Tezka zivotni situace - uz nikdy tehotna

Neznám nikoho, kdo by litoval že má děti, ale znám hodně žen, které velmi litují že děti něměly - ve věku, kdy už je mít nemohou. Bez dětí žijete nadarmo a defakto ve všech ohledech neúspěšně. Nechtít mít děti, to je ten nejvíce sobecký přístup k životu.

Pokud nechcete chodit po psychiatrech, kvalitně zdravě jezte. To je na psychiku v těhotenství zcela zásadní - vývin dítěte spotřebuje hodně látek, které potom chybí v těle i v mozku a z toho plynou Vaše pocity. Zcela zásadní je hlídání hladiny železa, omezení sladkostí, cukrů, umělých sladidel, samozřejmě nekouřit a nepít. Potom je vysoká pravděpodobnost, že dítě bude zcela zdravé a Vám bude přinášet jen radost.

To je mi velice líto, že to tak máte. Vůbec nechci říkat, jaká krása dítě je. To vůbec. Jste dost stará na to, abyste už věděla, co chcete a co ne. Jste v šílené situaci a já bych vás jen chtěla potěšit. Ale nejde to. Je to šílené! Držte se. Hodně štěstí a laskavý osud.

tak to tedy nezávidím, a pokud v tom měl někdo prsty (antikoncepce) tak to byl pěkný sobec, když nepoznal že dítě nechcete.

Nicméně, to už nezměníte. Snažte se teď myslet pozitivně. Jste už na to tři. Vy, Váš přítel a pak malé mimčo ve Vašem břiše. Zvedněte hlavu a myslete na pozitivní věci. Je zbytečné se zaobírat tím co přijde po porodu nebo během něho. Nevíme ani co bude za pár minut. Co když za hodinu bouchne sousedův byt, dům a Vás to smete...nebo vypukne občanská válka a na Váš dům spadne raketa...

Naopak si s mimčem povídejte, čtěte mu a hlaďte se na bříšku. To malé to cítí, přeci je jen ve Vašem těle, takže když ucítí že ho nechcete, nebo ho nemáte ráda...jak se bude cítit on. Řekne si, to tam na těch houbách neříkali, že nás maminka nebude chtít. Říkali že nás bude milovat, povídat si s náma a až přijdeme na svět, tak byť budu pořád řvát, a to i v noci, protože mi je šumák že je zrovna noc, když já chci být u srdíčka které mě miluje a pít to dobré maminčino mlíčko...

Uvidíte, že až přijde na svět a dostanete ho k sobě...že najednou stichne...to proto, že znovu ucítí Vaše srdce, Vaši lásku a teplo, kterou jste ho obdarovávala když byl ještě ve Vašem lůni.

Takže hlavu nahoru, trápit se je již zbytečné, už s ohledem na Vašeho potomka. Zajděte do knihkupectví a najděte si knížku kterou jste ráda četla...dívejte se i na další knihy a v duchu s ním rozmlouvejte...a pokud už máte bříško větší...tak ho pohlaďte...Uvidíte že se Vám náada zlepší. Psycholog není řešení, zlom musí nastat ve Vás!

Hodně štěstí a plno šťastných dnů

Jestli to takto všechno prožíváte, je vše nastavené od přírody. Myslím, že to tady ještě nepadlo, ale já bych Vám poradila tuto variantu.

Děťátko by jste si mohli ponechat, snad to těhotenství s pomocí lékařů zvládnete. Ale již teď, ve vší vážnosti bych se s manželem a poté i se širší rodinou snažila domluvit toto řešení. Byl by v rodině někdo, kdo by byl schopen se o dítě postarat a pomoci ho vychovat? Manžel musí vydělávat peníze, ale pokud by jste vydělávala více vy, můžete si otočit role. To už tady padlo. Věc má ale háček, že Vy by jste to děcko měla stejně doma, což Vy nechcete. Já mám takovou představu, že by děťátko vychovával z rodiny někdo zcela jiný a Vy by jste ho mohla navštěvovat. Co když se to vše ve Vás někdy něco zlomí. Neříkejte nikdy nikdy. Třeba k dítěti najdete vztah až bude větší, bude chodit, mluvit atd. Vím, že to je nestandartní řešení, ale určitě zavrhuji adopci cizím lidem. I když by jste nikdy mateřský vztah ke svému dítěti nenašla, nezavírejte si vrátka, a nezavírejte vrátka svému manželovi, jako otci a ostatním, jako prarodičům.

