Vzpomínky z dětství

Od: Datum: 16.09.12 00:15 odpovědí: 15 změna: 19.09.12 13:01

Dobrý večer. Předem upozorňuji, že můj dotaz/příspěvek je velmi osobní a chtěla bych tu jen vážně míněné (avšak upřímné) názory.

Jsem mladá dívka studující na VŠ. Mám dobré vztahy s rodinou, mnoho známých a několik přátel. Jsem však sama (svobodná), což podle mě pramení ze strachu ze vztahu, který má pravděpodobně původ v mém dětství. Stejně tak si občas připadám "uvnitř mrtvá" a neschopná citu. Nikdy se mi nestýskalo, když jsem jela na delší dobu někam pryč (např. na tábor), nestýskalo se mi po kamarádce, se kterou jsem strávila 9 let na ZŠ a 4 roky na střední, když se naše cesty na VŠ rozešly. Vidím, jak spolubydlící telefonuje s rodiči minimálně jednou týdně, stejně tak se sourozenci a já tuhle potřebu nikdy neměla, přestože jsem mimo domov i tři týdny. "Netěším" se domů - ani kladně ani záporně, prostě si připadám stejně, jako bych byla pryč jen pár hodin a ne několik týdnů. Už léta jsem nebrečela z "reálných" důvodů a k slzám mě dožene jen zářitek někoho cizího či fiktivního (zpráva v novinách, kniha, seriál, film, vyprávění kamarádů...). Mimo jiné mě také provází velký strach z bolesti (bolestivé smrti) a velký pocit viny. Zároveň si nedokážu vybudovat žádný vztah založený na opravdové důvěře (tj. takový, kdy se mohu s něčím svěřit). Kdysi jsem párkrát navštívila (máma mě tam zavedla) psychologa, který však vše, co jsem řekla, řekl jí. Od té doby nedůvěřuji ani lékařům atd.

Snažím se žít, co nejlépe - ráda působím lidem radost, pomáhám atd. Poznámky ve škole zadarmo posílám všem spolužákům a nečekám žádnou odměnu, prostě mám radost, že se jim poznámky hodí a využí je. Ráda si povídám o všem možném a mám radost, když vidím spokojený pár. Snažím se všem zavděčit, ale jsem trošku prudší povahy (mám "ostré lokty"), takže když s něčím nesouhlasím, tak se ozvu. Jsem velmi tolerantní (až mě občas samotnou překvapuje jak moc) a dokážu litovat ty, které ostatní nenávidí. Nevěřím ve zlo, pouze v nedostatek dobra a vždy všem říkám, že každý se může změnit a být dobrý. Nesouhlasím s představou pekla ani s trestem smrti, protože i v těch největších zmetcích se snažím vidět špetku něčeho, čím prospějí společnosti. Ale k sama k sobě toto necítím...

A tohle vše jisto jistě pochází z mého dětství. Byla jsem totiž velmi zlé dítě. Řekla bych, až despotické. Částečně z vyprávění a částečně ze vzpomínek, vím, jak jsem byla zlá. Neustále jsem brečela kvůli každé prkotině, byla jsem rozmazlená, tvrdohlavá a panovačná. Vše muselo být po mém a byla jsem zlá na všechny okolo. Někdy ve čtyřech letech jsem se podílela na utopení několika koťat (bylo to nevědomé - myslela jsem, že je naučíme plavat). Samozřejmě z toho bylo velké haló. Tohle se však ještě dá omluvit - byla jsem hodně malá, nevěděla jsem, že mohou umřít a byla se mnou starší sestřenka, která se toho taky účastnila. Jenže vše se stupňovalo. Měli jsme králíky a z vyprávění jsem se dozvěděla, že jsem se sama nabízela k asistenci při jejich zabíjení (chytala jsem krev a házela zbytky slepicím). Také jsem se účastnila šikany jedné dívky. Nebyla to fyzická šikana, ale psychická. Jednou jsem s kamarádkou (bylo mi asi osm) udělala asi nejhorší věc - měly jsme hlídat malého kluka (asi její příbuzný, nepamatuji si, kdo to byl) - bylo mu kolem tří let. Bylo venku a bylo vedro, takže měl jen tričko. Kamarádka (starší) vzala klacek a začala ho pošťuchovat a "dloubat" do penisu. Přišlo mi to fascinující, jak se mu pokaždé "zhoupne" (nevím, jestli jsem se jen dívala, nebo to dělala taky). Kluk samozřejmě začal brečet. Mám pocit, že tam byla i jeho sestra (nebo prostě malá holčička), kterou jsme šlehaly po zadku (opět nevím, jestli jen ta má kamarádka, která byla vždycky trošku... podivná, nebo i já). Moc si z toho nepamatuji, jen že mi to brzy (po pár vteřinách) přišlo špatné a řekla jsem kamarádce, ať toho nechá. Nechala toho a kluka jsme utěšily a myslím, že jsme mu dali zmrzlinu nebo tak něco.

