Jsem vdaná a přesto se cítím sama

Prosím o váš názor, možná mi pomůže lépe utřídit myšlenky.

Je mi 33, manželovi 39, mále 5ti leté dítě. Manžel byl můj druhý partner (ten první tragicky zemřel), i já byla jeho druhá partnerka. Jsme spolu od mých 20, 5,5 let manželé. Já jsem invalidní (ale takovou si mě muž bral, je to vrozené), nechodím do práce (mám invalidní důchod).

Já už nemám rodiče (zemřeli, manželovo rodina naší dcerku "nevzala", řekli, že už vnoučata mají - od manželovo sestry, navíc tchýně mi ublížila i jinak, to se nedá zapomenout). Dcerka byla od narození hodně náročné dítě (x hospitalizací, nechci rozepisovat detaily, první rok byl extrémně náročný - nikdo nám nepomohl, abysme si odpočinuli). Dcerka pořád plakala (než se zjistil zdr. problém, nyní je již naštěstí v pořádku), dopadlo to tak, že spala se mnou v posteli (manžel se odstěhoval do obýváku). Problém je, že tento stav trvá dodnes. Manžel je v obýváku spokojen, o společné spaní se mnou zřejmě nestojí (dětský pokoj nemáme, dcerka spí se mnou, mohla bych spát v obýváku s mužem, on o to ale nestojí, prý je tak spokojen).

Manžel nekouří, nepije, poctivě pracuje /živí nás, můj důchod je malý/, je skvělý táta, ale - mám pocit, že jsme spíše jako sourozenci než jako partneři. Muž mě nepohladí, nepochválí, nezeptá se, co mě trápí... když se snažím já, tak to hned vnímá jako sexuální nabídku (sex by chtěl pořád), čímž se ve mě vytvří velký blok. Prostě mi to nejde - jenom sex - bez jakýchkoliv projevů citů apod.

Skoro nikam nechodíme, když už nějaký výlet, tak je vše na mě - abych to vymyslela, naplánovala... nemáme moc přátel, moje kamarádky manžel nemusí (i to dal lehce najevo, kamarádky sem moc nechodí), on přátele prakticky nemá.

Vím, tohle všechno jsem asi měla vidět dřív, ani já nejsem bez chyby, moc mě trápí, že nemám nikoho, kdo by mě vyslechl, pomohl, poradil... (trpívám stavy úzkosti, psycholog určil jako příčinu tragické úmrtní mé první lásky, k tomu úmrtí rodičů - otec v mých deseti, maminka, když mi bylo necelých 19). Mám dcerku, miluji ji nejvíc na světě, snažím se dělat vše pro to, aby měla klidné a spokojené dětsví a aby z ní vyrostl spokojený člověk (jiné děti už mít nebudu)... ale i tak mě to čas od času...kdy pláču do polštáře... a cítím se sama...

S mužem jsem si mnohokrát zkoušela o všem narovinu promluvit, říct, co mě trápí, občas mě i na půl ucha vyslechl.. ale výsledek prostě není.

Jsem hodně citlivá duše, jak mám žít dál? Mám se víc upnout na koníčky, zájmy...? Odejít od něj nemohu (ani nechci, dcera ho miluje), dcerku bych neuživila, navíc, jak už jsem psala, muž je hodný, možná až moc... takový trošku pecivál...

Díky, že jste mě vyslechli.

Katka