Možná, že právě prarodiče můžou vytvořit hezký domov, hezké dětství Vašemu dítěti, vlastní krvi. Nebo někde u nějaké tety, sestřenice. Doufám, že jste mě pochopila, za dvacet, třicet let možná budete ráda, že máte alespoň jednoho potomka, i když jste ho nevychovala. Přesto si myslím, že i občasný styk s ním, Vám přinese něco jiného do života, že Vás v něčem obohatí.

Přeji, ať se všechno v klidu a ve vší spokojenosti zadaří a nikdo nebude mít z řešení špatné pocity. Držím palce.

Čtu ještě jednou, co jste napsala, vidím, že tam máte opravdu jenom ty dvě varianty. Nechat si děcko a být nešťastná, nebo dát dítě k adopci.

Takto ublížíte všem, sobě, dítěti, nejbližším příbuzným. Postavte je před hotovou věc. Buďto se Vás po porodu něco zlomí a dítě si s mateřskou láskou odvezete z porodnice domů. Nebo mu opravdu najděte vhodnou náhradní rodinu v nejbližším příbuzenství. Bude těžké domluvit, kdo bude máma. Ale celoživotní nejistota, jak Vaše dítě vypadá, co dělá, jak je vychované od cizích lidí, je moc těžká. Rodina stojí za Vámi, stojí o dítě, pokračovatele rodu. Určitě Vám pomůže.

Určitě Vám pomůže .. po počátečním prvotním šoku, budou muset si na ti nezvyklou variantu zvyknout, ale věřím, že když o tom budete mluvit, že to zvládnou. Pohovořte též o této variantě nejdříve s lékařem.

Určitě Vám pomůže .. po počátečním prvotním šoku, budou muset si na ti nezvyklou variantu zvyknout, ale věřím, že když o tom budete mluvit, že to zvládnou. Pohovořte též o této variantě nejdříve s odbornými lékaři, ke kterým docházíte.

Mám 2 děti žijící ve spokojených rodinách a 3 vnoučata. Myslím si, že bez nich by byl můj život prázdný. Raduji se z každého jejich úspěchu.

Přestože mě jazyk svrbí, ponechám morální stranu věci stranou.

Co dělat? Poradím ze dvou příběhů z mého okolí. Ale nevím, zda to tak dneska bude možné.

1/ Tohle je příběh už asi 40 let starý. Byly 2 provdané sestry, jedna měla 4 děti, druhá, i kdyby se na hlavu stavěla, nic. Tak se dohodly. Ta první zkusí otěhotnět a porodit ještě jedno děcko. Když se zadaří, dá ho té bezdětné bez jakýchkoliv nároků. Paní skutečně otěhotněla a narodila se pěkná holčička. Jak se dohodly, dala ji sestře. Malá se jmenovala podle sestry a jejího muže, vyrostla u nich, měla se velice dobře. Rodina byla dobře zajištěna. Už ani nevím, zda děvče vědělo, čí je, nebo ne. Ale bylo pomoženo bezdětnému manželství. Dneska, když musíte mít papíry takřka na všechno, myslím si, že by to asi nešlo. Ale bylo to v rodině a ke prospěchu všech.

Když mohu mluvit za sebe, když bych děcko, byť i páté, porodila a uviděla je, asi bych ho té sestře dát nedokázala. Úmluva je sice úmluva, ale srdci se nedá poroučet. I když děvče pravá matka často viděla a viděla i to, že prospívá a má všeho dost, stejně bych měla špatný pocit. A bylo by mi smutno.