O několik let později jsme si v zimě hrály s kočkou, kterou jsme našly. Házely jsme si ji mezi sebou, až nám spadla a spadla do studny s ledovou vodou. Vytáhly jsme ji a zabalily ji do našich bund. Kočka se zpočátku uzdravila, ale cca za měsíc umřela. Tehdy jsem cítila strašnou vinu a od té doby jsem se "proměnila" - už jsem nedokázala být "zlá" a ani mě netěšilo (nebavilo) to, co jsem předtím dělala (jako ta psychická šikana).

Od té doby jsem nedělala nic vyloženě zlého (jen normální "vylomeniny", co dělá každé dítě a puberťák), ale tady tohoto se stále nemůžu zbavit. Mám opravdu velký pocit viny, protože jsem byla strašně zlé dítě. Teď s tím nesouhlasím a přijde mi, že to "dítě" byla úplně cizí osoba a ne já před patnácti lety.

Z té bývalé kamarádky z dětství je dneska dětská sestra a myslím, že si nevyčítá to, co dělala, když byla malá. Ale já na to nemohu zapomenout. Pořád vidím, jak tu promočenou kočku balíme do bund, jak házíme té dívce mašli do záchodu, aby si pro ni šla, jak ten kluk brečí...

Dříve jsem si myslela, že trpím psychopatií, ovšem pravý psychopat není schopen žádných emocí - ani špatných, ale ani dobrých. To takto nemám, opravdu cítím radost, když vidím, že někomu pomohu. Ráda dávám dárky nebo jen tak připravuji "drobná překvapení" i když jsou občas takové, že daného člověka potěší, ale neví, že to je díky mně. To mi nevadí, hlavní je, že je šťastný, pak jsem šťastná i já a je jedno, jestli je to někdo z rodiny, přátel nebo náhodných známých.

Jak jsem již říkala - nevěřím psychologům a rodině se svěřovat nechci. Potřebuji jen vědět, jestli je můj život marný, jestli si zasloužím trest v podobě strachu z odplaty za to, co jsem mezi čtvrtým až desátým rokem dělala... Jednoduše potřebuji znát názor ostatních a nechci se svěřovat přátelům nebo rodině. Takto anonymně je to pro mě asi nejlepší.


avatar
Upozornění
Tato otázka je 4 roky bez odpovědi a proto byla uzavřena.
Máte-li podobnou otázku, a nenašli jste vhodnou odpověď, založte novou otázku.
Seznam odpovědí:
 
moment čekejte prosím, probíhá přenos dat...
Zobrazení struktury odpovědí v otázce
Skrytí struktury odpovědí v otázce
Zobrazení struktury odpovědí v otázce

 

Odpovědi na otázku:
Od: polinek*
Datum: 16.09.12 01:01
 

,,nevím,,snad máte silný pocit viny,se kterým se nedokážete vyrovnat...a proto se vykupujete dárkami k druhým.,to vás pomyslně zbavuje viny .Je to nějaký duševní očistný rituál. .s vyrovnáním se se svědomím. Vaše kamarádka ..na ní to nenechalo stopy žije dál,, děti rády ubližují ,,cítí se dospělejší nad nemohoucími a slabšími.

