Jak na 16.letého co se nechce učit

Obávám se, že jste zcela vyčerpali veškerou munici a chlapec již nemá co ztratit. Tak na všechno prostě kašle, protože už stejně nemá o co přijít. Ve vašem vyjádření postrádám jakoukoliv mitivaci! Nyní je již asi pozdě cokoliv nějak násilně dohánět, sklízíte prostě svou úrodu. Doufejte v to, že se synek sám nad sebou zamyslí a ještě včas se vzpamatuje. V mém případě se to opravdu stalo! Až v osmnácti... Netlačte na něj!

Zkuste se s ním učit vy. Projevte zájem o to, co zrovna ve škole probírají, látku mu vysvětlete, dejte mu cvičení, dohlédněte na něj, jak je dělá, zkontrolejte mu je. Vyzkoušejte ho před testem... Jestli mu jen říkáte, jdi se učit, tak to nikam nepovede.

Pokud v pololetí propadne a nebude se učit, propadne i na konci roku a to je ztracený rok.

Hned po svátcích běžte se synem do školy a odhlašte jej, ukončíte školu. Pak za flíg ho dotáhněte na pracák. Čekejte v čekárně a ať si synek vyřídí vše sám. Je tu náděj hanby, že má je základní vzdělání, půl roku bude docházet na pracák a zjistí, že jej nikde nechtějí. Možná se mu rozsvítí v hlavě a od září bude škemrat, že chce nastoupit zpět do školy. Pokud ne, do 18ti to musíte vydržet a pak z domu pryč.

A skutečně mu to propadnutí reálně hrozí? To, co teď napíšu, není vůbec výchovné a snad to synek nebude číst (ani ti moji ), ale jediné, na čem záleží je, aby tu školu dodělal, Jestli odmaturuje s jedničkama nebo se čtyřkama, to pak v životě už nikoho zajímat nebude a na výplatě to taky nepozná.

Dobrý den,

myslím, že rady, které jsou tu psané jsou převážně moudré. Je mi taky 16 let, proto bych na to ráda koukla ze svého pohledu. Pro dítě je vždy třeba motivace. V jeho věku se chce dítě osamostatnit a obvykle ho štve, když mu "rodiče lezou do zelí". Jo, občas si zasloužíme výprask za drzost, to je fakt, ale myslím, že nějakou tu volnost potřebují. Mně třeba maminka od malička říkala, že se učím kvůli sobě a ne kvůli škole, a tak potom, když jsem se dostala do situace, že jsem se měla sama na zodpovědnost - nikdo mě nenutil se učit, tak jsem už měla v sobě zapsáno, že je tu škola pro mě a chtěla jsem mamince ukázat, že už jsem velká a zodpovědná tím, že jsem se pořádně učila.

Ve Vašem případě bych doporučila synovi nabídnout, že třeba když bude mít určité známky, tak dostane za pololetí nějakou finanční odměnu. A říct mu, že Vám záleží na něm...

Dítě se sice osamostatnit chce, ale vždy potřebujeme slyšet, že vám na nás záleží. A HODNĚ DŮLEŽITÉ JE, KDYŽ VIDÍTE, ŽE SE ZLEPŠIL, TAK HO POCHVÁLIT! - To má taky hodně velký vliv!

Doufám, že jsem Vám trochu pomohla.

Obávám se že někdy se tomu dání přes hubu nevyhneš. Ještě před tím se podívej do svědomí jestli jsi něco neudělal blbě. Šel na obor co ho baví? nebo jste mu to jako rodiče prostě vybrali a vůbec se s ním o ničem nebavili-ano i takové případy jsou běžné. Taky prověř jestli se mu v tý škole něco neděje,třeba šikana,nebo nějaké neshody s učiteli,prostě něco pro co na to učení kašle. Taky když je člověk z něčeho v těžký depresi,nemá na nic náladu,natož na učení,to taky prověř. Pokud se nic z tohodle neukáže,domluva nepomáhá a je prostě jen línej a zhnilej cokoliv udělat,takových pár ran přes hubu je lepší než 10 doktorů. Řekni mu buď se budeš učit nebo potáhneš do práce a pokud ani to ne,tak v 18 letíš z baráku jak namydlený blesk-po tomhle by se mu rozsvítilo

Elisa24 a Stryc maji pravdu.

