Dobrý den,
mám v současnosti nějaké prapodivné období, i když na deprese netrpím. Čeká mě operace, babička jančí čím dál víc, kadí a čurá si po své kuchani, po dobu mé operace jsem pro ni zatím nesehnala umístění. Nevím proto, co bude. Zda tu operaci nakonec nebudu muset odříct. / dobrovolně nechci, noha mě často hodně bolí/ Sháním pro ni pobyt dál, zatím bezvýsledně. Utíkám ke vzpomínkám, často na dětství, které jsem měla pěkné. To mi na chvíli pomáhá zapomenout na současné problémy.
Babička, která žila s námi byla kuchařka "od pánaboha". Učila se v mládí vařit ve velkém dobrém hotelu, tehdy za 1. republiky to tak bylo běžné. Co uvařila, bylo vynikající. Dneska by v nějaké restauraci za svá jídla vydělala majlant. Vše nešizené, dobré, co tam přijít mělo, to tam skutečně bylo.
Pekla třeba perník promazaný domácí marmeládou. Do těsta přidávala sirob. Byla to rozvařená cukrovka, tmavě zlatavé barvy, táhlá konzistence jako u medu. Velice sladké, ale chutné.
Od dětství jsem na ten sirob už nikdy nenarazila. Dělali jste ho? Kde všude měl uplatnění, kam se při vaření přidával? A jaký to mělo význam? Jako náhražka cukru? Na zlepšení těsta? Nebo se požíval místo medu?
Zajímalo by mě, zda jste se se sirobem setkali, kam jste ho všude použili a proč. Děkuji. 
Jaga.
2x
Hezký slunečný den při vzpomínce na sirob ...
Nejenže si vzpomínám, ale stále používám. Můj tatínek jej totiž stále vaří a už mám nahlášeno, že sirob je u rodičů připraven k odběru 
Přidávám ho pravidelně do bílého jogurtu s vločkami a ovocem - moje snídaně. V dětství a moji rodiče stále mají před Vánocemi (nevím proč) a na oběd na Štědrý den tzv. "peciválky" se sirobem (kynuté malé bochánky plněné mákem se napaří a polévají sirobem). Mně to už moc nechutná, je to strašně sladké.
Dál sirob používám na bramborové placky (na kamnech na tálu pečené, suché a kousky namáčíme v sirobu).
Mamka mi asi před rokem říkala, že viděla na trhu pána, který prodával sirob (malá sklenička asi za 120 - 150 Kč). Řekla mu, že za tu práci takhle lacino se to nevyplatí. Taková je to vzácnost.
Vím, že asi na 10 malých skleniček sirobu (marmeláda, výživa) potřebuje taťka asi kolečko ! cukrovky. Je z toho strašný bor..., dlouho se to vaří, prská, přelévá a opět vaří, až je z toho takové malé množství.
Když tak přemýšlím, asi bych si měla napsat alespoň postup, abych tuto vzácnost uchovala v paměti.
Kuklo, ty peciválky neznám, ale asi se to jedlo na Štědrý den z důvodu půstu. Lidé se asi ten den úplně nepostili, ale jedli přes den jen bezmasá jídla. U vás peciválky, někde třeba houbového kubu, z krupek. Naše babička zase na Štědrý den, i když bylo plno příprav, navíc motala vázané koláče. Se 4 náplněmi./tvaroh, mák, povidla jablková i švestková/ Ty byly k obědu, předtím nějakou polévku.
Už kolikrát jsem podle ní chtěla na Štědrý den koláče nadělat /i když je pokaždé dostatek cukroví/, ale nikdy mi to ještě časově nevyšlo. Nevím, jak to stíhala. 
Proto asi ty peciválky. Jaga.
peciválky - viz rozhlas.cz/...
Z řepy babičky a prababičky doma dělaly také řepánky. Řepa byla vykoupena tvrdou dřinou - s motyčkou se chodilo na pole jednotit řepu, okopávat tak, že se motyčka za pár let úplně obrousila a násada byla dohladka vyhlazená mozolnatýma rukama převážně žen a někdy i dětí. Na osekávání chrástu po vyorání se používal silný, širší, trochu menší srp než na trávu a na konci sezóny měl kovář práci ho zase dát do pucu pro příští rok.