Hodně dospělých lidí ubližuje slabším,,a to myslím,že by bylo na snadě už k duševní jakési poruše,či upevňování si svého ega byť tímto způsobem. Byla jste dítě.

Nemyslete na to,protože budete otrokem vašich myšlenek a nebudete nikdy šťastná.

Třeba si zajděte do kostela a tam se sama svěřte svými slovy do prostoru a poproste za odpuštění. Možná,že se vám to bude zdát divné,ale já bych to udělala.Jen tak ,,pro svůj klid ,pro smytí viny ,kterou nemůžete unést. Uvidíte,že se vám uleví.

 
Od: anonymne
Datum: 16.09.12 10:17
 

Děkuji Vám za Váš příspěvek, dost se v něm vidím. Nikdy jsem neměla potřebu fyzicky ubližovat, i když nějaké psychické šikany jsem se dopouštěla. Jak na spolužácích, tak na rodičích (když se rozváděli). Nemyslím, že šlo o velké zlé činy, ale prostě chování v dětství, také ca do 10. roku. Nemám ale žádné vážné výčitky.

Sama hodně trpím tím, že necítím moc citů. Jsem hodně, možná až extrémně, fixovaná na svoji matku, ale to je tak všechno. Mám sestru a hodné prarodiče, mám s nimi hezký vztah, ale prostě jej nedokážu nijak nazvat. Jako láska? Když je měsíc neuvidím, nechybí mi. Ráda je vidím, zážitky z rodiny jsou pozitivní, atmosféra mezi námi je dobrá, ale když tam nebudu, nebudu mít žádný negativní pocit jako stesk a smutek.

V podstatě se dokážu kamarádit s každým, s kým si mám co říct, ale opět na kamarádech nijak nelpím. Ráda pro lidi něco udělám, také často dělám maličkosti, kupuji dárky... Nečekám za to žádnou výhodu, jen se mi líbí, když druzí mají radost. Nevadí mi pomoct kolegům, v práci hledat lidem i věci, které zdaleka hledat nemusím, jen pokud mám trošku času a vím, že jim to pomůže.

Neumím se svěřovat. Nikdy jsem to nedělala, občas někomu z přátel vadilo, že o sobě nemluvím. Neuměla jsem se svěřovat se zážitky s kluky, se sexem, se svými problémy... Nikdy jsem se nesvěřovala ani matce. První podprsenku jsem si šla koupit sama a prostě jsem ji začala nosit, při první menstruaci jsem si sama koupila balíček tamponů. Teorii jsem měla v malíčku z Bravíčka a různých publikací, neměla jsem potřebu ventilovat toto světu.

Mám za sebou několi vztahů s muži. Jsem heterosexuální, nemám problém s fyzickým aktem, ale nedokážu milovat. Nikdy jsem nepocítila zamilovanost, lásku, ať opětovanou nebo jednostrannou. Prostě potkám muže, je příjemný, inteligentní, máme společné zájmy a máme si co říct a pokud z jeho strany jsou signály, mohu s ním začít chodit. Můžu s ním žít, ale když z mého života odejde, nijak to nebolí. Maximálně zaznamenám "změnu v programu" - nejde se na tenis, na který jsme chodili společně, musím dojít nakoupit, ale zase méně peru... Žila jsem s mužem, který mi byl nevěrný a také mi to nevadilo. Choval se ke mně maximálně galantně, byl to úžasný člověk, vycházeli jsme spolu... Ale vím, že si občas udělal "večer s kamarádkou." Nikdy jsem neřekla, že to vím, skutečně mi to bylo jedno. Jako já šla s kamarádkou na vínko, on si šel za svým programem.