2/ Příběh takřka současný. Moje kamarádka byla hodná, veselá, ale žila, no dejme tomu, dost volně. S několika partnery si pořídila celkem 4 dcery, nakonec s nimi stejně zůstala sama. Její dcery neměly morální zábrany. Dvě porodily děti , krátce po 15 a druhá v 16 letech. Ani jedna dítě nechtěla. Měly skončit v dětských domovech. V té chvíli se babičce, která za mlada také nebyla o moc lepší, hnulo cosi u srdce a obě děti svých dcer si vzala, že se o ně bude starat. Dcery znovu zmizely kdesi ve světě. Babička už je krátce v důchodu, děti má v pěstounské péči. Má s nimi asi dost práce, ale uklidňuje ji, že nezůstaly někde v dětském domově.

Takže možností je plno - bezdětná sestra, teta, či hodná babička. Někdy se stane, že se potomci sice nevyvedou, ale pokaždé je poblíž někdo hodný, kdo jim připraví pěkné dětství.

A tak by to mělo být. Jaga.

Je mi 33 let a v minulosti jsem pracovala jako au-pair. Vzdy jsem se k detem chovala hezky, i kdyz me ta prace nebavila a vlastni deti jsem nechtela. Stejne jako vy jsem neplanovane otehotnela, coz jsem si fakt neuzivala (bud mi bylo spatne nebo me neco bolelo). Dnes je me holcicce 17 mesicu. Vzhledem k tomu, ze s ni ziji sama, tak je to fyzicky a psychicky dost narocne. Kazdopadne mit vlastni dite, je to nejkrasnejsi, co me v zivote potkalo! Verim, ze az to bezmocne miminko budete drzet ve sve naruci, tak se Vase pocity zmeni. Verim, ze az uvidite sve detatko delat pokroky, tak budete vse citit jinak. Vse se deje z nejakeho duvodu. Preji Vam, at jste zase brzy stastna!

Daro - prostě jste se na tuto situaci duševně nepřipravovala, tak jste v šoku - ale opravdu jsem si jistá, že své dítě nakonec budete milovat a kdybyste ho neměla, byla byste na stará kolena nešťastná, opuštěná, zahořklá paní - znám hodně žen, které nejprve nechtěly, neměly čas a prošvihly dobu, kdy to ještě šlo - a dnes jsou na stáří samy a nemá kdo za nimi přijít, vzít je za ruku, pohladit a vyslechnout. Smutný osud. Ale bez toho, že část svého života a pohodlí dítěti obětujete, se prostě toho hezkého ve stáří nedočkáte.

Myslím až se narodí, že svůj postoj rychle změníte . Mít v rukou nebo u prsu ...něco tak úžasného jako je vlastní dítě ...to se každému nepoštěstí.

Ještě nemáte 100% jistotou, že "když si ho nechám, budu nešťastná po celý život". Znám maminku, co prožívala v těhotenství podobný stav, a dnes má 2 děti a v životě by je neopustila. Těhotenství pro ni ale bylo peklo. Nepředstavujte si tolik, co bude, až porodíte. Pořád máte 2 možnosti, jakkoliv to zní drsně: buď najdete lásku k dítěti anebo ne, a předáte dítě k adopci. Nesmíte se vinit z toho, že Vás dítě děsí, Vaše psychika reaguje na něco, co jí v minulosti hodně ublížilo. Zkusit mít ráda své dítě ale můžete vždycky, pokud to nepůjde, máte právní možnosti, jak se zařídit.

Chápu Vás, (i když pokud jste nikdy nechtěla mít děti, mohla jste zvolit metodu buď dočasného podvázání vaječníků, nebo sterilizace).

Chápu i přítele - těší se na dítě a představa, že byste ho dala pryč, je pro něj jistě strašná.

Jste dospělá, jednejte podle svého uvážení - ale až po porodu. Teď s Vámi cloumají hormony a nejste schopná racionálně uvažovat. Je tu i možnost, že dítě přenecháte v péči přítele a jeho rodiny. I pro případné dítě by pak bylo lepší, kdyby ho nevychovával člověk, který ho nechtěl a nenašel si k němu vztah.

