Známkování žáků ve třídě

Rozhodně nesouhlasím. Děti by měli umět bojovat za pravdu a spravedlnost. Né si nechat kálet na hlavu od zamindrákovaných či podplacených individuí.

To se jim v životě bude hodit.

Postarat se o sebe. Né si nechat vše líbit a zkončit někde u podřadné práce.

Bez zásahu rodičů se podle popisu snažil, ale byl vyfakován. Co radíš, aby k řediteli šel sám žák? Tady je na místě aby se vložil i rodič, je to zákonný zástupce a řešit to je i jeho věc.

Nechte to byt a ucte syna at se stara hlavne sam o sebe a o sve znamky, ne o znamky spoluzaku. Jinak muj syn dostal z pisemky za 2 a protoze mel pocit, ze to umel lip jak za 2, tak si to sel opravil a dostal za 3. A ucitel spravne zapsal 3 misto puvodni 2. Ja mu rikal ze dvojka je krasna znamka...

Typickým příkladem je hudební výchova.

tomk-jak píšu, stačí školami prolést a ostatní v životě je o protekci rodičů nebo si sám budovat svou kariéru. Dost dnešních dětí nevidí ve školním věku svou budoucnost kdovíjak zářně, musí samo chtít něčeho dosáhnout

tomk-a těch peněz co to piplání stojí, hlavně aby to přineslo výsledek. To že ten dotaz napsal rodič vím, v první větě se k tomu vyjadřuji

O lásce k dějěpisu mi povídejte. Přitom dějiny mě docela zajímají. Na střední to bylo v pohodě, to byl příběh. Ale na základce to byly telefonní seznamy. Dodnes pamatuju na styl zkoušení, kdy byly magnetické kartičky s letopočty a s událostmi. Opravdu je (pro naprostou většinu lidí) úplně jedno jestli si někdo upšouknul v roce 1325 nebo 1326. Daleko důležitější je mít jakýsi přehled. O dějinách jako třeba o zeměpisu, přírodopisu a podobně. A ne pro stromy nevidět les. Kdo potřebuje podrobnosti, ten si je dohledá (sřív se muselo do knihovny, dneska stačí wikipedie).

Horší je, že něco podobného byl i tzv. český jazyk. Na základce to bylo tak z půlky, ale na průmce téměř výhradně (mluvnice a slohu jsme za ty 4 roky měli, co by se dalo spočítat na prstech; sloh z prváku jsme dostali opravený až ve čtvrťáku). Pana profesora si můžete představit jako pana Hrbolka z té Svěrákovy komedie (učil mladého Svěráka, kdybych nevěřil, že tehdy byl hodně mladý, myslel bych, že to Svěrák udělal podle něj). Ani se neptejte, jak jsem odmaturoval z češtiny, já to totiž sám nevim. A zklouzávaly k tomu i ostatní předměty na základce jako hudební a výtvarná výchova, ale tam se to zase tak nezkoušelo aspoň za nás.

Blbý je, že na základce se člověk učí spoustu věcí, které nemá šanci využít. Je ale otázkou, co vyškrtat. Všichni by jen přidávali. Angličtina - ale prakticky, ne biflování gramatiky a slovíček, jak se učily jazyky za nás - to je velmi důležité. Prostě nezaseknout se na tom, že nevím jak se něco řekne, ale umět to říct jinak. Tohle nás učili až daleko později. (Zase na vysoké to bylo naopak (začínal jsem tam s angličtinou), to nás nutili mluvit dřív než jsme něco uměli; pani učitelka naštěstí dost rychle pochopila, že si s náma anglicky nepokecá a dva falešné začátečníky přeřadila do jiné skupiny.) Ti ambicióznější by si mohli přidat druhý nebo další jazyk (angličtina je standard, podle oboru se vyžaduje němčina, francouzština, ruština a další). Ale hlavně nezapomínat na češtinu (a slovenštinu, jsou to naši sousedé, se kterými si porozumíme s minimálním úsilím, ovšem je potřeba nějaký ten trénink, který jsme my měli tím, že televize i rozhlas byly dvojjazyčné).

Druhá důležitá věc je schopnost prezentace (sebe, své práce atd.). To jsme měli v rámci nějakého předmětu až v jedenáctém (tj. posledním) semestru na vysoké. Dneska to snad mají ve čtvrtém semestru jako samostatný předmět (když se to vymýšlelo, byly dohady, jestli se to má zkracovat PRS nebo PRD nakonec vyhrál PRS protože to koresponduje i s anglickým názvem předmětu (presentation skills)).

Tělocvik by neměl mít za cíl lámání rekordů, ale prostě by to měl být pohyb. Dyť jinak děti sedí celé dny v lavicích. Ostatně to samé ostatní předměty. Každý neni Pavaroti, ale nějaké to procvičení hlasivek vůbec neni na škodu. To samé výtvarná výchova. To jsem si takto v páté třídě naběhnul. To jak mě to vůbec nebaví jsem dal najevo tím, že jsem odfláknul výkres. No ale měli jsme učitelku posedlou sytými barvami, a já jako jediný jsem neměl "vyprané ponožky" takže ten můj výkres visel ještě dlouho na nástěnce.

Pokud je dysgrafik, tak mu výtvarka asi moc nejde, takže těžko dosáhne na jedničku. Nějaké úlevy typu "seš dysgrafik tak i za čmáranici dostaneš jedničku" naprosto neuznávám. Známkovat by se mělo co umí a případné vylepšení za snahu, což tady možná i bylo, místo koule trojka. Tyhle ohledy dys-něco taky můžou vést k tomu, že i debil v pohodě zvládne vysokou, kdo je blbej na jazyky tak udělá FC i když anglicky vůbec umět nebude atd.

Ty kecy protekci a nadržování neřešit - tohle do výuky nepatří a je proti tomu třeba bojovat. Dostal kouli měla by se počítat. A už vůbec nechápu že by požadavkem aby se hodnotilo spravedlivě ten rodič nějak protěžoval svoje děcko (které bylo vyfakováno)