Sv. Fr. z Asissi a jeho reformy?

Zdravím, Pt,

otázka by asi vyžadovala ještě obšírnější odpověď, ale myslím, že bych to psala někdy do rána. Týká se to obecně vývoje řeholního života na Západě (tj. na území, kde je tradiční rozšíření římskokatolické církve). Kdyžtak si zkuste někde, třeba ve zkratce, nastudovat vznik poustevnictví x mnišství, působení iroskotských misionářů (chodili po celé Evropě, až do Ruska), vznik řehole sv. Benedikta z Nursie a postupné sjednocení západních klášterů pod tuto řeholi (ve Franské říši to bylo přímo nařízeno Karlem Velikým), krizi benediktinské řehole, její clunyjskou reformu, vznik reformované zpřísněné podoby benediktinského řádu - cisterciácký řád. To jsou všechno záležitosti, které na sebe plynule navazovaly a přímo předcházely vzniku františkánského hnutí.

Co se týče Vaší otázky - františkánská reforma se týkala v prvé řadě řeholního života, nicméně velmi ovlivnila život církve jako takové a její vliv zde nijak neupadá ani dnes. Celkově je to v rámci ř.k. církve jeden z nejvýraznějších zdrojů duchovní inspirace.

Ve Františkově době (zhruba na přelomu 12.-13. stol.) zažívalo starobylé benediktinské mnišství (které bylo tehdy na Západě všeobecně rozšířeno; žádné jiné kláštery zde v podstatě nebyly) poměrně hlubokou krizi, pramenící částečně z některých zásad této řehole a z větší části pak z nesmírného vlivu šlechty na jednotlivé kláštery.

Benediktini vždy byli (a jsou) mnišským řádem - narozdíl od např. františkánů. Do jejich spirituality tedy přímo nepatří aktivní pomoc okolnímu světu, ale spíše neustálá modlitba za něho - a také fyzická práce, zejména v přírodě. Benediktinské kláštery se po celý středověk zabývaly zúrodňováním půdy, vysoušením bažin, zaváděním nových odrůd ovoce a zeleniny, průkopnickými metodami v zemědělství, včelaření apod. Mniši byli po celý život přivázáni k jednomu klášteru a bez speciálního povolení nesměli opustit jeho pozemky (byla to reakce na dřívější, "předbenediktinské" potulné mnišství). Toto vše sice mělo vynikající vliv na rozvoj hospodářství v oblastech, kde se takové kláštery nacházely, ale zároveň to často nepříliš dobře ovlivňovalo duchovní život samotných mnichů. Z benediktinských klášterů se stávaly svého druhu rozsáhlé hospodářské organizace, což by samo o sobě, za dodržení určitých zásad, nemuselo být ještě špatné, ale byl to hlavní důvod, proč se mnohé kláštery dostávaly do područí šlechty (nacházely se totiž často na jejích pozemcích). Šlechtici se nechávali volit do vedení klášterů a celkově se snažili ovlivňovat chod klášterů.

Nevím, jak to přesně bylo v mužských benediktinských klášterech, ale v těch ženských fungovala praxe dvou typů sester - chórových a laických. Chórové sestry byly šlechtické dcery, které se sice vzdaly svého majetku, ale vznešený stav jim zůstal. Jejich hlavní činností byla zintenzivněná modlitba (v chóru - proto "chórové") a ruční práce, jako tkaní, pletení, vyšívání apod. Většinou nesměly vůbec vycházet z klášterních budov - max. jen na maličký dvorek, jinak byly pořád zavřené uvnitř v domě! Laické sestry byly prostého původu, modlily se jen základní modlitby (a protože většinou neuměly číst, byl to zpravidla jen růženec, kterým si připomínaly evangelijní události). Musely pracovat v hospodářství, na poli, v kuchyni a také obsluhovat chórové sestry. Každá chórová sestra měla jakoby "služebnou" z řad laických sester, ke které se sice musela chovat laskavě a milosrdně, nicméně rovný vztah mezi nimi nebyl. Tehdejší společnost, která byla ještě hodně ovlivněna pohanskými představami o světě, považovala lidský stav (např. šlechtický) za daný Bohem a v podstatě neměnný. Šlechtici byli považování za lepší lidi nejen společensky, ale i duchovně - se zvláštním Božím požehnáním.

Co se týče františkánské reformy - možná to slovo "reforma" evokuje něco trochu jiného, než o co zde šlo. František neměl snahu reformovat celou církev, ani život všech klášterů. Pouze se sám (a se svými druhy) vydal radikálním směrem v následování Krista a chtěl beze zbytku odhodit všechno, co mu v tom překáželo. Zbavil se přivázanosti k jednomu místu (za účelem kázání - v tom navázal na iroskotské misionáře), odhodil veškerý, nejen osobní, ale i klášterní majetek a rozhodl se jít "malou cestou" absolutní pokory až ponížení. František a jeho spolubratři si živobytí zaopatřovali žebráním (též ve snaze se co nejvíce ponížit), byli často na cestách, kázali a poskytovali lidem různou duchovní pomoc, pečovali o nemocné. Spávali v jeskyních na holém kamení a několikrát za noc vstávali k modlitbě. Stravovali se velmi asketicky a většinu toho, co vyžebrali, rozdávali chudým. Byla to hodně radikální cesta, ale v té době to očividně bylo potřeba, protože to svým způsobem ovlivnilo celý řeholní život na Západě, i ty zmíněné benediktiny, kteří se pod františkánským vlivem zbavili některých nežádoucích jevů. Postupem času - a staletí- se františkánská radikálnost zmírnila. Kláštery např. mohly mít (dodnes mohou) i určitý majetek, protože v některých zemích byla žebrota krajně nežádoucí. Vždy se však pečlivě hlídalo, k čemu je tento majetek používán. Františkáni zásadně ovlivnili charitativní rys katolické církve - péči o chudé a nemocné, zakládání špitálů a nemocnic. Také posílili katolický vztah k přírodě - vyzdvihovali nutnost úcty k Božímu stvoření, což oceňujeme hlavně dnes.

Jenom bych chtěla doplnit jednu věc - možná to z textu nevyznělo úplně jasně. Část benediktinů ještě před Františkem usilovala o reformaci západního mnišství, proto také vznikl velmi přísný cisterciácký řád (1098). Františkovy reformy však byly radikálnější i v tom, že nepoužíval řeholi sv. Benedikta (sepsal svoji vlastní) a započal nový, "nemnišský" charakter západního řeholnictví.