EmočněPsych stabilita nezcela vlastníh dítěte

"Něco blíže" je z mé praxe ve školství. Potkala jsem za 5 let 3 adoptované děti ve škole, plus jedno v širší rodině. Všechny tři adoptované děti jsou na tom podobně, jak píšete - holčina, která si prošla naštěstí "jen" velkou odlišností od ostatních, obrovskou sebestředností a bájnou lhavostí až do 9. třídy, je na tom nejlépe. Teď si dělá učňák a kromě bouřlivé puberty, cigaret a pití je v pořádku. Její malá sestřička byla už ve 2. třídě na psychiatrii. Případ v rodině je ale lepší, klučinu si brali už na 9. měsíci a co vím, tak s ním nikdy nebyly problémy.

Pokud bych musela adoptovat dítě, nechtěla bych starší 1 roku.

Když jsme měli seminář ohledně rodinných konstelací (snad název píšu správně), bylo nám řečeno, že problémy ohledně adoptovaných dětí vyvstávají z toho, že každé dítě se považuje za půl svého (biologického) otce a půl své (b.) matky. Když se tudíž o rodičích vyjadřujeme v negativním smyslu, říkáme tím, že i to dítě je špatné. A to platí i pro např. rozvádějící se rodiče - "Tvůj táta je debil. = Ty jsi napůl debil." (pak to samé slyší u otce a už se nepovažuje za polovičního debila, ale úplného) Adoptivní rodiče by tedy měli dítěti, když se zeptá na pravé rodiče, říci, že to byl určitě skvělý člověk, chytrý, zábavný, jen se o ně teď nemohl postarat. Většinou totiž (prý... zdá se mi to trošku přitažené za vlasy) adoptivní rodiče říkají, že to byl nějaký feťák, u kterého by se jim nevedlo dobře, a oni se o něj postarají lépe.

Dovolím si poměrně silně nesouhlasit s Naufrago. To, že je dítě adoptované, to není stigma. To neznamená, že by zákonitě muselo vytvářet problémy a skončit jako blázen, nebo feťák. Rodinné konstelace - no, to snad ani není třeba komentovat, že...

Z mého pohledu je to velmi jednoduché - adoptované dítě je dítě jako každé jiné. Ano, jsou i takové, co skutečně blbě dopadnou -ale ani v tom nespatřuji rozdíl mezi ado a bio dítětem. My máme doma dvě adoptované děti - synovi je skoro 16, je na střední škole. Dostali jsme jej jako pětiměsíční mimino a rozhodně nemůžu potvrdit cokoliv z toho, jakéže to problémy má mít. Prostě normální dítě. Není to svatoušek, ale už vůbec ne problémové dítě. Druhé díte je dcera, je jí 10, tu jsme však dostali až v jejích 2,5 letech. Tam už je znát deprivace z dětského domova, mívala záchvaty vzteku. Ale zase to není nic až tak tragického. Jinak ve škole - prospěch výborný, jen učitelka pojala podezdření, jestli není diskalkulik, tak jsme s ní byli v PPP - závěr jasný - dítě je v pořádku, problémy v matematice jsou z titulu naprosto nevhodného systému vyuky matematiky ( učí je Hejného metodou ).

Rovněžtak by mě docela zajímal zdroj údajů u této věty :

Adoptivní rodiče by tedy měli dítěti, když se zeptá na pravé rodiče, říci, že to byl určitě skvělý člověk, chytrý, zábavný, jen se o ně teď nemohl postarat...adoptivní rodiče říkají, že to byl nějaký feťák, u kterého by se jim nevedlo dobře, a oni se o něj postarají lépe

. Děkuji zdvořile za radu, ale my dětem skutečně nemíníme lhát. Jednak člověk nezná zdaleka všechny okolnosti, proč se dítě dostalo do DD a následně do adopce - a jednak takové pitominy pak v období puberty vyvolávají vcelku pochopitelnou snahu tyto ,,milé a zábavné ´´ lidi poznat, když mu zlí adoptivní rodiče třeba zarazí počítač za nějaký prohřešek. My jsme po pravdě řekli synovi, že nevíme, proč se ocitl v DD a že jeho rodiče neznáme. Ovšem když bude chtít, není problém je dohledat - určitě lepší řešit to v rodině, než skrze ,,paní Ester a pošťáka Ondru´´. A třeba v případě dcery tvrdit, že její biologický otec byl ,,milý a zábavný´´ když téměř zabil její sestru a bio matku - no to by se mi asi huba musela zkřivit. Tam jsme holce vysvětlili, že se prostě o ni nemohli starat - vzala to bez problému.

