Neverbální komunikace

Já si myslím, že sis osobu nevybrala dobře. Každý herec nebo zpěvák se chová jinak, než jak cítí. Hraje svou roli, dělá svou práci. Jednou jsem byla za Luďkem Sobotou podepsat nějaké smlouvy a dohodnout termím navíc. On byl v civilu. Neuvěřitelně klidný a vzdělaný člověk, s nádhernou slovní zásobou. A začal se převlékat do kostýmu. S každou součástí civilního oděvu se ten člověk začal měnit. A když dopnul sako, byl z něho ten koktavý poděs. Normálně schizofrenik v přímém přenosu. Právě pro tu neverbální komunikaci, musí tvorové vyrůstat ve společnosti stejného druhu. Až dospějí, budou používat stejné postoje a mimiku, kterou si situace vyžaduje. A bude jí rozumět u jiných. Největší problém třeba autistů je, že nerozumí. Třeba neumí odlišit slzy štěstí a slzy bolesti, smutku. Nevnímají všechny grimasy a polohy, postavení těla. Herec je svým způsobem schizofrenik. Několik osobností v jednom.

Tak se koukej na to, jak mluví, jestli Tě situace napadne. Nebo pozoruj jiné lidi a vyber si tu osobu, u které Tě ta situace napadne.

To si raděj vyber třeba nějakého fotbalistu, jak avizuje faul. Rozhodí ruce a: Co jé, že nepískáš? Poukazuje, jak ho někdo nabral loktem...Remcá, ale poslechne a znova se zapojí do hry.

I za cenu drobného pokárání bych si zadání změnila na mně známou osobu. A mně, tedy tobě známou osobou může být sousedka, která se chytá za hlavu a hrozí rukou někomu, kdo jí míčem rozbil okno. Nebo někdo, kdo prstem přivolává někoho jiného a opět prstem ukazuje na něco, co ten druhý odhodil na zem. Případně bych jako známou osobu zvolila vašeho rozzlobeného školníka nad rozházenými přezůvkami. Nebo kuchařku ve vaší školní jídelně, která se diví a zlobí, když dítě vrací talíř plný jídla.

Zvolit si herce není rozumné. Snad jedině herce v nějaké konkrétní roli. Jenže role není osobnost. Proto herec v konkrétní roli odpovídá původnímu zadání ještě méně než mně známá osobnost.