Líbí se mi malé děti, jsou krásné, upřímné a veselé, ale sama nemám touhu děti mít (bylo mi 25). Někdy jsem uvažovala, jestli jsem tak sobecká, že nedokážu milovat někoho jiného. Já ale nemám ani pocit, že bych milovala sebe. Nijak extra nelpím na životě. Děsí mě nemoc, stáří, bolest, násilí... ale na samotné existenci jako takové prostě nelpím. Jsem tu, o život se nepřipravím, ale kdybych si mohla vybrat, jestli se narodit nebo ne, asi bych volila ne. Sobec snad opravdu nejsem - když můžu, pomůžu, ať činy nebo penězmi, až mám pocit, že mě občas někdo zneužívá - nedokážu proti tomu ale bojovat. Spíš nechci, nemám nějak potřebu. Pořád si říkám, že ten člověk asi potřebuje pomoct.

Zvažovala jsem odbornou pomoc, ale jako se neumím svěřit blízkým, nesvěřím se ani lékaři. Dokážu si sednou do křesla s "poker face" a vlastně nevím, co říct, protože mě nic netrápí. Co mám vykládat? Že je uvnitř prázdno?

Vím, že to není v pořádku a někdy mě to děsí. Často mě napadá, jak to bude s mým životem dál. Jsem samostatná, soběstačná, nemám potřebu s někým být, ale zase mi nevadí žít po něčím boku. Občas si připadám jako "Dexter" - po té pocitové stránce, nikoho nevraždím Necítím ani dobré, ani zlé...

 
Od: ztracenaduse
Datum: 16.09.12 14:03
 

Opravdu jako bych četla své vlastní zápisky. Mám ráda kamarády i rodinu, ale přesně - když je měsíc nevidím, tak se mi nestýská ani nemám "depku z odloučení" nebo tak. Jsem hodně nestálá - nedokážu vydržet na jednom místě/s jedněmi lidmi po delší dobu. V praxi to vypadalo tak, že už na ZŠ, a hlavně na střední jsem měla "blbou náladu" (deprese to nebyly, prostě sem se jen cítila pod psa a byla podrážděná) z toho, že jsem pořád na stejném místě a se stejnými lidmi (které jsem ale měla ráda). Po maturitě všichni brečeli a loučili se. Pro mě to poslední "ahoj" bylo stejně emotivní jako "ahoj, uvidíme se zítra" - přestože jsem věděla, že některé spolužáky už neuvidím.

Teď na VŠ jsem si našla spolubydlení v nádherném bytě s nízkým nájmem a se skvělými spolubydlícími. Po dvou letech však přišly staré dobré "depky" ze stereotypu a musela jsem se odstěhovat do horšího a dražšího. Ty spolubydlící jsem měla ráda, ale už jsem je půl roku neviděla a nic necítím. Jako bych se odstěhovala včera.

Pamatuji si, když před cca šesti lety umřela moje prababička. Měla jsem ji ráda a jezdívala jsem k ní na prázdniny. Když mi řekli, že umřela, tak jsem vůbec nedokázala plakat a cítila jsem se uvnitř prázdná. Mám pocit, že jsem bezcitná a duševně mrtvá, protože jsem nedokázala plakat ani tehdy ani později, protože jsem vůbec neměla (a nemám) pocit, že je mrtvá (nebo, že někdy žila). Za tohle se opravdu nenávidím.

Také nechápu, že smrt fiktivní postavy ve filmu nebo knize mě dokáže rozbrečet, že jsem z toho psychicky špatná ještě několik hodin, ale když se se mnou rozešel přítel, tak jsem jen pokrčila rameny a nic jsem necítila.

Váš příspěvek mi opravdu pomohl, když vidím, že nejsem sama, kdo to takto má. I když na druhou stranu mě netěší, že se podobně "trápí" i někdo jiný. Cítit, že necítím nic, je strašné.

