Co nám vyrostlo z miminka?

Lidu takový je život , ve vašem případě ta výchova byla jednoduší ,jedno dítě a manžel. U mě to bylo složitější tři děti a manžel žádný.POkud máte bohatou představitost tak si to představte . Byt 4-1 topení ve sklepě , moje trauma z nevydařeného manželství se konpenzovala neustálím vylepšováním bytu, přestavování nábytku a toto běsnění po bytě po mě zdědila nejml. dcera.Právě ted v pátek jsme spolu přestavovaly kompletně dětský pokoj. Kryštof -10 letý vnuk prohlásil , tak to jsem rád že jste to nepřestavěly místo kuchyně.Není ten život veselý a plný překvapení? Jo a já chtěla čtyři děti né jen tři.jako dítě jsem měla tři panenky a jednoho medvěda. ale skoro mi to vyšlo.Za to s mužskejma nikoliv. Holt je vychovával někdo jiný né já.ha ha

Hodně čtu, jak jsou lidé chudí, jak zchudli, tak jsem si uvědomila, že takto dobře, jako teď, jsem se neměla nikdy. Rodiče se rozvedli, my byli s bráchou v děcáku. V pokojích minimálně 14 kovových bílých postelí, žádné koberce, žádné záclony, na oknech mříže. Do rána se některé děti počůraly a to byl pak kravál. Vše bylo na povel. Už raději nebudu vzpomínat. Vdávala jsem se brzy a jsem víc jak 46 let vdaná. Taky se nám po svatbě brzy narodilo první dítě. Bydleli jsme v Praze v jedné místnosti ve sklepním bytě. Voda na chodbě z nálevky, wc na chodbě, žádné topení. Topili jsme uhlím, a byli odkázáni na jeden manželův plat. Na svačinu do práce jsem mu připravila dva chleby se sádlem a s cibulí, ty jsem slepila na sebe a šel, s sebou měl 2x 0,60 haléřů na tramvaj tam a zpět, hotovo. Na dítě jsem neměla nic, ale pár věciček jsem dostala od sousedů, kočárek z bazaru, který už dávno nebyl v módě. Po pár měsících jsme šli bydlet k manželovým rodičům na vesnici do domku, který měl dvě místnosti. V jedné jsme bydleli my a v druhé rodiče. Manžel pracoval mimo bydliště a jezdil k rodině na víkendy. Pro vodu jsem chodila do studánky, v kamnech topila dřevem, které jsem si ze špalků musela naštípat, prala jsem v ruce a v neckách. Po necelých dvou letech, dostal manžel od podniku přidělený družstevní byteček, ale mimo Prahu a upsal se na deset let a na peníze pro družstvo jsme si vzali půjčku. Odemkla jsem byteček, bylo tam wc a koupelka, tekla mi teplá voda a měla jsem ústřední topení, prostě, jako v pohádce. Než jsme si pořídili záclony, postele, pračku, ledničku, TV, to uteklo hodně vody. Ano tyto spotřebiče jsem měla až po několika letech. Vždy jsem musela šetřit. Dnes máme svůj RD, byt jsme nechali synovi, dcera se vdala do jedné země Beneluxu a mají všechno. Naučili jsme děti skromnosti a šetrnosti. Nejvíce se ovšem lidé musí učit lásce. Babička - pt.

Babička - pt vyslovila vše, co lze k celé otevřené problematice říci. Nic víc už není potřeba, byla by to ztráta slov a energie.

Popsanému vývoji rozumím, hodně z toho jsme prožili podobně, i když možná ne tak dramaticky.

Nezbývá než autorce poděkovat (ale správná slova chybí) a přát, aby její slova a její životní příklad se co nejvíce dostal do duševního obzoru nám všem hlavně však našim dětem a vnukům. Jak to ale zařídit, když norimberský trychtýř, kterém se moudrosti nalévaly do hlavy neexistuje? Mentorování nefunguje a nepomůže - vždyť jsme také byli takoví. Určitě ale pomůže jednoduchá věc, pokud o ni bude zájem: láska. Až je mi trapné opakovat o ní známá slova sv. Pavla. Jistě, láska má více podob či složek a zamilovanost či sex z ní nelze odstranit - ale obsahuje i něco navíc, co neumíme popsat, ale co existuje a činí nás lidmi. Kdo má uši k slyšení, slyš, kdo má oči k vidění hledej a nalezneš. Máš k tomu nejen knihy, ale dnes i internet.

Děda

"dědobrno", Vy umíte tak pohladit po duši...

pt - To jste napsala krásně! Neměla jste to lehké a přesto se Vám podařilo zvládnout všechno na jedničku. Podle mně to bude tou Vaší poslední, pravdivou, větou. Škoda, že si ji neuvědomují všichni rodiče.

