můj učitel mě známkuje nespravedlivě, má přehnané nároky. Například udělám program, který funguje jak má a splnil jsem tím zadání, jenže i tak mi dá dvojku, protože se mu vždycky něco nelíbí, buď nejsou popisky tak jak chce nebo by mohl být efektivnější/kratší kdyby se udělalo to a ono. Na druhou stranu někteří spolužáci nesplní všechna kritéria, a i tak mají třeba stejnou známku.
Je to tím, že jsem byl na soutěži, ve státním a pak i mezinárodním kole. Vím to, protože když jsem se ho ptal, proč mě tak známkuje, řekl právě tohle, že mám díky tomu(přípravě a samotné soutěži) více zkušeností, že to umím líp a podobné řeči. Nic jsem mu na to neřekl, ale naštvalo mě to.
Není moc věcí co mi aspoň trochu jde, třeba v českém jazyce nejsem dobrý, ale že bych chtěl po učitelích aby mě známkovaly lépe, jen protože mi to nejde?
Tak se chci zeptat, co si myslíte vy. Měl by být student hodnocen přísněji pokud mu to jde, a mírněji pokud ne?
Děkuji
4x
doplněno 19.02.24 22:33: kovis - věřím, že si mohu ponechat svůj pohled na tento problém, neměnit ho a Vy to budete jen mlčky respektovat. Dík.
Ano, tohle si myslí mnoho lidí, ale ono to tak nefunguje. Podobný přístup může mít krátkodobý pozitivní efekt, ale pokud bude mít trvale vyšší nároky, které navíc neocení lepší známkou, tak ten výsledek bude přesně opačný. Znechutí to tazateli takovým způsobem, že se nejen přestane snažit, ale dost možná se vykašle na obor, který pro něj mohl mít perspektivu. Dá se s tím rozumně pracovat, ale obávám se, že většina lidí, ani kantorů, toho není schopna. Je velmi tenká hranice mezi tím, kdy je podobný přístup motivační a kdy to má efekt přesně opačný a většinou nevratný.
2x
Každý program jde nějak vylepšit - udělat ho menší, nebo s menšími nároky na paměť, nebo rychlejší ... vyber si dvojici kritérií. A pokud pak kritéria změníš, tak zase ten vylepšený program půjde vylepšit jiným směrem (a samozřejmě se tím podle původních kritérií zhorší).
Taky je rozdíl, jestli děláš program pro jadernou elektrárnu, který tam má bezchybně běžet po celou dobu plánované (a ideálně i neplánované) životnosti, nebo jako domácí úkol na příští hodinu s tím, že musíš ještě udělat domácí úkoly i do všech ostatních předmětů - a po oznámkování ten program už nikdy nebude k ničemu použitý.
Také jsem se učil na škole programování a ani jeden z těch programů, co jsem tam psal, nepoužívám. Ani útržky z něj. Přece jen utility z FORTRANu na děrných štítcích na úpravu zdrojáků programů pro FOTRAN které mají ušetřit pár děrných štítků v době Pythonu na SSD discích pro normálního člověka moc význam nemají a muzea nezaujmou.
Takže to, že jsem ty domácí úkoly nevypiloval k naprosté dokonalosti, ale jen napsal plně funkční a použitelné na stavu vesmíru žádných škodlivých stop nezanechalo. Prostě jsem jim dal tolik péče, kolik bylo přiměřené účelu.
Když jsem pak psal vlastní programy v Pascalu pro zákazníky, tak jsem o jejich osudech moc nevěděl, ale třeba u evidence předplatného se mi po deseti letech ozvala jedna uživatelka (tou dobou už u jiného zaměstnavatele), jestli by tam nešlo ještě přidat jednu další fíčuru, která v době vzniku neměla smysl. Šlo a snadno jsem ji přidal.
Jenže tehdy nás známkovali podle odvedené práce, nikoli podle pocitů, že není fér dávat lepší známky těm, kteří to líp umí, protože by se pak ti horší mohli cítit známkovaní hůř, když předvedou horší výsledek. A taky nikdo nesledoval, kolik času jsem tomu věnoval, jestli jsem prostě sednul a napsal, nebo se s tím mořil neskutečnou dobu - stejný výsledek tehdy ještě znamenal stejné hodnocení, za neumětelství a neefektivní postupy nebyly tehdy přiznávány výhody.
1x
0x
Třeba to jen neumíte správně prodat. Dvojka je ale taky pěkná známka.
Pamatuju na vysoké škole, tam speciálně dostat se k jednomu učiteli znamenalo program několikrát předělávat, protože on chtěl věci, které nebyly v zadání, ale jsou přece samozřejmé (to že to byl program pro soustavu relé je celkem jedno, teda kromě toho, že každá změna znamenala drátování; vyprávěl někdo, že na něj měl tolik požadavků, že potřeboval tři ty reléové stavebnice než dostal jedničku, jinak se většinou vystačilo s jednou).
Jinak pokud vím, tak hodnocení programů probíhalo tak, že pokud program fungoval a nespadnul, bylo to za plný počet bodů. U domácích úkolů pak ještě byly požadované nějaké drobné modifikace, to měla být kontrola, že to člověk stvořil a vyzná se v tom, takže ví, kam šáhnout (a ne že to někde stáhnul nebo mu to udělal někdo jiný).
Spíš bych jako spravedlivé považoval, že by učitel sdělil své výhrady (co by tam mělo být lépe, pokud chceš jedničku) a dal nějaký čas na nápravu.
Známkování bude vždycky subjektivní. V češtině asi opravdu nikdo nepřimhouří oko, ale třeba v hodnocení tělocviku se to uplatňovalo, že se hodnotila snaha a ne jen výsledky. Snad s výjimkou základky, kde se jelo přesně podle tabulek (takové dost demotivující, vím, že šedesátku nikdy pod 10 sekund (limit na čtyřku) nezaběhnu, takže proč se zbytečně honit, když dostanu stejnou pětku ať běžim jak o život nebo jen volně).
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.