Propadnutí z tělocviku + problémy s tělocvikářkou

Děvče, předkládáš nám zde dlouhý text plný zbytečných informací. A na konci se sice omlouváš, ale přece jen sděluješ, že víš, že je to plné chyb, že tomu nedáváš patřičnou péči. Zřejmě se takhle nějak chováš i v tělocvicku. A stejně jako tělocvikářka necítím k tobě ani já nějaké sympatie. Není to mezi námi konec světa, ale uvědom si, že tento přístup je docela urážlivý. Když teda po někom něco chceš... Jedna věc je dělat chyby, protože to správně neumím, jiná věc je napsat něco stylem "kašlu na to", ale vy se snažte.

A otázka je jaká?

Myslím,že ze sebe děláš neschopnou buchtu . Začni se snažit, vše se změní...Není třeba vypisovat nějaké rtomány- stejně to nikdo celé nebude číst...

Holka, která se neumí hýbat... je tak trochu ostuda, měla by ses nad sebou zamyslet.

Nevím co si vybrat. Nevím jak vypadáš, jak se chováš. Nechci tě podezírat z obezity a lenosti. Vím, že bývají děti, které opravdu mají problémy s koordinací. Ono se to nějak i jmenuje. Není to jen při pohybu v tělocvičně, ale je problém běžném životě. Říká se tomu snad dispraxe? Nebývá to často, ale setkala jsem se s tím u předškolních dětí. A toto přetrvávalo až do dospělosti. jestli stojíš o mou radu, pak ti řeknu: nestarej se o to, co ostatní děti a už vůbec ne o to, co pedagog udělal špatně. Starej se o to, že s takovým tělěm budeš muset žít celý život. A celý život budeš zakomplexovaná, nejistá, budeš trpět. Snaž se na sobě zapracovat. Běhej, pohybuj se, cvič. Zredukuj váhu a staň se šikovnou, pohyblivou a krásnou, sebevědomou dívkou. Na nikoho neházej své neúspěchy!

Tyhle výhrůžky jsem si taky užil. Rodina a vůbec kdokoliv se děsně smál při představě reparátu z tělocviku (jak někdo dělá kotrmelce před komisí) nebo dokonce propadnutí.

Fakt je, že to teoreticky lze, ale neslyšel jsem, že by k tomu někdy u někoho došlo (naopak bylo běžné, že lidi nemohli nějakou dobu cvičit třeba po nemoci a žádné rozdílové zkoušky dělat nemuseli). Cokoliv má v názvu výchova by měla být spíš taková relaxace (hudební výchova, občanská výchova a podobně), z toho by se propadat nemělo.

V mém případě pomohlo sovobození od tělocviku (doktoři nějaký důvod najdou), což je podle mě dost špatné řešení, ale problém s "blbým" učitelem a hrozbou propadnutí z tělocviku to vyřešilo. Samozřejmě předtím u učitele intervenovala třídní učitelka, ředitel, rodiče, nic nepomohlo.

Otázky na chování jsou podle mě irelevantní. Jak se asi má chovat člověk, který vidí, že na limit pro čtyřku (známkovali nás podle tabulek) nedosáhne, ani kdyby se rozkrájel, a ani se k němu nepřiblíží. Tak je víc možností, třeba psychycky se zhroutit, ale to nebyl můj případ (ostatně školní známky mi nikdy vrásky na čele nedělaly, propadnutí by asi bylo něco jiného), jen jsem prostě vypnul snahu (opravdu pokud nevidím blížící se cíl, tak neztrácím čas a síly zbytečně; znám několik lidí, co nemají problém bojovat s větrnými mlýny, já mezi ně nepatřím) takže jsem si odnesl několik poznámek typu, že chováním jako šasek narušuju hodinu tělocviku. Od rodičů jsem byl pochválený, že konečně mám nějaké rozumné poznámky a ne že nemám domácí úkol nebo toaletní papír nebo za co všechno se dávaly poznámky.

Zajmavé, že ani na učňáku, ani na střední, ani na vysoké jsem žádné takové problémy s tělocvikem neměl. (Co si pamatuju, s doktorem se to tehdy řešilo, jestli zase nežádat o osvobození, ale ukázalo se, že to nebude potřeba.) Pan učitel ocenil mojí snahu, navíc nepatřím mezi lidi, co před vším utíkají, takže jsem měl skoro stoprocentní docházku a to se taky cenilo (zvlᡚť na tom učňáku, kde si každý vymýšlel a nechození na tělocvik bylo běžnou praxí). Jistě že jsem nepatřil mezi nejlepší sportovce, ale nebyl s tím takový problém.

Na téma tělocvik a já by se asi dalo vyprávět delší dobu. Ale prostě každému jde něco jiného. Něco se dá naučit, a něco prostě se ani učením (tréninkem) zlepšit nedá. Já třeba na té základce si pamatuju, že nás vlastně jen zkoušeli, nikdy nás nic neučili. Ono by mi to nepřišlo divné. Třeba ale na učňáku jsme několik tělocviků (ne celých) strávili tím, jak se trefovat do koše, než jsme si zahráli košíkovou. Něco podoného bylo s bejzbolem (tehdy velice moderní sport, ono v devadesátých letech bylo všechno americké děsně cool, i když slovo cool se používalo až pozdějí). Na průmce zase byl hlavním sportem volejbal, opět jsme několik tělocviků strávili učením se, jak házet míč než jsme opravdu pořádně hráli. Učitel by měl umět využít to, co člověku jde a to, co mu nejde se ho snažit v rámci možností naučit. Nicméně na základce se prostě jede podle tabulek a tělocvik není příležitostí k pohybu, ale jen způsobem, jak rozdat známky. Jistě je to objektivní, nezaběhneš stovku (možná se běhala šedesátka) pod 10 sekund, máš pětku (podobně šplh a další měřené disciplíny). Pětka z jakékoliv školy pak má stejný význam. Je ale otázkou, jestli se takto má známkovat zrovna tělocvik (matika nebo čeština klidně, ale tělocvik by se takto známkovat neměl).