Jak přežít devítku

Ahoj,
za pár dní zase začne škola a já pomalu upadám do "deprese". V polovině prázdnin jsem se vyloženě nemohla dočkat školy, chyběl mi režim, chyběl mi ten tlak a vše, co je se školou spojeno, kromě spolužáků. Ten pocit, že pokud to neudělám hned, tak to neudělám nikdy a budu mít problém, mi prostě chyběl a stále chybí, spolužáci jsou ale to jediné, z čeho mám vážně strach. Když jsem byla mladší, byla jsem takový melancholik. Často jsem brečela, když mi někdo ukřivdil, lhal, pomlouval a ubližoval... jakkoliv. Později už jsem taková nebyla, Nebrala jsem si nic vážně, nenechala se, jenže ono opravdu není snadné poslouchat všechny ty jejich výplody, posměšky a pitomé kecy na můj účet. Fajn, možná si to psychicky a emocionálně moc neberu, ale čas za čas to i přes to musím vypustit, takže se stává, že třeba dvakrát za školní rok se doslova vybrečím do polštáře. Když mám velkej tlak, tak se prostě vykřičím v nějaké odlehlejší části, kde mě nikdo pravděpodobně neuslyší, občas mlátím rukama do zdi a kopu, ale to už vážně výjmečně. Na veřejnosti sice nedávám nic znát, vlastně žádné emoce. Radost, smutek, bolest, nic. Uvnitř můžu skákat radostí, nebo být v koutu a brečet, ale navenek to nedám znát, ani před rodinou, ani nikde jinde, kde je možnost že mě někdo uvidí.
Možná se pletu, ale to že se tento rok budeme hlásit na střední školy, musíme se víc učit a tak trochu dospět, jim nijak nezabrání být na mě hnusný a udělat ze mě opět terč posměchů. Nevím co mám dělat, ignorace nepomáhá, hádky taky ne, normální rozhovor je rozesměje k pláči. Cesta nikde nevede a já nemám na výběr, nebo vlastně jo, budu je dál ignorovat a snášet jejich chytré řeči, nebo se přestanu bránit úplně a udělám ze sebe ještě větší trosku.
Kdyby se jen smáli a měli své plné huby chytrými řeči jde to, jenže jim na mě prostě vadí všechno! Vadí jim, jak se oblékám, co poslouchám, co se mi líbí, mé zájmy, vadí jim, že čtu knihy, sleduji animáky, mám plakáty metalových skupin a nosím jejich trička, vadí jim, že nemám nic proti emo ani jiným skupinám lidí, vadím jim já.
Ne že by mě to poslední dobou vadilo, zvykla jsem si, a tak mě to samozřejmě č´štve, ale už je ignoruju a směju se jejim narážkám, protože mě ty ohrané kecy nerozhází, ale ono to prostě není příjemné. Jednu dobu jsem se zajímala o esoteriku celkově, a zvlášť se zabývala bytostmi, které neexistují. Teda já dodnes věřím, že upíři a vlkodlaci existují, ale to už je na člověku, ne? xD
Jde o to, že jsem měla blog, kde shodou náhod bylo prostě všechno, víli, MP, cokoliv... a oni na mě začali pořvávat "mořská panna" Nejdřív mě to štvalo, ale později se mi ty dvě holky omluvili, dodnes se bavíme. Nejsme kamarádky, oni mě za ní možná považují, ale já si k nim prostě nikdy nevybuduji úplně kamarádský vztah, protože, jedna se ozve, když něco potřebuje, chce někam jít a ta druhá je sice takhle v pohodě, ale ona se na mě dívá, myslí si, že ji nevidím a nepozdraví mě, dokud to neudělám já. Možná kladu ohledně kamarádství divné nároky, ale podle mě by se neměla dělat z kamarádů sranda o něčem, o čem ví, že se ten druhý nechce bavit a je mu to nepříjemné (třeba mlj vzhled, který mnoho mých "kamarádů" rádo řeší) a taky by se podle mě neměli oslovovat spostými výrazy. "Ty seš fakt pí*a proč to furt děláš?" Prostě pro to, co ti vadí? Najdi si svoji zábavu, já taky neřeším, že se řežeš, svoje jsem ti řekla, ale rozpitvávat to nebudu. Tví rodiče to ví, nic s tím nedělají oni a ty taky ne, je to tvoje rozhodnutí.
Spolužáci často když jdu, tak na mě hulákají, ať je to kdekoliv, jsem někde sama, nebo na veřejnosti. Sledují mě doma a pak nám zvoní pozdě večer (jedenáct hodin a to jim je čtrnáct patnáct, pokud sebou nemají své starší kamarády) když spí můj malý bratr a věřte mi, že když ho něco probudí, on jen tak rychle neusne. A já v jedenác ležím v posteli taky. Někdy. Málokdy... Záleží na náladě, ale to není podstatný. Co mám dělat, když normální cesta nevede. Učitelka na toto vedla téma už často, všichni jí to odkývali jako ovečky a pak se o přestávce začala řešit, že jsem jí zas něco řekla a že kazím zábavu.
Máte nějaké rady, co dělat a jak přežít ten poslední ročník? Budu vděčná za cokoliv, co by mohlo pomoci.