Jsme s přítelkyní tři roky. Nežijeme spolu, každý u rodičů. Ona má náročnější práci a často chodí až pozdě večer domu. Moc ji miluji a ona mne. Poslední půlrok si stále více všímám, jak je po práci unavenější a nemá na nic náladu. Snažím se pro ní dělat co umím, aby jí bylo fajn, podpořit ji a rozveselit.

Vymyzelo pohlazení, milé slovo, tulení a vůbec vše co na ní miluju. Potřebuju podporu, povzbuzení, vlídné slovo, prostě jakýkoliv zájem o mě. Namísto toho je na mě jak na nějakého kámoše. Snažil jsem se jí s tím nezatěžovat, ale to nikdo nevydrží, máte pocit, že jste na všechno sám.

Když jsem ji před časem chtěl říct, co trápí mě ... neumím v emocích dobře popsat co mám na mysli... rozbrečela se a já s ní, jenže ona proto, že jí vše vyčítám a že nejsem šťastný a mohl bych najít někoho lepšího než ona. Řekl jsem čeho si všímám... všímám si věcí, kterých ona ne.
Od té doby začala se mnou mluvit vybíravým způsobem, přestala se mi svěřovat a za každou mou větou hledá druhý smysl. Je to jiné. Přes den v práci je s ní legrace, to nejlepší z ní dostávají lidé kolem ní, je s nimi spokojená a na mě zbývá únava, nervozita a nedůvěra. Jsem zmatený. Občas mi napíše SMSku, kde mi vyjádří svou lásku, ale v reálu mi to nedá najevo. Děkuji za jakýkoliv názor.