Ale pro tazatele - podívejte, jestli se míníte nimrat v tom, jestli má Vaše dítě Vaši DNA, zachování rodu a podobně - tak to se na to fakt radši vyprdněte. Jen pro Vaše info - na různá setkání pěstounů a ado rodin jezdí i genetik, od kterého mám info, že z vyšetření DNA vyplývá, že procento rodin, kde jedno či více dětí nenese DNA otce je cca 15. Prostě řečeno - ne každé dítě které je prezentováno jako otcovo, jím také skutečně je. Adopce je běh na dlouhou trať. Aspoň u nás byl, protože jsme chtěli dítě co nejmenší a našeho etnika. My jsme čekali na děti několik let. Takže pokud si nyní dáte žádost, věřte, že si Vás VELMI důkladně proklepnou po všech stránkách, než se vůbec dostanete do pořadníku. Ano, lze to výrazně urychlit právě tím, že adoptujete dítě romského původu. Ale právě u nich bývá mnohdy puberta dost zásadním zlomem . Jenže - co se dnes dá generalizovat. Pokud byste chtěl upřesnit cokoliv, klidně se ptejte - zkušenosti máme

Promon, já jsem nepsala, že každé adoptované dítě má být problematické. Na věc máte jiný názor, to je zcela v pořádku a já jej respektuji. Ale to, že ze 4 adoptovaných dětí, které znám, jsou tři nějakým způsobem "jiné" a mohou být označeny za problematické, to je moje zkušenost, kterou mi nikdo nevezme, a to prosím zase respektujte Vy.

Víte Naufrago, já Vám Váš názor neberu - jen píšu, že je zcela mylný - což už asi víte.

Ale dobře - přistupme na chvíli na Váš názor - takže adoptované děti jsou problematické. Ovšem zkuste si představit třeba situaci, že se dítě dostane do adopce třeba proto, že ztratí při nehodě matku samoživitelku. A adoptuje ho třeba strýc s tetou - a v tom okamžiku je z něj problémové dítě - podle Vás, že? Nebo kde spatřujete tu hranici problémový / bezproblémový? Po měsící v DD? Po dvou? Po půlroce? Co vlastně - dle Vás - způsobuje přerod normálního dítěte v problémové? Byla jste se někdy vůbec podívat třeba v kojeňáku, nebo v DD?

Podle mě je pravda úplně jinde. Může být třeba v tom, že někteří ado rodiče v okamžiku kdy převezmou dítě o kterém třeba dlouhá léta snili a toužili po něm - tak se prostě v tomto okamžiku stanou sluhy svého dítka a v této roli prostě setrvávají až do jeho ,,odletu z hnízda´´ Prostě dítě si pak dělá co chce - nemá žádné mantinely. Ovšem takové rodiče, kteří nedokáží utáhnout potomstvu uzdu najdeme i u biologických dětí. Prostě podle mě není rozdíl mezi dítětem, které prošlo adopcí a dítětem které vychovávají bilogičtí rodiče. Jediný problém který může vyvstat je to, že ado rodič většinou nezná rodinnou anamnézu dítěte - ale to znamená možná vyšší riziko zdravotní, nikolv rozdíl zvladatelný / nezvladatelný.

Když jsme přebírali první dítě, měli jsme již asi po sté hovor s psychologem - ovšem dostala mě jeho otázka, kdy že se budeme stěhova? Říkám proč? Máme nový barák, nadřeli jsme se na něm jako koně, bezva sousedy, tak proč jít jinam? Odpověď mě dostala - Oni totiž někteří lidé koukají na děti z adopce přes prsty. Tehdy jsem mu řekl - to ustojíme. A ustáli jsme- snad jen jednou jsem musel dělat pořádek, jinak no problem. Ovšem že podobný názor zazní od kohosi, kdo se odkazuje na zkušenosti ze školství je přinejmenším zarážející - i když - zaměstnání ve školství je i to, když někdo myje nádobí v ŠJ, že... Každopádně věřím, že učitelka snad takhle smýšlet nedokáže. Aspoň ty, které učily naše děti jsou velmi vstřícné a můžu je jen chválit.