Zakladem je motivace. Vsechno lidske konani na celem sirem svete se deje jen a pouze na zaklade motivace. A mnohem spise na zaklade motivace pozitivni, nez negativni.

Zakazy, prikazy a benefity funguji pouze velmi kratkodobe, zatimco naleznuti smyslu a vnitrni touha je to, co cloveka muze hnat dlouhodobe a to, co prinasi vysledky.

A neplati to pouze o studiu, ale obecne o konani cehokoliv.

Pravda je, ze dokazat cloveka pozitivne motivovat je obtizne, chce to zkusenosti, individualni pristup = mustry nefunguji a nezbytnym zakladem je samozrejme zjistit, co daneho cloveka motivovat bude.

Mozna by stalo za zvazeni poridit si a prostudovat si nejakou kvalitni knizku o motivaci (jakkoli to muze znit divne, ve stylu - no jo, v nejake blbe knizce budou nejaka chytra moudra a knizeci rady, ktere jsou v praktickem svete k nicemu - nemusi to tak byt a muze vam to napovedet, kudy se ubirat).

-

Prvnim krokem by tedy napriklad mohlo byt, jak pise Elisa24, ze se synovi budete v uceni venovat, nenechate to na nem, ale budete se ucit s nim, zajimat se o to, co ve skole probiraji, resit s nim ukoly, cviceni, nechate si od nej vysvetlovat probiranou latku atd. Zkratka ukazete Vy prvni svuj vlastni zajem, coz samo o sobe ho muze pobidnout a zaroven (a to bude skryta agenda) on nebude mit tim padem ani sanci se tomu (uceni) vyhnout.

Dalsi krok pak muze byt postupne uvolnovani vsech jiz uvalenych zakazu, kdy on uvidi ony kratkodobe benefity a vy postupne mezitim budete pracovat na zjistovani toho, co ho zene (kazdeho totiz neco zene, snad jen krome nejakych patologickych jedincu) a jak to aplikovat.

Nejúčinnější by bylo, kdyby na důležitost vzdělání a hlavně vědění přišel potomek sám.

Můj exmanžel pocházel z velmi chudého prostředí. Byl sedmé nečekané dítě, v době puberty byli jeho rodiče již v důchodu, každý se svými zdravotními problémy. Vyrůstal jako samorost. V druhém a třetím ročníku střední školy měl v pololetí několik nedostatečných, do konce roku to dotáhl na dostatečné. Nedalo se mu nic zakázat, žil na internátu. Peníze si vydělával na brigádách. Neučil se, jen hrál na kytaru. To ovšem špičkově. Až ve čtvrtém ročníku zabral, odmaturoval na samé jedničky a vysokou pak končil s červeným diplomem. Myslím, že kdyby mu rodiče v těch lajdavých letech něco vysvětlovali a zakazovali, jen by se zatvrdil a na učení kašlal ještě víc.

A dodatek: Částečně z výchovných důvodů jsem jednou chtěla dětem dokázat, že nikdy není pozdě s něčím začít. A vytáhla jsem jako důkaz manželova vysvědčení. Někdejší frajer se strašlivě rozzlobil. Pochopila jsem, že se za ty své neúspěchy docela stydí. Dnes je jiná doba, všechno je rychlejší a ztracené roky jsou hodně znát. Ale věřte, že i u vašeho syna se touha po vědění probudí.

No. Vidím že používáte do extrému vyhnanou metodu negativní motivace, přičemž váš kluk je trochu tvrdší povaha a začal vzdorovat. Gratuluji.

Ještě můžete zkusit ho vydědit.

v případě "cukr a bič" vám utekl ten cukr...

Ale já jsem v podstatě ve stejné situaci. Syn bude mít 12. Nejrpve jsem se s ním učil, ale to nezvládal. Křičel např. "Takto se to neučíme, to je jinak, ..." Vysvětlit ale ten správný postup mi odmítal a často s křikem a pláčem utekl do pokoje. Občas mu prostě něco nejde a je z toho sám smutný, ale nedokáže pochopit, že třeba i pamatovák by bylo třeba. Místo knih si pustí audioknihu... A že knížek máme... Když jsem mu chtěl předčítat, bylo to pod jeho úroveň...