"blešík", vždyť Vy jste toho také zvládla hodně, "Korina" zrovna tak, "inžinýrka" to také neměla lehké, "Liduš" také ne a "dědabrno" také překonával překážky. A o tom je život. O to větší uspokojení přijde ve starším věku, že jsme to zvládli. Jak dnes říkám, s pomocí Boží. - pt

Dobrý večer, korino, připomněla jste mi, jak špatně jsem se jako dítě cítila - byla jsem jedináček. Kdo si myslí, že jedináček se má jak prase v žitě a má všechno, ten nikdy nepoznal, co to je být na všechno sama. Cokoli se doma rozbilo, bylo jasné, že za to můžu já. Nachystat do kamen a vynést popel - to mě naučili už jako úplně malé děcko, sama jsem šla do sklepa pro uhlí, nasekala (no, spíš naklofkala, sekat mi moc nešlo) třísky, vyvlekla jsem to do patra - vysoké stropy, 40 schodů. Sama na umytí nádobí, sama na nákup. O to, že mám svoje dětské strachy a trápení, se nikdo nestaral. Maminka byla znovu vdaná, s partnerem šťastná. Byl vzdělaný, kultivovaný, měl ji rád, užívali si divadel, výstav, návštěv, výletů. Všeho, co s mým otcem nezažila. Ten se taky podruhé oženil a přestala jsem pro něho existovat. Nezbylo mi, než utéci do světa fantazie. Celé dětství a rané mládí jsem pročetla, hltala jsem cizí příběky a žila jsem v nich. A pevně jsem se rozhodla, že budu mít aspoň 2 děti. Že nedopustím, aby moje dítě bylo takovým smutným, osamělým jedináčkem. Nikdy. A byť se mi to až tak úplně nepovedlo, mám dva syny. Chyba je v tom, že jsou od sebe 7 let, ale od malinka do nich troubím, že mají jeden druhého. A funguje to.

Korino, myslím, že většina z nás si do své výchovy od rodičů přebrala jen něc. To, co se nám nelíbilo, se chytří snaží neaplikovat ve své výchově, to je vývoj. Můžete mít krásný pocit a čisté svědomí, že njste pro své děti udělala maximum a že se to povedlo, že to nebylo marné.Já měla jednu dceru, ale práce s ní bylo jak na kostele a soudě podle reakcí okolí, práce jsem s ní měla, jak jiní se třemi dětmi. Byla hodná, ale měla 3 poruchy učení, ADHD, následně snížené sebevědomí. Denodenní učení až do 18ti let mi dávalo zabrat, cvičit denně různé techniky na zmírnění potíží, neustálé řešení problémů s přístupem některých učitelek, do toho rozvod, absence návštěv otce i alimentů, puberta, kdy se mi dcera hroutila, nechala školy a šla pracovat... Nakonec jsem jí řekla, ať si vyzkouší, co je to práce bez vzdělání. Spoléhala jsem na její inteligenci, tyto děti nejsou hloupé, mají jen poruchu, která časem více, či méně odeznívá. Za dva rokjy přišla sama, že by se něčím chtěla vyučit. Dneska je šikovná, živí se tedy něčím úplně jiným, než vystudovala, práce ji baví a nebojí se jí, má dvě hezké děti, její dcera zdědila asi nějaké problémy spíš po otci, do školy ještě nechodí, ale chytrá asi bude taky víc po otci (VŠ). Moje dcera se po 10ti letech rozvedla, našla si taky o 3 roky mladšího, ale mnohem vhodnějšího partnera, který není zaměřený jen sám na sebe, ale dětem se věnuje, jako by byly jeho vlastní. Tak život jde dál, jsme neustále v kontaktu, máme odjakživa s dcerou úzkou vazbu, krásný vztah. Taky jsem jí dávala hodně lásky, pozornosti a svého času. Myslím, že láska se nikdy "nevypaří", že se táhne rodinou jak zlatá nit.

dobrý den , moc se omlouvám že teprve ted reaguji ale byla jsem na chatě , musím si dnes ještě něco zařídit a zítra se vracím. yhci odpovědět Liduš, na dotaz , zda jsem měla nového partnera . Bylo to moc těžké pro 30 letou ženu a tři děti z toho dvě hodně malé. Bylo mi smutno , rodina mi nepomohla , pouze přátelé ., ale každý měl svou rodinu. Můj bývalý mi nepomohl ani v tom nejmenším ani jeho rodiče- učitelé. Ty se v něm viděli a vnoučata jim byla ukradená. To co jsem si zažila by bylo na román. měla jsem přítele , byl to muž se kr´terým jsem se znala , trvalo to asi pul roku , zjistila jsem že pije a to byl konec. děti ho znaly pouze jako návštěvu. Pokud byly děti malé byla jsem sama , né doslova . Ale k nám nikdo nechodil , myslím nový muž. neměla jsem čas, ale bylo mi smutno ...Později jsem to zkoušela a byly další problémy. Ještě se vrátím musím jet . večer díky Korina

