Jak vyřešit problém ve škole?

Ahoj,

již z předmětu otázky je vám asi jasné, že se potýkám s nějakým problémem. Tento problém, o kterém budou následující řádky, je dlouhodobý, nemůžu říct, že by to byl problém pouze pár měsíců, případně jednoho, dvou školních let. Ne. A o to více mě to trápí.

Ve třídě nemám kamarády, tedy až na pár vyjímek. Občas si ze mě spolužáci utahují, častokrát slyším o sobě nepěkná slova. Není to nic příjemného, to je asi jasné, ale chápu, že takové věci jsou pravděpodobně v každém kolektivu, a to i když by to tak být nemělo, občas se přeháňka přežene. Nechci to zveličovat, ale dovoluji si říct, že u mě to je více než malý mráček na jasné obloze. K tomuto vše. Minulý rok jsem začala intenzivně chodit za školní psycholožkou a tam jsme hodně řešily i to, jak se z krátkodobého hlediska cítit lépe, hodně to bylo i o tom, že jsem jí řekla o svých problémech, ona mě vyslechla a zeptala se k tomu na pár otázek. Já jsem opravdu moc chtěla, abychom mluvili o tom, jak hlavně vyřešit problémy ve třídě. Pokládám se za komunikativního člověka, extroverta, ale od některých lidí a při některých situacích se držím malinko dál, právě kvůli těm problémům, co jsem zmínila na začátku. Jenže to jsem začala (a psycholožce jsem říkala o výsledcích) občas chodit za lidmi, s kterými třeba nejsem úplně kamarádka (a ne že bych se tomu záměrně vyhýbala), ale jsme prostě třeba jen známí, občas si na Messenger napíšeme, co je za úkol do češtiny apod. Jako jo, řekla jsem nějaké to "ahoj" a " jak se dneska máte". Možná jsme prohodili pár slov, ale nakonec se jejich konverzace stočila k věcem, kterým třeba zcela nerozumím, například o lidech, které neznám. Mohla jsem říct "hele, kdo to je? O kom se to bavíte?" Jasně že mohla, ale když jsem to říkala psycholožce, dodala mi k tomu, že to nepokládá za od nich příliš slušné. Nemyslím si, že to bylo záměrné, i když se to stávala často, ale zkoušela jsem to i u ostatních, jen tak se s nimi bavit a nebát se je pozdravit. Není to ale tak dávno, na začátku letních prázdnin jsem se dozvěděla, že údajně "všechny už štvu a že se nemám divit, že se semnou nedávají do řeči, když se oto pokouším a pak se ke mně chovají hnusně." Dobře. Nebudu lhát, mrzelo mě to, ale když to někomu vadí, chápu.

Další samostatnou kapitolou je naše milá třídní. I ty naše třídnické vypadají spíše jak cirkus, obzvláště když se řeším já, ale nechci být vztahovačná. Jen to většinou dopadá tak, že 10 lidí zvedne ruku a dojde s argumenty jako "ona před týdnem Pavlovi řekla, že je debil". Pak se příhlasí další spolužák, že prý to taky slyšel. Milý Pavlík není na třídnické přítomen. Ano, to je jeden z příkladů. Zrovna jsem se ptala spolužačky na nějakou rovnici, protože jsem ji nechápala a spolužák se otočil a řekl mi, že když to teda nechápu, tak jsem blbá. Víte, co jsem mu na to odpověděla. Není to hezké, ale už jsem unavena vymýšlet nějaký "stěr", jak tomu my říkáme. Z tohoto ale nechci vinit třídní. Mrzelo mě, když mi řekla, že jsem asociál, když jsem se od jednoho "kamaráda" dozvěděla, že v běžné půlené hodině té druhé skupině říkala, že jsem citlivá, protože jsem z neúplné rodiny a nemá mužský vzor. Občas se i z naší půlené hodiny stává taková menší třídnická. Myslím si, že to na dítě má vliv, ale když probírat to v mé nepřítomnosti se spolužáky se mi zdá malinko přes čáru, ať to myslela sebelíp. Někoho by mohlo napadnout, že si to ten spolužák vymyslel. Jednou jsem se na to učitelky zeptala, když jsme vedly jeden z dalších deep rozhovorů o naší třídě. Potvrdila mi to a vysvětlovala mi, jaký má na dítě vliv maminka a tatínek a tak dále. Ale milá paní učitelko, rovná se neúplná rodina špatná rodina? Myslím si, že to mohu posoudit jen já a má rodina ví o situaci ve třídě. Vím i o telefonátech s psycholožkou a učitelkou. Mohla bych teda podotknout, že škola o mých problémech ví. Výsledky buď nejsou, jsou tak malé, že je nevidím, neb ojsem úplně slepá.

A poslední část, která mě zároveň přinutila napsat do této poradny jsou moji "kamarádi". Uvozovky píši záměrně, psala jsem je i ve zmínce s učitelkou. "Kamarádi" jsou parta se kterou se bavím. Moc pěkně se s němi povídá a já se pak cítím mnohem lépe. Jenže občas slyším co o mně říkají ve skutečnosti. Nevím, jak je to na tomto webu s cenzurou, ale říct to v televizi, nejspíš by zaznělo hlasité "pííííp". Pak jsem z toho tak akorát smutná. Někdy mě i od sebe odstrkují ať jdu pryč, jindy jsou to ale opravdu zlatíčka. Nabízí se otázka, proč se s němi vůbec bavím. Protože jsou to jediní lidé, kteří se ve třídě přibližují slovu kamarád a zároveň falešný kamarád. A jsou největší a v některých dnech jedinou mou komunikací ve třídě, čehož si na jednu stranu moc vážím. A proč to píšu kvůli nim? Protože se obávám, že jim na začátku školního roku rupne v hlavě a já budu z toho opět tak akorát smutná. Zase. A když se na mě vykašlou už i oni, můžu se snažit sebevíc snažit komunikovat s jinými, ale když víte, že o to nemají zájem ani oni, tak se cítím hrozně. Člověk má pocit, že je celý svět proti němu, i když to tak vůbec není. Nenávidím to a chtěla bych mít vztahy ve třídě lepší. Chci aby to bylo všechno v pohodě, aby to byla ta čistá obloha s občasným mráčkem. Moc bych si to přála.

Možná mi sem někdo napíše, proč si neužívám léta, když jsou prázdniny, proč nad tím uvažuji, proč nejdu ven a nenajdu si kamarády tam. Ubezpečuji vás, že celé mé léto fakt nevlastní myšlenky na školu. Dneska mám jen den blbec, nebo mě jen překonala zvědavost. Děkuji, že jste to přečetli až sem a budu ráda za každou odpověď. Mojí prioritou je opravdu to, aby to ve škole bylo v pohodě.