Za tu dřinu ženy dostávaly deputátní příděl cukru a mohly si z pole přinést chrást na krmení nebo i nějakou tu řepu, zvláště po sklizni se ještě chodilo paběrkovat. Když bylo krásné počasí, třeba i s mrazejkem, měly i děti krásné zážitky, navíc když je někdo svezl na kozlíku vedle kočího nebo na voze nebo později na traktoru. Ne tak řidiči, když v oblasti řepné kampaně plavali s autem po zabahněně silnici od kraje ke kraje a auto bylo zapráskané od bláta od spodku až po střechu.
Cukr naše bílé zlato... těch cukrovarů, co bylo po našich zemích a vyváželo se do celého světa jak v homolích (které pak hospodyně sekala sekáčkem na menší kousky), nebo jako kostkový cukr - kostka cukru má svůj pomník v Dačicích u kostelní věže, protože se v Dačicích začal vyrábět podle patentu z r. 1843... atd. ale to už jsem uhnul od tématu.
Nevadí, Hoste, odchýlení od tématu. Tyto staré vzpomínky mám hrozně ráda. Také jsme chodili paběrkovat cukrovku, babička vařila ten vzpomínaný sirob a pekla řepáčky /náplň najemno nastrouhaná cukrovka + mák/. Byly moc dobré.
V našem Polabí se cukrovka hojně pěstovala. Za dob JZD si musel povinně každý člen vzít k okopání určitý počet řádků. Manželovi rodiče pracovali v JZD oba, tak to hned naskočilo. Chodívali jsme jim pomáhat. Poprvé jednotit, podruhé okopávat. Chrást /listy/ jsme si potom na svém dílu ze stran otrhávali do otýpek pro králíky.
Dneska už je u nás cukrovka spíš raritou. V okolí jsem loni našla jenom 1 pole. A další 2 při cestě do Chrudimi. Jinak nikde.
Stejně tak skončily cukrovary v okolí. Už není cukrovar v Přelouči, ani v Cholticích. Cukrovar ve Vrdech u Čáslavi byl před několika lety předělán na lihovar. Ano, cukr není zdravý, ať se ho proto tolik nepoužívá, hlavně, když bude dost lihu! 
A cukrovar v Hrochově Týnci? Patřil k nejmodernějším v republice. Ročně zpracoval 300 000 tun cukrovky. Když jsem okolo něj jezdila do školy, na podzim v době sezóny svítil do daleka. V roce 2008 byl zbořen. Dneska už málokdo ví, kde stával. A jaký to byl kolos.
Tak mi nějak připadá, že hospodaříme od desíti k pěti. Omlouvám se, i já jsem odbočila od tématu - sirob. Jaga.
píšete "Cukrovary v Polabí... Stejně tak skončily cukrovary v okolí. Už není cukrovar v Přelouči, ani v Cholticích. .."
Totéž cukrovar v Zápech mezi Brandýsem nad Labem a Lázněmi Toušeň, pražáci si vzpomenou na cukrovar v Čakovicích u konečné autobusu, dnes slávu cukrovaru připomínají pouze názvy ulic Cukrovarská, Cukerní, Třtinová, Řepová, Krystalová, Homolová, Kostková. Cukrovar v Modřanech, cukrovar Louny (prima lounská rafináda v kostkách..) v Lenešicích u Loun z roku 1880, cukrovar Peruc u Loun, cukrovar Žatec 1871, a další a další. Teď je na polích místo řepy cukrovky řepka olejka.
Já doplním cukrovar býval v Nymburce, v Dobrovici nevím jestli ještě funguje.
A k tomu sirobu. Při čtení dotazu, jsem si uvědomil, že ten výraz znám, ale co znamená nevím. Nějak jsem se domníval, že se tak říká nějakému polotovaru v cukrovaru, ale jestli je to pravda, to nevím, A že je to něco takového, jak popisujete, to jsem vůbec nevěděl. Zase jsem o něco chytřejší.
2x
pěkné ráno já sama jsem se se sirobem nesetkala, ale můj mužský je z vesnice a občas si vzpomene, jak jim s ním prý babička polévala buchtičky a sypala mákem - prý to bylo strašně sladké, ale dobré 
a ten sirob si vařili doma sami, ze zbylé cukrovky posbírné na poli a prý to při vaření strašně smrdělo 
jestli ho dávala taky do těsta nebo jinam, si už nepamatuje...