tak jsem už doma, přivvezla jsem si 10 letého vnuka, rodiče se jdou bavit , tak dcerku odvezli k druhé babi a já ho mám jen přes noc. Ráno jedou na výlet . Já né , mám jiné povinosti.No a tak šel život , Když bylo synovi 15 let a děvčatům 9 a 7 roku tak jsme se stěhovali, od té doby ještě 3x.Bylo to moc těžké bez chlapa, to víte že jsem nějakého chtěla a pro děti kamaráda, nešlo to . Když dokáže odejít od svých vlastních dětí táta , co mužete chtít od cizého.Nakonec jsme si zvykli. Jo ono se říká když spadne mužskému mozek do kalhot" pálí mosty. Stejně se rozvedli , on si opět našel jiné krasavice.. To víte vánoce , dovolené bylo to na mě moc.Já jsem od přírody vybavená na katastrofy, jak to řešit ale někdy jsem to nezvládala.Dnes mohu říct , bylo to náročné ale než se trápit s alkoholikem , nebo surovcem tak raději sama.Hlavně že mě nezklamaly děti a jsem s nimi a ony se sebou v dobrém kontaktu A Liduš dceři to nezazlívejte chce to dohnat a mít někoho ráda, přeji jí at jí to vyjde.Přeji hezký víkend Korina

Korino, ve vašem povídání se hodně vidím. Opravdu hodně. Vypadá to, že jsme šly stejnou cestou. Jenom kolem té mé strany tekl alkoholový potok, ve kterém se topili 2 dva mí muži. A taky se mi 2 děti povedly, ikdyž jsem většinu času byla sama. Mám z nich radost a jsem na ně hrdá. Hodně mi pomáhají. Ale tak bezvadně:"Koukej mami, to bylo v akci a tohle také. Koupila jsem ti to, nevytahuj peněženku!" Jasně že ne, nebylo, ale abych já se necukala a neměla pocit dluhu, že mě zásobují. Jídlo, drogerii, stravenky, skládačku na velkou věc. Těší mě to. Jen v poslední době si nějak lezeme na nervy. Ony se mnou jednají jako s frekventantem pomocné školy a já se vztekám. Je pravdou, že zapomínám, jsem nešikovná, padají mi věci, ztrácí se mi zručnost, chodím s mnoha přestávkami a rozhodně ne daleko, pro hodně věcí hledám v řeči výrazy, nevzpomínám si na přesná pojmenování, mýlím se. Ony měly celý svůj život maminku velice rozhodnou, šikovnou, která se uměla postarat. Byla pro ně pevným bodem na zemi. Ale teď?! Jim sice dochází, že už jsem díky rokům a zdevastovanému tělu, naprosto jiná. Ale nějak, v běžném jednání, to nechtějí příjmout. A opačně, já v nich stále vidím děti, které potřebují pomoc, radu. Zapomínám, že starší už je babičkou a co potřebuje, to ví a umí. Mladá si, se svou rodinou, vede úžasně. Já se hlídám, ale stejně, jsem v hlavě a v duši stále mladou a silnou maminkou a štvu sama sebe, když se slyším a štvou mě reakce, ikdyž dobře myšlené. Vlastně by se dalo říci: Všechno je jinak a my to nechceme příjmout. Ikdyž víme, že musíme, že jiné cesty není.

Korin, ještě se máte! Ještě to jde!

milá Babko i já mám stejné myšlenky , že ta rychlá veselá ženská která si se vším poradila a hlavně co zastala práce za jeden jediný den , tak to je někdo jiný dnes . Sázím na zahradě brambory které si jdou pěkně křivě a večer pro bolesti zad nemohu usnout.Včera byl vůbec den blbec.Byla jsem vteklá a nervozní a to jsem jela z chaty domů , že si připravím burzu a dcera mi přivezla vnuka na noc a ráno já vypadla v 5 h. a v 8h si pro něho dojela, není to mimino ale 10letý školák.a ted jsem opět doma, potřebuji si napsat pár článků a večer budu na skypu se svou druhou dcerou a s moji láskou 12 letou vnučkou. Tolik se na ně těším , přiletí v červnu na tři týdny a kousek.I 14 letý vnuk a ten nejstarší zůstává , musí se postarat o psa a dům, taky studuje a chodí do práce.Zítra ráno zase jedu na chatu,ještě není dodělané dřevo a něco dobrého uvařím a upeču. Přijede syn musíme něco probrat.Ale že je venku zima co? Včera byl na sudu s vodou slabý led. ach jo co moje macešky? hezkou neděli všem, Korina