Asi budu házet hrách na zeď, ale už nevím, jak Vám vysvětlit, že nepovažuji každé adoptované dítě už dopředu za problémové. To je něco, co mi neustále vkládáte do úst a co jsem se snažila uvést na pravou míru již ve své předchozí odpovědi Vám.

Dobrý den,

především se ptáte na to, co tady nikdo nebude schopen odpovědět, se domnívám. Možná ani žádná studie neexistuje, nevím, nemám o tom žádné info a nedovedu si představit, jak by se to měřilo. Vezměte to ale jen ze statistického hlediska - pokud by bylo opravdu tak tragické a nenapravitelné to negativní, co se stalo během 1. roku, pak by tyto děti byly všechny deprivanty a vychovaly by samozřejmě další deprivanty a lidstvo by bylo již zdegenerované. Navíc, náhradní matku hned tak lehce neseženete, je to spojeno i s rizikem, jestli vám dítě po porodu dá, jak se bude chovat během těhotenství atd. Možná více informací načerpáte zde .

Cítím z vás mnoho úzkosti, adopci jste rovnou zavrhl, na náhradním mateřství řešíte něco, co je obtížně prokazatelné. Možná by bylo dobré si položit otázku, jestli vy osobně o to dítě stojíte. Jakékoliv dítě se může narodit postižené, skončit na drogách, u jakéhokoliv dítěte se dočkáte většinou různých potíží, nikdo není bezchybný a perfektní. Dovedete si např. představit to, kdyby vám náhradní matka porodila postižené dítě, jak byste se zachoval?

Dělala jsem nějaký čas dobrovolníka v dětském domově. Vždycky jsem tam žasla, jak perfektní děti se tam nacházely a jak byly milé a vděčné. Nevím, jestli jsem chorobný optimista, či jsem měla tolik štěstí nebo tam nebyla moc dlouho. Samozřejmě, problémy tam byly, ale to jsou i u dětí v rodinách. Poznala jsem tam i děti, které dojížděly na vysoké školy, takové jsem poznala i během VŠ studia u nás na škole. Nenatírám si to na růžovo, vím, že 60% chlapců se podle statistik dopouští po opuštění domova trestné činnosti a 40% dívek, ale myslím, že to procento by se dalo snížit, kdyby víc dětí dostalo šanci vyrůstat v pěstounských rodinách nebo se jim někdo více věnoval. Chápu, že nechcete tohle riziko testovat na sobě a když už se předem na to necítíte, ani bych vám to nedoporučovala.

Pokud nenajdete řešení a možnost, která by vám vyhovovala, možná by však stálo za uvážení možnost právě pomoci těmto dětem externí formou. Některé DD dávají příležitost dobrovolníkům se s dětmi doučovat, vodit je na kroužky ap. Tam byste poznal konkrétní děti a přestal se jich tak obávat. Nevím, jak je situace nyní, ale třeba studentky zdravotní školy chodily svého času i do kojeneckého ústavu si hrát s dětmi, tyto možnosti se různě mění, to chce zeptat, jestli by bylo toto možno i pro dobrovolníka v současnosti. To byste musel popátrat, jestli by vás toto zajímalo.

Nechci vám nic vnucovat, jen jsem to chtěla uvést jako možnost, možná i pro další lidi, co to budou číst a též bych chtěla trochu rozptýlit ten chmurný pohled na tato děcka, který jste získal ze dvou zkušeností v okolí. Mrkněte na dokument o jedné skvělé pěstounce. Možná byste ji mohl zkontaktovat a probrat s ní to, čeho se tak moc bojíte. Zdá se, že díky tomu množství dětí, které ÚSPĚŠNĚ vychovala, ta paní o tom přeci jen něco ví a má i zkušenost s těmi negativními jevy u děti.

Držím palce, aby vám to vyšlo tak, jak si představujete, nebo, pokud se nezadaří, jste se uměli vyrovnat i s životem bez dítěte a najít si to své, co vám naplní život. Ač nesmírně obdivuji všechny, co si dítě adoptovali a všechny pěstouny, (díky moc promonovi za svěřenou zkušenost s adopcemi) myslím, že je lépe, když se do toho pouští člověk, který má odvahu, je vyrovaný a motivovaný, než to nějak tak zkusit a dítě pak vrátit.

