Jazykový rozbor uměleckého textu

Žádné přechodníky (jsa, jsouc, jsouce; byv, byvši byvše apod.) tam nevidím. Infinitivy na -ti jsou knižní až archaické; spojení byl živ je mírně knižní.

Hledět - toto slovo v češtině úspěšně putuje ze škatulky knižních slov do těch hovorových (záleží na konkrétním mluvčím, jak je vnímá). Štkát - spíše knižní, ale záleží na použití; šíje - to je anatomický termín, označení zadní části krku. Mimochodem, je složité určovat stylistickou platnost slov bez kontextu. Některá slova ji totiž mohou měnit v závislosti na okolnostech (předpokládám, že by se to mohlo týkat i např. onoho výrazu štkát, ale i šíje).

Takže:

SSČ hodnotí výraz hledět jako neutrální, pouze v přeneseném významu jako knižní (jako knižní je uváděn příklad okna hledí do ulice).

Štkát je dle tohoto slovníku knižním výrazem, šíje neutrálním. Opravdu je ale potřeba vycházet z konkrétního užití, zvlášť v uměleckých textech.

Ty stylizace jsou zde takové, že autoři zadání možná předpokládají jistou knižnost (jinou otázkou je, zda tam skutečně je). Já bych obě spojení především hodnotila jako poetická. V tom prvním je kromě knižního štkát jistý "záblesk knižnosti"i u slova šíje - zdá se, že je použito v širším významu než jen v tom, jaký zná slovník (je to ovšem problematické).

Hledět zasněně pak sice vyznívá také zlehka poeticky, ale nic knižního tam nevidím. Každopádně můžete odkázat na Slovník spisovné češtiny (SSČ).

Poetičnost by se s knižností neměla směšovat (protože poetické může být i konkrétní užití hovorových či např. nářečových slov), ale občas se tak děje.

prirucka.ujc.cas.cz/... (knižnost je zde vyznačena pouze u přeneseného významu).

prirucka.ujc.cas.cz/...