Co nám vyrostlo z miminka?

Hodně čtu, jak jsou lidé chudí, jak zchudli, tak jsem si uvědomila, že takto dobře, jako teď, jsem se neměla nikdy. Rodiče se rozvedli, my byli s bráchou v děcáku. V pokojích minimálně 14 kovových bílých postelí, žádné koberce, žádné záclony, na oknech mříže. Do rána se některé děti počůraly a to byl pak kravál. Vše bylo na povel. Už raději nebudu vzpomínat. Vdávala jsem se brzy a jsem víc jak 46 let vdaná. Taky se nám po svatbě brzy narodilo první dítě. Bydleli jsme v Praze v jedné místnosti ve sklepním bytě. Voda na chodbě z nálevky, wc na chodbě, žádné topení. Topili jsme uhlím, a byli odkázáni na jeden manželův plat. Na svačinu do práce jsem mu připravila dva chleby se sádlem a s cibulí, ty jsem slepila na sebe a šel, s sebou měl 2x 0,60 haléřů na tramvaj tam a zpět, hotovo. Na dítě jsem neměla nic, ale pár věciček jsem dostala od sousedů, kočárek z bazaru, který už dávno nebyl v módě. Po pár měsících jsme šli bydlet k manželovým rodičům na vesnici do domku, který měl dvě místnosti. V jedné jsme bydleli my a v druhé rodiče. Manžel pracoval mimo bydliště a jezdil k rodině na víkendy. Pro vodu jsem chodila do studánky, v kamnech topila dřevem, které jsem si ze špalků musela naštípat, prala jsem v ruce a v neckách. Po necelých dvou letech, dostal manžel od podniku přidělený družstevní byteček, ale mimo Prahu a upsal se na deset let a na peníze pro družstvo jsme si vzali půjčku. Odemkla jsem byteček, bylo tam wc a koupelka, tekla mi teplá voda a měla jsem ústřední topení, prostě, jako v pohádce. Než jsme si pořídili záclony, postele, pračku, ledničku, TV, to uteklo hodně vody. Ano tyto spotřebiče jsem měla až po několika letech. Vždy jsem musela šetřit. Dnes máme svůj RD, byt jsme nechali synovi, dcera se vdala do jedné země Beneluxu a mají všechno. Naučili jsme děti skromnosti a šetrnosti. Nejvíce se ovšem lidé musí učit lásce. Babička - pt.

Korino, ve vašem povídání se hodně vidím. Opravdu hodně. Vypadá to, že jsme šly stejnou cestou. Jenom kolem té mé strany tekl alkoholový potok, ve kterém se topili 2 dva mí muži. A taky se mi 2 děti povedly, ikdyž jsem většinu času byla sama. Mám z nich radost a jsem na ně hrdá. Hodně mi pomáhají. Ale tak bezvadně:"Koukej mami, to bylo v akci a tohle také. Koupila jsem ti to, nevytahuj peněženku!" Jasně že ne, nebylo, ale abych já se necukala a neměla pocit dluhu, že mě zásobují. Jídlo, drogerii, stravenky, skládačku na velkou věc. Těší mě to. Jen v poslední době si nějak lezeme na nervy. Ony se mnou jednají jako s frekventantem pomocné školy a já se vztekám. Je pravdou, že zapomínám, jsem nešikovná, padají mi věci, ztrácí se mi zručnost, chodím s mnoha přestávkami a rozhodně ne daleko, pro hodně věcí hledám v řeči výrazy, nevzpomínám si na přesná pojmenování, mýlím se. Ony měly celý svůj život maminku velice rozhodnou, šikovnou, která se uměla postarat. Byla pro ně pevným bodem na zemi. Ale teď?! Jim sice dochází, že už jsem díky rokům a zdevastovanému tělu, naprosto jiná. Ale nějak, v běžném jednání, to nechtějí příjmout. A opačně, já v nich stále vidím děti, které potřebují pomoc, radu. Zapomínám, že starší už je babičkou a co potřebuje, to ví a umí. Mladá si, se svou rodinou, vede úžasně. Já se hlídám, ale stejně, jsem v hlavě a v duši stále mladou a silnou maminkou a štvu sama sebe, když se slyším a štvou mě reakce, ikdyž dobře myšlené. Vlastně by se dalo říci: Všechno je jinak a my to nechceme příjmout. Ikdyž víme, že musíme, že jiné cesty není.

Korin, ještě se máte! Ještě to jde!