1. dokument o úžasné pěstounce

A mrkněte i na tuhle pěstounskou rodinu

Pro promon> taky jsme se na genetice učili, že cca 10% dětí v manželstvích je kukaččí, že na tom často vázne zkoumání rodokmenů v souvislosti s nemocemi, kdy je zákonitě dáno z povahy šíření té nemoci, že ten a ten příbuzný by měl být postižený a on není a jediné vysvětlení je toto. Kolikrát jsem si na to vzpomněla, když začal boom DNA analýz, jestli toto procento poklesne, když už si každý otec může otcovství dítěte snadno prověřit, ale jestli se nyní uvádí 15%, tak to jsem nečekala, patrně je to zdrojem, ten rozptyl 10-15%, ale jak je vidno, DNA rozbory toto nijak neovlivnily. Díky za info a moc si vás vážím a děkuji, co jste sem napsali, bylo to krásné čtení.

Promon> kdybych otevřela otázku k adopci, zúčastnil byste se? Moc ráda bych si s vámi o tom povykládala. Tady je to odbočením od tématu, které tazatele přímo zajímá.

Tak jo, otázka je založena, těším se na vás a možná se přidají i další https://www.poradte.cz/volna-diskuze/18456-adopcni-a-pestounska-pece-zkusenosti.html

Díky Dejavu !

Na ty dokumenty jsem se taky díval a musím hluboce smeknout. Ono se to moc neví a mnoho lidí klade rovnítko mezi adopci a pěstounství - ale v mnohém je opak pravdou. Když to shrnu jen laicky, právního vzdělání nemaje - jako adoptivní rodič jsem prostě dostal děti v DD, ty jsou nyní právně moje a naše rodina je vychovává a je za ně zodpovědná - nemáme povinnost se komukoliv zpovídat, věci si řešíme sami.

Ale pěstouni nemají ani zdaleka taková práva - pořád jsou ve hře původní rodiny, se kterými musí konzultovat třeba to, na jakou školu dítě dají, zda mu mohou vyřídit pas a podobně. Do toho se dosta často míchají různé neziskovky - některé poskytují ůžasné služby a pomoc ( i když nejsme pěstouni, spolupracujeme s chrudimskou Amalteou -které vyjadřuji veliké poděkování) některé naopak poměrně silně komplikují život.

Ano, jedním z motivů, proč jsme do adopce šli, bylo i pomoci dítěti /dětem tím, že mu dáme rodinu. Ale přiznám se - poté, kdy jsem zjistil co vše obnáší pěstounství msím říct - ti lidé jsou naprosto neobyčejní a zdaleka ne každý by pěstounství dal. Sebe z toho nevyjímám.

Určitě ano.

Jak už Vám napsal "promon", vykašlete se na to, pokud si nejste jist, že chcete dát rodinu, lásku a péči dítěti, které toto postrádá. Asi Vám moc neporadím, znám to jen z pozice dítěte, které se ocitlo v DD. Nakonec jsem skončila u mámy s otčímem a brácha u táty a babičky. Když došlo na jednu nepěknou událost a utekla jsem v zimě k tátovi a k babičce, začalo se mi klidněji dýchat. Proč to píšu? Babička si vzala dědu, coby vdovce se dvěma malými dětmi, tátovi bylo tenkrát 8 měsíců a děti vychovala. Když její takto vyvdaný syn po rozvodu přišel i s dítem k ní pomohla mu. Když jsem k nim utekla já, přijala mně. Byla to nevlastní babička, mohla si žít svůj život, protože byla dávno vdova, ale ona se nám věnovala, prala, vařila, vždy pro nás měla čas a nikdy hrubé slovo ani křik. Pro vodu se chodilo pumpovat do studny a záchod byl suchý, mimo dům. Nevím, jak to zvládala, ale mně dala příklad do života, který si velice uvědumuji. Myslím, když toto zvládnete, tak i kdyby se puberta ozvala, tak ten dobrý základ u dítěte zvítězí. To věřím. Ale je to na Vás, jenže pokud tápete, pokud si nevěříte, tak to nedělejte. - pt

Nepřemýšlel jsem a neuvažoval jsem o adopci jako o "dát rodinu, lásku a péči dítěti, které toto postrádá".