Učí se raději s mamkou - tak se snažím udělat jim k tomu klid a odstranit rušivý element - jeho brášku.

Aktuálně jsme se o svátcích pokusili přisladit - dostal vytoužené dva dárky a je spokojený, ale prázdniny tráví jen a jen s těmito dárky a věřte mi, není to učebnice češtiny.

Obecně lze radit vše možné, ale asi nejjistější, pokud se vám nedaří, bude návštěva psychologa. Ve škole či přímo specialistu v okolí...

Musí se mu rozsvítit v hlavě -jinak nic nepomůže .

Prostě ho to nebaví,jako třeba zrovna nás nebaví práce,co děláme. Dospělý se ale umí přizpůsobit,musí.U puberťáka je to asi konečná.

Co ještě zkusit,zeptat se co by ho bavilo,třeba jiná škola. Mluvit na něj ne jako rodič,ale jinak kamarádsky.Nebo že z něj bude bezdomovec a holky se ho budou štítit. Nevzdělanec práci nesežene,je méněcenný,nikdo ho nechce.

Já bych ho hnala na brigády, to mě donutilo hluboce se zamyslet, co vlastně v životě (ne)chci dělat, a jít si za tím... Vašeho syna vidím jako huliče, co mu je všechno jedno, žije fylozofováním nad blbostma, nemá žádné zážitky, žádné zájmy, žádné přátelé a kdyby zítra umřel, tak by mu to bylo fuk... Omlouvám se pokud se mýlím, v první řadě si musí najít něco, co by ho bavilo, pro co by žil.. ta škola je pro teď asi až vedlejší..

Vydržte, bude lépe. Vychovali jsme dceru a syna, zatím co dcera se doma všechny předměty dřela, syn na základce proplouval s vyznamenáním a téměř bez učení. Ovšem na střední to bylo horší, nebyl zvyklý se učit, vzpurný a nic s ním nehnulo. Ale poslední rok před maturitou jsem na něho byla tvrdá, přinutila jsem ho učit, hlevně maturitní otázky, vše jsem ho denně zkoušela (už bych to nechtěla zpátky). Obě děti vystudovaly vysokou,dcera denní, syn dálkově při zaměstnání, ale teprve když to potřeboval. Myslím, že puberta mu trvala až do té doby co se oženil a pak byl pokoj. Nyní je z něj starostlivý otec 2 dětí a právě prožívá do samé, protože jeho syn má před maturitou.

Buďte silná a nepovolte, držím V8m palce.

16-ti letý má sebraný mobil,zákaz PC,předpokládám,že mu ani kapesné nedáváte,tak to teda nechápu,v tomto věku to jsou dá se říci pro tyto ,,puberťáky,,,,nejdůležitější věci k životu,,je to opravdu divné,domluva nepomáhá,tak mu najděte brigádu v kamenolomu nebo někde,kde bude muset opravdu tvrdě pracovat,myslím že pak se mu třeba ,,rozsvítí,, a začne se učit.Tak bych to v tomto případě řešila já.Jenže v 16-ti ho asi těžko někde zaměstnají,takže ,,začarovaný,,kruh.Držím palce,ať se včas vzpamatuje.

Přiznám se. Moje mladá to takhle chvíli taky tak měla. Můj muž popadl klepač na koberce a strašlivě ji seřezal. Až tak, že klepač prasknul. Pak kousek toho prutu uříznul, provrtal a dal jí ho na klíče, aby náhodou nezapomněla. Já jsem seděla se zaťatými pěstmi a zavřenýma očima, protože jsem věděla, že on dělá správně. To ale proto, že se s ní denně učil a ten její nezájem si nezasloužil. Když se pak ona na mě obrátila o politování, poradila jsem jí, ať si jde stěžovat, že ji nám odeberou a dají do dětského domova. Jak to dopadlo? Odmaturovala a teď je z ní už babička, která ví, jak to v životě chodí. Navíc, pracuje na sociálce a ví, jak to s lidmi bez vzdělání, jen s pocitem, že jim rodiče a svět něco dluží, vypadá.