Dobrý večer, korino, připomněla jste mi, jak špatně jsem se jako dítě cítila - byla jsem jedináček. Kdo si myslí, že jedináček se má jak prase v žitě a má všechno, ten nikdy nepoznal, co to je být na všechno sama. Cokoli se doma rozbilo, bylo jasné, že za to můžu já. Nachystat do kamen a vynést popel - to mě naučili už jako úplně malé děcko, sama jsem šla do sklepa pro uhlí, nasekala (no, spíš naklofkala, sekat mi moc nešlo) třísky, vyvlekla jsem to do patra - vysoké stropy, 40 schodů. Sama na umytí nádobí, sama na nákup. O to, že mám svoje dětské strachy a trápení, se nikdo nestaral. Maminka byla znovu vdaná, s partnerem šťastná. Byl vzdělaný, kultivovaný, měl ji rád, užívali si divadel, výstav, návštěv, výletů. Všeho, co s mým otcem nezažila. Ten se taky podruhé oženil a přestala jsem pro něho existovat. Nezbylo mi, než utéci do světa fantazie. Celé dětství a rané mládí jsem pročetla, hltala jsem cizí příběky a žila jsem v nich. A pevně jsem se rozhodla, že budu mít aspoň 2 děti. Že nedopustím, aby moje dítě bylo takovým smutným, osamělým jedináčkem. Nikdy. A byť se mi to až tak úplně nepovedlo, mám dva syny. Chyba je v tom, že jsou od sebe 7 let, ale od malinka do nich troubím, že mají jeden druhého. A funguje to.

Korino, myslím, že většina z nás si do své výchovy od rodičů přebrala jen něc. To, co se nám nelíbilo, se chytří snaží neaplikovat ve své výchově, to je vývoj. Můžete mít krásný pocit a čisté svědomí, že njste pro své děti udělala maximum a že se to povedlo, že to nebylo marné.Já měla jednu dceru, ale práce s ní bylo jak na kostele a soudě podle reakcí okolí, práce jsem s ní měla, jak jiní se třemi dětmi. Byla hodná, ale měla 3 poruchy učení, ADHD, následně snížené sebevědomí. Denodenní učení až do 18ti let mi dávalo zabrat, cvičit denně různé techniky na zmírnění potíží, neustálé řešení problémů s přístupem některých učitelek, do toho rozvod, absence návštěv otce i alimentů, puberta, kdy se mi dcera hroutila, nechala školy a šla pracovat... Nakonec jsem jí řekla, ať si vyzkouší, co je to práce bez vzdělání. Spoléhala jsem na její inteligenci, tyto děti nejsou hloupé, mají jen poruchu, která časem více, či méně odeznívá. Za dva rokjy přišla sama, že by se něčím chtěla vyučit. Dneska je šikovná, živí se tedy něčím úplně jiným, než vystudovala, práce ji baví a nebojí se jí, má dvě hezké děti, její dcera zdědila asi nějaké problémy spíš po otci, do školy ještě nechodí, ale chytrá asi bude taky víc po otci (VŠ). Moje dcera se po 10ti letech rozvedla, našla si taky o 3 roky mladšího, ale mnohem vhodnějšího partnera, který není zaměřený jen sám na sebe, ale dětem se věnuje, jako by byly jeho vlastní. Tak život jde dál, jsme neustále v kontaktu, máme odjakživa s dcerou úzkou vazbu, krásný vztah. Taky jsem jí dávala hodně lásky, pozornosti a svého času. Myslím, že láska se nikdy "nevypaří", že se táhne rodinou jak zlatá nit.

S výchovou dcery jsem velmi spokojená, ZŠ, SŠ, VŠ jsem příliš neregistrovala, nekouřila, nepila, nebrala drogy, nikam na žádné zábavy nechodila, vážně jsme si s manželem říkali, jestli není divná, v paměti jsme měli co vše jsme v jejím věku dělali my. Ale hrála závodně volejbal, tančila společenské tance, hrála na piáno, závodně střílela...říkala, že víc nepotřebuje, že na akcích se hulí, chlastá. Jelikož jsem nemocná, byla naučená od mala se vším pomáhat, manžel zase říkal "kluka nemám" a tak dělala i s ním na chalupě chlapské práce. Dnes se jí to hodí, zůstala s dětmi sama. Vnučky mám dvě a zatím to vypadá, že po své matce toho z povahy moc nepodědily, jsou svérázné, vzpupné, chytré jako opice, šikovné ale jen když se jim to hodí a ony chtějí. Ta starší jde od září do první třídy a já už vidím jak sem píši dotazy, co dělat když...

Jestli jsem spokojená, nejsem, v naši rodině nikdy nikdo nebyl rozvedený, moje dcera má prvenství i když ne svojí vinou, v rodině nikdo nebyl na sociálních dávkách, dcera je opět první a tak si říkám, jestli jsem někde neudělala chybu.