Kdyby bylo vše ok o adopci bych nikdy neuvažoval.

Já hledám řešení abych měl vlastní rodinu, mé potomky.

Já jsem kdysi asi pět let zpátky dělal tři měsíce u dobrovolníků, kteří měli pomáhat lidem v tíživých, kteří to potřebovali.

Bylo to naprosto zbytečná snaha, která vyšla v niveč. Když jsem poznal ty lidi, tak měli společné to, se těch svých problémů nepustí. Spíš mě to tehdá ještě stahovalo. Nechci to tu rozebírat, to je jiná diskuze. Každopádně když jsem se pak bavil s vedoucí co to organizovala přiznala, že asi jen 5-7% z těch lidí co jim pomáhali, se povede vytáhnout.

Jsem rodinný typ, ochrnanný, který se umí postarat i dát lásku - své vlastní rodině.

Přemýšlel jsem o tom co tady vše v odpovědích zaznělo a došel jsem k závěru, že byl bych schopen přijmout nevlastní dítě za své. Své naděje ale upírám k tomu že se ještě povede mít vlastní děti. : )

Děkuji všem za odpověďi

Myslím, že zkušenost u dobrovolníků Vám trochu zkreslila představu. U dobrovplníků jste pracoval s dospělými lidmi, kdežto ve vašem případě jde o dítě, které je tvárné a vnímavé na prostředí, kde vyrůstá. Chápu, že toužíte mít své dítě, svou krev. Pokud jednou budete mít dítě, které nebude Vaše vlastní, jsem ráda za to, že jste schopen ho přijmout, neumí to každý. - pt

Přesně jak píše pt. Dobrovolnictví je jistě užitečná a chvályhodná činnost, ale s náhradní rodinnou péčí nemá nic společného. Spíše je to o Vás - jestli dokážete dnes a denně mít rád dítě bez toho, že by Vám okamžitě naskočilo - ,,není moje´´. A to i tehdy, když ono dítě zlobí a neposlouchá ! Za sebe tedy musím napsat, že mě to nepřijde nějak obtížné - opravdu je to tak, že kdo neví, že děti nejsou biologicky naše tak to většinou nepozná. I když - už se pár lidí divilo, že takoví dlouháni jako jsme my, mají děti vzrůstem spíše podprůměrné

"promon", . - pt

A kdo to o sobě dopředu může vědět, že bude určitě milovat někoho, kdo ještě ani není na světě? Vždyť budování vztahu teprve člověka čeká! Podle mne je to normální obava, která pouze vypovídá, že pán nechce být pěstoun, ale žít svou roli jediného táty pro své jediné dítě, nic poloprofesionálního. Tím nechci zlehčovat obětavost pěstounů, jen mi to připadá jiné, spíš že ti pěstouni jsou už takové malé sociální zařízení a zároveň mají touhu se vyžívat /jako učitelé/ Ve výchově kolektivu, zatímco náš zájemce touží jen nahradit své vlastní dítě, což není úplně totéž. Jestli jsem k pochopení?

