta dětí již dokáže dokaže elegantně zastírat, učí se rychle a užívají i k tomuto účelovému jednání svůj přirozený intelekt Dalším nepopiratelným faktem je, že sama škola je docela jiné prostředí, než má dítě doma. Někteří rodiče učiteli dlouho nevěří, že jejich dítko je schopné dělat ve škole tohle nebo tamto. Jindy učitel zírá, když mu popisují něco oni, co znají od svého dítěte jako běžný projev oni a on to ve škole nezaznamenal ani jednou, třebaže zrak má v pořádku. Proto je výchova a vzdělávání tak těžká a specifická záležitost.

Než jsem dopsala tuto reakci a možná jsem chtěla původně napsat něco jinak, volala mi po dnešním jednání ve škole sestra. Ve škole se jim hrozně omlouvali. Učitelka, zástupkyně ředitele, protože se žádné týrání na synovcovi po včerejším šetření neprokázalo. Stáli si za svým postupem, ovšem zpětně při výměně informací byli zděšeni z toho, jak stroze jednala paní ze sociálky v přítomnosti policie včera s rodiči, když jim synovce vracela a neteř si k četení naopak brala. Z této strany totiž zůstali naprosto v informační nejistotě a jedinné, co měli, bylo to, co jim zavolali rodiče jiných dětí, kteří je znají a doma jim jejich děti vyprávěly, co bylo ve škole. Když se třídní učitelka dozvěděla, že si děti z okolních tříd odpoledne povídaly mezi sebou verzi, že jí měl můj synovec zapíchnout nožem, tak se z toho málem složila. Sestřina slova doslovně jsou, že to prostě včera škola celé nafoukla a odsoudila dneska následný neštrný postup policie a sociálky při podvečerním jednání s rodiči synovce. Sestra mi na mou otázku, jestli jí omluva z úst vedení školy a učitelky přijde dostatečná, unaveně odpověděla, že asi ano. Na mou otázku, jak se k tomu všemu staví dneska neteř, jsem se dozvěděla, že jí to dál celý přijde hloupý, odsoudila jednání svého menšího bratra jako hloupé, ale vyjádřila, že se ho už někdy i bojí, protože se chová jako blázen a vyhrožoval, že je přece doma , i jí, všechny zapíchne nožem.

No a synovec? Jako hlavní aktér včerejšího dění se k tomu staví dále tak, že je na koni a usmívá se tomu dění okolo. Dneska se ve škole rodiče teprve dozvěděli, že včera se rozplakal, uvedl jako důvod svůj strach z dalšího bití, když dostal čtyřku, prý ho doma bijí klackem a dobrovolně ukazoval své rozdrápané nohy s atopickým ekzémem. Protože se drápe pořád, má na nohou různě staré zhojeniny, tak to na první pohled mohlo vypadat i věrohodně. Paní učitelka , i další lidé ve škole mu tak skočili na špek a soudnej člověk se na ně za to nemůže zlobit.

Sestra soudně prohlásila, že jejich syn je ten, kdo týrá je, ne oni jeho. Vysvětlila jsem jí další možný postup práce se synovcem a navrhla jí, aby jako rodiče požádali o jeho řádné pedopsychiatrické vyšetření, nejlépe s diagnostickým pobytem. Po včerejším incidentu a posledních dnech, kdy jeho obtížná zvladatelnost gradovala, se tomuto návrhu nebránila a asi do toho půjdou. Chrání už nejenom synovce samotného, ale i sebe a své druhé dítě před ním a jeho náhle provalenou nezvyklou mírou agresivity. Synovec třeba ještě prohlásil, že zabije děti ve třídě. Doma se jim ztratil skládací nůž. Sestra se švagrem prohledávali celý byt a nenašli ho, neteř o něm nic neví. Začíná to tam být docela psycho a dělat něco pořádně je víc než na čase. Synovec je svými řečmi nebezpečný sobě i okolí, které neplní jeho přání. Snad jim ten včerejší šílený den kolem něho konečně jako rodičům pomohl otevřít oči a něco s tím opravdu dělat. Rodič, byť by měl sebevětší vůli, někdy zkrátka všechno nedokže zvládnout sám.

Začínám si pomalu zvykat na novou skutečnost, že máme v širší rodině malého blázna, ale to mi k pocitu úlevy moc nepřidá. Je třeba s ním intenzivně terapeuticky pracovat.

Synovec je nyní akutní, pokud bude chtít rodina sestry podat po tom včerejšku stížnost na postup všech těch zúčastněných, zejména na to naedekvátní jednání s nimi jako rodiči, nevím. Sestra mi to nepotvrdila ani nevyvrátila. Osobně si myslím, že by se bránit jako rodina, která přišla tímhle způsobem ve svém bydlišti o dobrou pověst, bránit měli.

