Strie na 15ti-leté holce

Taky by mě zajímalo, Je mi 18 a dost se stydím do plavek. Jsem taky hubená a vysoká vážím 65 kg. Mám je na stehnech a na lýtkách, na břichu nemán nic ale nohy jsou děs, Všichni nosí kraťasy, ale já nemužu. Moc se stydím. Nepište nám, že se s tím nedá nic dělat a že se s tím musím smířit a pod. Taky bych potřebovala postup jak se toho sv***stva (zbytečného nesmylu ) zbavit.

dík

Přesně! To jsou úžasný rady.. smiřte se s tím.. a blablabla... jak se s tím mám smířit? Přestat nosit normální letní oblečení? nebo to nosit a cejtit na sobě ty pohledy, stydět se chodit před lidma? ...

Člověk, co je nemá, neví, jak moc to komplikuje život...

Chápu, žýe se Vám takové rady nelíbí, ale ony jsou jediné možné. Strií se zbavit nedá, proto nezbývá nic jiného, než se s nimi smířit. Naučit se brát zvědavé pohledy s nadhledem, případně necitlivé dotazy adekvátně "odpálkovat".

Strie časem (po desítkách let) budou méně výrazné, ale vidět budou pořád. Zatím (při současném stavu medicíny) není žádný způsob, jak se jich zbavit.

Nevím, proč je to tu i na .sk? To je fuk, psal jsem tohle:

Co to je za lidi, že se takhle ptají? Nikdy neviděli břicho, prsa po porodu, zadek po změnách váhy? (já vím, že to je jiný případ, ale přece to musejí od pohledu znát)

Jestli vás to potěší, já je mám z boku, ze stran na hýždích, celkem dost.. a taky v bederní části zad, jak jsou pod ledvinami kolem páteře ty dolíky, tak přesně tam mám vodorovně pět, šest čar. Vypadá to fakt vtipně, při opálení to je ještě tak správně kontrastní.. Nejvtipnější asi je to, že jsem a vždycky byl hubenej, netuším, kde se to vzalo

No, vykašlal bych se na ně a ignoroval je.

Taky je mi 15, taky mám strie. Víte, vím jak to vypadá a jak to komplikuje život.

Mám to z toho, že jsem rychle zhubla. Tři roky zpátky jsem vážila, řekněme, trošku víc, než bych měla... No a pak, po jedné škole v přírodě, jsem dost zhubla. A strie byly na světě.

Naučila jsem se na to nebrat ohled. Nejdřív mě to taky hodně trápilo, nechtěla jsem do plavek, nic. No, a pak jsem si řekla- kašlu na lidi, ať čuměj! A bylo.

Žádná lepší rada, než že se s tím máš smířit, není. A to ti říká člověk, který to zná. Zkus to mazat Bepanthenem, prostě hodně promazávat. Kůže nesmí být suchá. Hydratovat, hydratovat, hydratovat.

Mám v práci kolegu,je mu 24 let,pěknej kluk,a kdybyste viděli,jaké má strie na zádech,to jsem nikdy neviděla.Byl s tím v pubertě u kožního a ten mu řekl,že to je tím,že rychle rostl a kůže vlastně popraskala.S tím se nic nedá udělat.On je navíc nemá bílé,ale do červena...

Doktor si strie vyfotil do svého archívu,taky nic podobného nikdy neviděl...

Můj syn taky velmi rychle rostl. Jednou seděl u stolu bez trička a já jsem se zděsila, když jsem viděla jeho záda. Přes celá záda fialové pruhy. On o tom vůbec nevěděl - strie nebolí. Teď už je má samozřejmě vybledlé, ale tenkrát vypadaly příšerně. Myslela jsem, že ho někdo týral.

Nechtěj vidět mě (18 let/176 cm/62 kg)... Taky se mě každý, kdo mě vidí bez trika, ptá, co to sakra je... Ale vím, že s tím nic neudělám, tak to ignoruji a chovám se, jako bych nic neměl.

Zdaleka to není nic tak výjimečného, jak se domníváš, má to kde kdo, i v mladém věku. Ale nevšimla jsem si, že by to někdo nějak zoufale řešil nebo si z toho udělal nějaký obrovský mindrák.

Na otázku "Proč zrovna já?" se nejlépe dá odpovědět: "A proč ne ty?" Nebo se zeptej jinak, třeba proč zrovna ty nejsi chromá, dementní, slepá, nemáš rakovinu, neumřeli ti rodiče ap.

Občas si vzpomenu na beznohou holčičku, co jsem potkala na praxi v dětské nemocnici. Byla moc milá a hezká a povídavá a svěřila se mi, že by si strašně přála mít nohy. Jakékoliv nohy, i chromé, deformované, tlusté.

Možná by i tobě pomohlo setkávat se s postiženými, abys pochopila, co je v životě důležité a přestala řešit nesmysly. Můžeš to udělat třeba formou dobrovolnické pomoci, pomocné ruce jsou stále vítány a věř, že tito lidé tě naučí, jak se vyrovnávat s handicapem a neřešit banality.

Pak by pro tebe strie přestaly mít takovou váhu a kupodivu bys i věděla, co odpovědět zvídavým lidem na koupališti.

Nic jiného se s tím totiž dělat nedá, když to nejde změnit, jde jen změnit to, jak to bereš a naučit se s tím netrápit.

Štěstí je totiž otázka volby. Buď se rozhodneš to hodit za hlavu a být šťastná s tím, co máš, nebo se rozhodneš se protrápit životem s věcmi, které nemůžeš změnit a budeš se doma litovat a schovávat se. Rozhodnutí je na tobě, co si vybereš.