Já měla takový problém na základce, asi v 7. třídě. Co pomohlo? Rodiče opravdu ne, jen to uvědomění, že chce něco normálního dokázat, že na manuální práci jsem příliš líná a nešikovná, a že bez vzdělání to prostě nepůjde, protože ani ty geniální nápady jak pohádkově zbohatnout nejsou. Ono mu to dojde snad...Pak už jen vyzkoušet nějakou pozitivní motivaci, když to zvládneš, dostaneš něco, co si přeješ. Nebo sehnat nějakou pěknou doučovatelku, to je taky pěkná motivace

V některém prostředí se silně uplatňuje vliv skupiny, ve které se pohybuje. Někdy to dochází až k extrémům, že se dítě úmyslně neučí, úmyslně vzdoruje, úmyslně si nechává dávat pětky, třeba i nechodí důmů, chytne se party špatných kamarádů, prodá boty, koupí si hadry, místo na obědy dává peníze na kouření, atd.

V menších městech, kde se lidé znají někdy pomůže domluvit se s mistrem, aby byl na kluka trvrdší, je s ním během dne delší dobu než rodiče doma a má na něj větší vliv. Ale pokud se kluk chce předvést ostatním vzpurníkům jako vzpurník ještě větší a tím si chce vydobýt jejich obdiv, tak provokativně s..e na všechno a pak je každá rada drahá. Nepomůže asi výchovná poradkyně, protože ta je myšlenkově někde jinde a kluci ji s přehledm ignorují, pokud ona nemá nějaké pravomoci, ale to jistě není váš případ, jen se vaše dítě asi nechce učit. Někdy pomůže léčba prací, plnění denních povinností, někdy mírná domluva, někdy cukr, někdy bič, asi jako přerušované brzdění.

Dorůstající mladíky někdy motivuje přechod z neoblíbeného školního prostředí do života, do práce, kdy si začnou sami vydělávat na své výdaje a začnou si plnit své plány, vědí, na co si chtějí vydělat, na lepší mobil, lepší počítač, lepší sluchátka, na motorku, na chlast a kuřivo, nebo si šetří na levné ojeté auto a pak má motivaci pracovat, chodit do práce a vzpomínat na to, co se učil, ale většinou ani to nepotřebují, mají nějaký doklad o kvalifikaci, vysvědčení, výuční list a všechno ostatní se naučí v zaměstnání. Nebo tak nějak jim to už teď říkají kamarádi, takže jsou v pohodě, neučí se, nebo jen tak málo, aby to stačilo na prolezení. Kamarádi, okolí, prostředí, vzory z televize jsou v mnoha případech v určitém věku větší zdroje moudrosti než dobré rady a úsilovná pomoc rodičů.

Zajímavé je, že i ti, co se nechtějí učit, nejde jim to, když začnou dělat řidičák, tak se najednou učí vyhlášku, předpisy, protože když si to sami zaplatili, nebo na to přispěli a mají silnou touhu mít řidičák, tak se snaží co nejvíc. Mají motivaci.

Dobré je, když kluci na SOU mají nějakou perspektivu dobrého zaměstnání a zprávy od kamarádů, že je to dobré zaměstnání a co všechno musí umět, tak se učí cíleně. Zvláště praxi, ale tam záleží na tom, kam se dostanou, jestli je to o ničem, jenom aby nějak zabili čas, nebo jestli mají skutečnou práci, která je k něčemu, je zajímavá a hlavně použitelná a dá se pak s ní vydělávat.

Nevim, jestli pani ještě potřebije poradit, ale něco dodám. Trochu mě zaráží, snad jsem to nepřehlédl, že snad nikdo nezmínil, že také existují poradny, kde jsou lidé, kteří mají něco kolem toho nastudováno a nemusí to být rady k zahození. My jsme jednu párkrát navštívili kvůli 14ti leté dceři mé přítelkyně, která měla velké problémy s učením. Kromě rad, co dali nám i holce to také mělo vliv na to, že holka musela ten problém řešit s nějakou "autoritou" a né jen ohrnovat nos doma nad námi.