Dokud byl čas, mohla jste zvážít i variantu jít na potrat, aniž by někdo o Vašem těhotenství věděl (ano, je to slabošské), a i variantu potratu po rozhovoru s přítelem, že dítě prostě nechcete a tečka. Zřejmě byste se rozešli, ale krom jeho a předpokládám jeho rodičů by to nikdo nevěděl, nikdo by Vás nemohl nijak odsoudit. Neměla jste to říkat "každému", aby Vám pak nabízel podporu). Nikdo jiný než vy dva do toho neměl a nemá co kecat, a zásadní rozhodnutí bylo na Vás. Teď nezbývá, než vydržet.

Asi Vám neporadím, ale napíšu Vám, jak to bylo u nás. Moje žena i já jsme dítě chtěli, sice ne že bychom po něm vyloženě toužili, ale dohodli jsme se na vysazení antikoncepce s tím, že to buď přijde nebo ne. Povedlo se během prvního měsíce, žena ani nevěděla, že je těhotná, poznal jsem to já podle toho, že nedostala menses, ona to vůbec nesledovala. No a od té doby u ženy všechno špatně - nejprve, že je těhotná příliš brzy, pak při další kontrole se zjistilo, že budou dvojčata - opět vše špatně, že budou dvě, jak to zvládneme (babičky obě daleko, my bez rodinných příslušníků v dosahu, málo přátel, chvíli po stěhování, starý polorozpadlý barák atd.). Celé těhotenství jsem to měl na talíři (moc brzo, dvě najednou, narodí se na podzim, co s nimi v zimě, když se nedá ani ven, celé dny sama doma, následně se ukázalo, že budou dva kluci, žena si přála aspoň jednu holčičku, prostě pořád něco). Po narození tak dva měsíce peklo a od té doby super, žena by je nedala ani za nic na světě. Neříkám, že bysme je oba občas nejradši neposlali babičkám poštou bez zpáteční adresy, ale většinu času si s nima maximálně užíváme a v současné době je mi jasné, že pokud by se něco pokazilo a rodina se rozpadla, půjdu pryč já sám, ale děti zůstanou u matky, protože mi je prostě nedá :D tak snad jen pro odlehčení, ono to zpočátku vypadá jinak, než jak se to později vyvine. Každopádně Vám držím palce, ať vše dopadne tak, jak dopadnout má

Nedokážu si svůj život představit bez mých dětí.

Byl by naprosto pustý a zbytečný.

Splašené hormony prostě vykonaly své. Zkuste o své situaci nepřemýšlet jako o bezvýchodné. A rozhodnutí ponechte až po porodu. Je to to jediné, co můžete v současné době udělat. Asi je zbytečné vám říkat, že děti jsou radost. S nimi je život mnohem bohatší a krásnější.

Nemohu nabidnout nic nez svuj soucit a pochopeni.

Stručně a zcela pragmaticky bez nějakého zlehčování.
Berte to tak, jak to je, zkuste se alespoň prozatím s tím srovnat. Jinak budete stresovaná vy i dítě.
Zkuste to, dejte tomu šanci. S dítětem se život změní a třeba zjistíte, že najednou žijete způsobem, o kterém jste ani netušila, že existuje, a ve vašem životě je nový člověk, který za to stojí.
Pokud se přes to nepřenesete, vždycky je další řešení - i později ho dát k adopci, popř. přítel o něj bude stát natolik, že s ním bude ochoten zůstat sám. Drsné, ale je to tak.

Nedělejte nic, co nechcete, co by vás ničilo... Ale dejte tomu šanci, myslím, že si ji zaloužíte všichni. Pak se uvídí.

Tak sem se s tim na konec smirila a na dite se zacinam tesit. Z nejakych trapnych nadavek si tu nic nedelam, verim ze nekteri maji touhu urazet druhe a aspon s etim vnitrne uspokojily ,) cekam holcicku. Kdyby mi nekod rad pomohl a mel by nejake obleceni na holcicky mimi atd a nevi co s tim, klidne vyuziju. Reakce do zprav. Zatim