Vám ještě jednou děkuji za ohlas, který měl rozum a hlavu i patu. Určitě i díky tomu, že jste taky trochu od fochu.

S pozdravem Monika Nováková.

Také já přejí vám, aby ten váš domácí originál stále jen získával na hodnotě a vyvíjel se tím správným směrem, třebaže dnes už je svéráz.

Ve škole jsem už stihla zažít širokou škálu různě vyhraněných dětiček včetně těch naopak neslaných nemastných. A nedá se říct, že by jedni byli lepší nebo horší, než ti druzí. Můj synovec třeba hodně koresponduje s jedním nezvladatelným potížistou, kterého jsem měla tu čest dva roky vzdělávat. Přes veškerou snahu školy i rodičů u něj všechno selhávalo. Ubližoval všem a všemu se jenom smál, jako že nikdo mu za to nemůže nic. Pomalu z něj všichni okolo byli na prášky, a to byl ten moment, kdy si postupně začali přiznávat, že na prášky je přeci on, ne všichni okolo, že něco je přeci špatně a musí přijít radikální řez. Po dohodě s PPP, školou a rodiči byl nakonec na žádost rodičů, na životě ohrožoval svou malou sestřičku, inscenoval nebezpečné situace pro ostatní ve škole, umístěn na diagnostický pobyt v dětské psychiatrické léčebně. Hodně jsme chránili tento fakt před okolím, ani moji pracovní kolegové netušili, kam se vypařil, dětem jsem při vhodné příležitosti sdělila, že trpěl na opakované zdravotní potíže, proto je v ozdravovně na čerstvém vzduchu. Snažili jsme se předejít drbům a tomu, aby se to s ním v jeho budoucnosti nevleklo následně pořád a měl šanci, pokud se vzchopí, nebýt považován za psychiatrického klienta pořád. Upřímně, spíše jako v ozdravovně jsme byli najednou my bez něj ve škole a rodiče a jeho malá sestřička doma. Ty dva měsíce pomohly obrovsky všem. V té "ozdravovně" je i škola, takže nezameškal. Po návratu u něj nastal takový posun k lepšímu, že nám ho tam snad vyměnili. Diagnostikován při výstupu byl jako naprosto zdravý, jásali rodiče, najednou nikomu neubližoval, jásali jsme sborem všichni, byl dost inteligentní a asi mu tam taky něco i došlo, možná nad tím jednou v dospělosti zajásá i on sám. Nyní dodržuje normy, nebourá je a nezavádí si svoje protispolečenské, jako před tím, šlape jako hodinky, při vyslovení jeho jména už se nikdo okolo neosypává. Během toho pobytu si sáhl svým způsobem na dno. Byl tam sám jen se svou zlobou, nebyly tam obvyklé cíle jeho ubližování, stýskalo se mu moc po rodině, kterou před tím doslovně terorizoval, měl tam čas se sebou něco pod dohledem odborníků udělat, zjistil, že ho budou všichni brát hned lépe, když se nebude chovat jako blázen a spoustu dalších věcí. Najednou zjistil, že když bude tam, tak spoustu dřívějších věcí nemá, a to mu za to nestojí. Návrat k dodržování norem, aby tam už nemusel dále být, pro něj byl obrovskou motivací.

Neříkám, že se takovéhle zázraky dějí věčně a že DPL pomůže automaticky všem a všechny problémové děti se mají psychiatrizovat. To rozhodně ne! Je naopak spousta případů, kdy byla terapie použitá naprosto nevhodně a neprospělo to nikomu.Tohle byl ale i pro odborníky v oboru při ambulantní péči tvrdý oříšek, protože odmítal přistoupit na jakýkoliv systém kromě toho, že on bude tím, koho budou ostatní poslouchat. Byl to náročný "případ", ale dobře to s ním dopadlo díky systémové dlouhodobé pomoci. Jsem zvědavá na synovce. Co bude motivovat při nápravě jeho. Jeho zájmem od malička jsou autíčka. Doma si třeba vtipně v pokojíčku fixou domaloval na parkety pokračování silnice na dopravním koberci. Ségra z toho šílela, mně to tehdy rozesmálo, jak si uměl poradit, když chtěl s autíčky ujet další kilometry a koberec mu přišel už prostě malý. No, je to opravdu běh na dlouhou trať a doufám, že synovec vítězně protrhne cílovou pásku. Osobně bych třeba ta autíčka zahrnula do systému práce s ním, jako motivaci. Jenže, já jsem jeho teta a profesně se na jeho nápravě už ze zásady podílet nemohu, nedělalo by to dobrotu. Bydlím o dost kilometrů daleko. Mohu ho jenom sem tam doprovázet na jeho velké cestě nějakou motivující pochvalou, aby věděl, že to jeho snažení není bez povšimnutí. Spíše tu funguji jako takový rodinný konzultant, protože tohle se mi pracovně nevyhnulo.

S pozdravem M.N.