Odborně Vám neodpovím, jen Vám mohu poskytnout své vlastní zkušenosti, protože já jsem si dítě adoptovala a nikdy toho nelitovala. Je to mé největší štěstí v životě a dnes už jsem dvojnásobnou babičkou. Pokud akceptujete delší čekací lhůtu, tak můžete dostat novorozence, jako my s mužem, bylo jí díky chybě soc. pracovnic 9 dnů, jinak jsme ji dostali snad po třech dnech. Z hlediska přilnutí k dítěti - žádný rozdíl od vlastního. Lidé si to neumí představit, ale to pouto vzniká naprosto přirozeně péčí, výchovou, strachem o dítě, tak jak je to u vlastního. Další věc je, že si něco může ve vínku do života přinést, např, pokud byla matka ve stresech, pila, kouřila, nebo fetovala. Moje dcera je fajn holka, hezoučká, dobře vychovaná, ale měla mozkovou dysfunkci a 3 poruchy učení. Není to trvalá porucha a když dítě dospěje, tak odezní. Nešlo jí učení, protože neměla ještě všechny mozkové spoje. Stálo nás to hodně úsilí, stále se s ní učit, i jisté rozčarování - představavy byly jiné, ale už jsme ji tolik milovali, že bychom pro ni udělali všechno. Neměli jsme s ní větší problémy v pubertě, než běžně lidé s dětmi mívají. Je z ní dobrý , citlivý člověk, dobrá máma i manželka. Tehdy biologické matky nerodily na kšeft. Asi bych tomu bla nakloněna, aby mělo dítě geny alespoň po jednom rodiči, ale zase slyšíte v TV, jak je to zatím nedokonale ošetřeno, že si to matka nakonec může rozmyslet, nebo Vás i obtěžovat, vydírat... Když adoptujete, jste na tom se ženou stejně, opačně Vaše žena by se mohla cítit méněcenná po zbytek života. Ať se rozhodnete jakkoliv, dítě potřebuje dobrou výchovu,i přísnost, ale nekonečně lásky, aby z něj vyrostl citlivý člověk. Spousta rodičů své děti zničí, ač jim dají všechno. Ale dítě musí cítit lásku! Byla bych však opatrná ohledně rasy. Nejsem rasistka, ale bála jsem jiné mentality, což se potvrdilo u známé. Vychovala dceru dobře, ale mentalita tam zůstala. /Záleží jistě i na té které rase, některé nejsou problémové/.

Ještě dodatek. Dceři jsem už od dvou let nenápadně připomínala, že je adoptovaná. Postupně si nato zvykala, aniž by měla rozum a považovala to za přirozené. Až ve škole se někdy děti divily, když jim to řekla, ale zase cítila tolik lásky a odjakživa byla naše, tak dost dobře zase nechápala ona je. Snad až v pubertě, kdy jsme ji v lecčems bránili a naše názory se občas rozcházely si možná řekla,že u biol. rodičů by to mohlo být lepší, ale nikdy to nevyhrotila, že by je chtěla vidět, nebo utíkat z domu. Mně se to vyplatilo, nic netajit. Máme úžasný vztah, pořád je to moje "milovaná prdelinka"!

Když to tady čtu, musím napsat, nevykašlete se na to, jak zde mnozí radí. K rozhodnutí k adopci musí zodpovědný člověk dospět. Váš zájem znamená, že právě nejste nějaký nezodpovědný pohrkanec, který se do všeho vřítí bez rozmyslu, ale že si uvědomujete, že to není legrace, ale závazek na celý život. Že to musíte ustát, i když dítě nebude splňovat Vaše představy a že ho prostě už nemůžete vrátit, pokud ho nechcete poznamenat. Když to rozhodnutí uděláte, budete mít ještě spoustu let na to si na to zvyknout. My čekali 6 let. Ale takové vyjímky, jak paní výše uvádí, že dítě osiří a je dáno k adopci - to je snad zázrak. Do nás naopak citlivé soc. pracovnice valily horem dolem, co to asi je za lidi, kdo dá dítě k adopci a že skoro každé adop. dítě si něco přinese, jako by nám to chtěli rozmluvit. Ony nás ale chtěly zocelit, aby se nestalo, že bychom dítě vrátili. Strašná metoda, vyděsily nás na smrt. Ale byli jsme si vědomi tak závažného kroku, že není návratu a báli jsme se stejně, jako teď Vy! Vždyť kdo o sobě může předem vědět,že pokud zjistí, že je to dítě úplně jiné, než si kdy jen uměl představit, že ho dokáže milovat? Že nakonec nebude ještě víc nešťastný? Něco jiného je pěstounství, kdy jednou děti vyletí z hnízda a už se třeba nevrátí a Vy víte, že jste pro ně už víc udělat nemohli, máte v poěstounství další děti a něco jiného, když Vám to dítě má plně nahradit alespoň to jediné vlastní, které nemůžete mít. Ale to čekání a zvykání si Vás zocelí a pak po něm chňapnete úplně bez rozmyslu a štěstím bez sebe. Mně ani nenapadlo se podívat pod plenu, jak vypadá. Až před nemocnicí mi sestřička řekla: "To se na ni ani nepodíváte"? Já ji chňapla a ani mne to nenapadlo! Já Vás ale naprosto chápu!