Posouzení správnosti slohového útvaru

Děkuji za připomínky, zkusila jsem to trochu přeformulovat a tady to je. Snad je to lepší.

Stále stoupám a napadne mě myšlenka, že snad zdolávám nejvyšší horu světa. Na cestě se rozprostírají kamínky různých barev a tvarů. Křupou mi pod nohama, jako bych šla po tlusté vrstvě sněhu. Jsem konečně na vrcholku prudkého kopce, jenž jsem právě zdolala. Nádech, výdech, právě jsem asi uběhla maraton. Ba ne, jsem jenom na mém nejoblíbenějším místě. Náhle mě oslní paprsek slunce, skrývajícího se až doposud za nadýchaným bílým beránkem.

Otevřu oči a můj pohled zabloudí k blyštivé vodní hladině, na kterou pohlížím z výšky více jak deseti metrů. Nakloním se přes hráz, sestávající se z obrovských balvanů, které jsou barvy myšího kožíšku. Je horko a kanárkově žlutý disk žhne až palčivou silou, proto mi na čele vyskočí krupěje potu. Dotknu se kamenů, ale ty jsou kupodivu studené. Nedržela je před chvílí v dlaních sama paní Zima? Ne, to není možné, ta už dávno ztratila vládu nad přírodou. Nakloním se ještě více a vychutnávám si pohled na třpytivou vodní plochu, zařící mnoha překrásnými barvami. Na tváři mě polechtá vlahý větřík, vytvářející na vodní hladině drobné vlnky. Skákají jedna přes druhou, jako by závodily. Která první dorazí ke břehu? Těmto malým závodnicím mávají větvičky stromů, lemující celou ohromnou masu vody. Na každém proutku pučí pupeny, na každé větvičce je jich ohromné množství. Vysoké štíhlé stromy budou později vlnkám mávat velkými smaragdovými praporky.

Rozhodnu se sejít až k místu, kde životodárná tekutina omývá vyprahlou půdu. Na hladině něco zaleskne a já uslyším šplouchnutí, na hladinu právě vykoukla hlava zvědavého kapra. I on si chce jistě vychutnat tento překrásný jarní den. Znovu vzhlédnu k obloze, nespatřím však nadýchané chomáčky vaty, ale šedé oblaka, rozlévající se po celé nebeské klenbě. Z lehkého vánku, šimrajícího na tváři, se stane prudký dující vichr. Drobné vlnky jsou ty tam, po neklidné hladině se valí vysoké vlny, za které by se nemuselo stydět kdejaké moře. Potemnělé mraky se otevřou a začnou snášet třpytivé kapky vody. Kap, kap, kap ... dopadají jedna za druhou na neklidnou hladinu. Ztrácejí se ve vodní mase, zůstanou po nich jen kulaté otisky na neklidné vodní hladině. Otisk je zpočátku maličký hrášek, je však stále větší až se úplně ztratí. Odcházím, sice trochu mokrá, ale s pocitem, že naše přehrada je snad nejkouzelnější místo na světě.