2x
Zdravím, já si sirob pamatuju, ale nevím určitě, k čemu byl, myslím, že ho mamka taky přidávala do perníku. Ale docela vzpomínám i na jeho zvláštní chuť, ulizovali jsme... byla to zřejmě náhrada cukru i medu v poválečných letech.
Jaguš, i u nás se situace komplikuje, bratr dostal zápal plic, nepil takže dehydratace, a taky jančil, až skončil v nemocnici a i my hledáme prozatímní umístění, není zvládnutelný.
Nepomohla by vám s umístěním sociálka? Jde o mimořádnou situaci, tak přece musí pomoci. Držím moc palce, aby to dopadlo všechno dobře podle vašich představ, moc vám přeji, ať to ustojíte.
1x
Celé to nepročítám, takže možná budu psát co už tu je.
Sama jsem sirob nikdy neochutnala, ale vím, že se dělají nějaké řepánky, buchtičky, které se v tom sirobu máčí. Taky vím, že se vaříval doma, bylo to dost pracné, nebo zdlouhavé. Proto mě docela překvapilo, když jsem sirob našla minulý týden v regále v Bille. Byl to zřejmě výrobek nějaké soukromé firmy, na nálepce bylo ženské jméno a příjmení.
0x
Se sirobem zkušenost nemám, i když i v této době se něco s tímto názvem dá občas koupit v kanystru v obchoďáku. Zato mám zkušenost s umístěním babičky. Zkoušela jste LDN? Tam asi i na přechodnou dobu umisťují třeba lidi po úraze, co se o sebe nemohou postarat a nikoho nemají. Alespoň mi to tak přišlo, když jsem tam zahlédla docela mladé lidi o berlích, plné života. Dávají se tam také staří lidé čekatelé na Domov důchodců. Myslím, že ve Vašem případě by se tam o babičku mohli postarat, než budete schopna Vy sama. Nevím, zda se to zařizuje přes obvoďáka, ale rozhodně na sociálce.
blesik. Kolikrát jsi byl v LDN na návštěvě? Já jsem před pěti lety potřebovala tatínka ""někam" na čtrnáct dní převést, než si ho vezmu domů. I lékaři chtěli, aby byl ještě pod "odborným" dohledem. Druhý den jsem si ho vzala domů, To byl děs a běs. Špatně fungující čekárna na smrt ! A takové zkušenosti slýchám dost často. To, že ti lidé leží celý den ve špinavých plínách, to, že jim dají jídlo na stolek a za dvacet minut odvezou a ani si nevšimnou, že ten dotyčný vůbec nejedl. Já jsem přišla ve chvíli, kdy zřízenec "třískl" s tatínkem o postel.Taťka měl v té době 60 kg, žádný metrák.. K tomu třísknutí mi řekl: No, vždyť stejně o sobě neví ! Moji rodiče mě vychovávali, utírali mi zadek i nos, když jsem byla malá. Krmili mě... Byla by mi hanba, kdybych je měla odložit na LDN. Dodnes si vyčítám i těch pár dní, co tam tatínek byl...
Děkuji Blešíkovi za starost, myslí to dobře, chápu. Ale i já mám podobné zkušenosti, jako Sebod. Bohužel. Chtěla jsem odepsat vnitřní poštou, ale napíšu to na veřejné fórum.
Moje zkušenosti z LDN:
1/ Byla jsem tam před pár lety na návštěvě za strýcem. Dole uprostřed vestibulu, kterým se přichází, leželo něco malého, tmavého. Povídám si - někomu asi vypadla klíčenka s klíči. Jdu k tomu - myš! Něco tam na zemi žrala a byla do toho tak zabraná, že jsem ji klidně chytla do ruky, donesla ven a tam pustila. Myší se nebojím, ale v té LDN, tam tak nějak nepatřila. Kdoví, jestli tam někde neměla plno dalších kamarádek.
2/ V LDN byl tchán po slabé mrtvici. Denně za ním chodila reh. pracovnice, že budou cvičit, že zkusí chodit s chodítkem. Jemu bylo v posteli dobře, nemusel se namáhat a pokaždé řekl: Až zejtra. Tak sestra odešla, měla to bez práce a děda na to za pár týdnů dojel. Jinak jsme k němu začali chodit v době obědů, krmili jsme ho, lžíci po lžíci, aby aspoň něco snědl. Nikdo si ho nevšiml, aby mu podal lahvičku s pitím, nebo sousto. Pokaždé byl hladový a žíznivý. Sám se nenajedl, ruce mu nesloužily. Při krmení potravu přijímal ochotně.
Je fakt, že tam prý mají 260 lidí, ale postarat by se o ně měli. S kým jsem mluvila, každý tvrdí, že je to jen čekárna na smrt.
3/ Přijela jsem jednou do LDN navštívit tetu. Bylo to navečer, sestra mi řekla, že pacienti právě večeří, at chvíli počkám až se najedí. /ve skutečnosti si nechávají čas, aby dotyčného upravili, převlíkli mu prádlo, prostěradlo. / Hlavně tam nepřijhít neohlášený. Sedla jsem si na chodbu do kouta, přede mnou veliká rozložitá kytka. nebyla jsem v tom rohu asi vidět. Po chodbě šly 2 sestry. Jedna nesla velkou mísu, plnou pečených kuřecích stehen. Druhá jí povídá: To zase dneska nejedli? Ta s masem odpověděla: Nejedli. Ale já jsem ráda, budu mít pro psa.
Bylo mi to líto. Kdyby to těm starcům v kuchyni pomleli, nebo aspoň vykostili a pokrájeli na sousta, lidé by to určitě snědli. Ale kdo se v tom věku jen tak zahryzne do celého stehna?
Nemám tedy dobré vzpomínky a pokud jsem o LDN s někým mluvila, nikdo slůvkem nepochválil. Lidé leží v posteli jako dříví, sestry se jen chodí dívat, zda dosud žijí. V TV mluvil primář z jedné geriatrie. Prý když se stařec uloží nastálo do postele, bez možnosti pohybu, stačí pouhých 14 dní a už se nikdy zpětně nerozchodí. Z toho mám největší strach. Babča se dosud pohybuje, dlouhé ležení by pro ni byl konec. Vím, co můžeme čekat v takřka 91 letech, ale nechci si jednou vyčítat, že jsem to byla já, kdo to uspíšil.
Přesto, pokud během příštích 14 dní něco neseženu, stejně k té LDN bude muset dojít. I když se zatím bráním.
Díky za vaše rady i za účast, vidíte to, kam jsme došli od obyčejného sirobu. Zdraví Jaga.
0x
Mám na sirob dávnou, mlhavou vzpomínku. Bylo mi asi 5-6 let, bydleli jsme ve starém domě a sousedka nad námi vařila v kotli v koupelně sirob. Asi ho měla hodně, neuhlídala ho, sirob jí vykypěl, přetekl a prosákl se nám stropem do bytu. Pamatuju se, že tu hnědou, hustou a sladkou šťávu maminka chytala do lavóru a my děti jsme ji ulizovaly. V té době byl asi obvyklou součástí v jídelníčku, nahrazoval nedostatkový med. Peciválky se u nás nepekly, ale do perníku se přidával. Mám po babičce hóódně staré recepty a tam je uváděn. Pro zajímavost přidám fotky těch receptů, kdyby si ho někdo chtěl zkusit upéct. Já jsem to tedy nikdy neudělala, i když není vyloučeno, spíš je to pravděpodobné, že jsem ho nejednou jedla.
Ten druhý snímek je jen proto, že je tam pokračování toho jednoho zmiňovaného receptu.
0x
Taky vzpomínám...v dětství jsme si na něm pochunávali...tmavý, hustý, sladký. Mám dojem, že jsem ho teď několikrát potkal v prodejnách zdravé výživy. Kdysi byl levný, považoval se za odpad při výrobě cukru, dnes je podstatně dražší než cukr. Dnešní ceny...podmáslí bylo něco podřadnějšího než mléko, dnes je jeho cena stejná. A příkladů by se našlo víc, o kvalitě nemluvě, viz třeba ovocné sirupy, dnes ochucená chemická voda. Sirob /ne sirup!/ najdete např na www.sirobrepny.cz, nebo www.repny-sirob.cz, nebo na googlu dejte sirob nebo i melasa a najde vám to množství odkazů včetně náodu na výrobu nebo kde koupit. Tak dobré mlsání a pěkný den!
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.