Od: polinek*
Datum: 16.09.12 15:21
 

kdybyjste měla psa a On umřel,,chyběl by vám? A rodiče?

Pokud ne ,nemáte vrozený cit pro cit , pro nemilé a smutné situace,,jste osvobozena od depresí ,které lidem berou kus života,i když se trápíte nad kočkou .To nepochopím.-Tato situace se jaksi pere.

Ono teď budu tvrdá,,,,,,,,,,,říká se tomu citový mrzák... sorry

Neznáte práh štěstí ani smutku,,jste tedy prázdná ,jako amfora -pokud je vám vše jedno,je to pohroma jak pro vás i druhé lidi .

doplněno 16.09.12 15:24:

jste fixovaná na matku - odkud se nabral ten cit?

 
Od: ztracenaduse
Datum: 16.09.12 15:50
 

Já na matku fixovaná nejsem. Mám ji ráda a ani si nedokážu představit, že tu jednou nebude, ale fixovaná na ni nejsem (spletla jste si mě asi s uživatelkou anonymne) . Měli jsme několik zvířat, když jsem byla malá. Měli jsme psa, kterého jsem viděla umřít (přejel ho traktor), což bylo strašné a dodnes to vidím, jako by to bylo včera. Mám kamarády, byla jsem zamilovaná, ale když o ně přijdu (např. se odstěhuju, změna školy...), tak se mi nestýská (jen si řeknu: "Jo, tehdy a tehdy jsme dělali to a to" a je to spíš taková nostalgie než stesk). Ale brečet nad reálnými věcmi taky nedokážu i když se cítím mizerně, že nebrečím.

Když mi bylo kolem těch osmi let, tak jsem to byla já, kdo psychicky šikanoval, později jsem se sama stala terčem psychické šikany (často jsem brečela, takže se mi smáli kvůli tomu - říkali mi "ubulená").

Teď máme taky psa, kterého mám moc ráda, ale když jedu pryč, třeba i na několik týdnů, tak se mi nestýská. Nevolám domů (nikdy) a jen občas napíšu zprávu (většinou na icq oznámím kdy přijedu nebo tak).

Je mi z toho smutno.

Od: ztracenaduse
Datum: 16.09.12 15:54
 

Doplnění: práh štěstí znám. Dokážu být šťasná. Nedokážu vnímat egativní emoce (stesk, smutek atd.). Ale opět jen ty reálné, a to je to, co mi přijde divné. Proč dokážu probrečet noc, když umře nějaká postava v mé oblíbené knize, ale nedokážu si ani vzpomenout na rodinu, když už jsem je měsíc neviděla?

A není to, že by mi byli ukradení. Když máma někam jede a slíbí, že se vrátí v osm, ale v devět ještě doma není, tak se strachuji, jestli se jí něco nestalo. To samé u kamarádů nebo tak - když slíbí, že se sejdeme tam a tam v tolik a tolik a oni nepřijdou, tak už si představuji, jak je porazilo auto nebo se jim stalo něco jiného.

Od: anonymne
Datum: 16.09.12 15:53
 

Sama tomu nerozumím - na mamku jsem fixovaná od dětství. Jako malá jsem hodně marodila a s mamkou trávila hodně času. Naši se rozváděli, otec a celá jeho rodina o mně najednou nestáli, zajímala je jen sestra. Já byla prostě mamánek, po mamince se mi stýskalo a dodnes je to skutečně jediný člověk, po kterém se mi stýská, pro kterého bych brečela. Ke zbytku své rodiny nemám nijak negativní vztah, svým způsobem je mám asi "ráda" - neublížila bych jim, ale k životu je zároveň nepotřebuji. Když je vidím, je to fajn, je legrace... Ale když je neuvidím, chybět mi to nebude. Nevím, jak jinak to vysvětlit.

Nejsem člověk, kterému je všechno jedno - nemám ráda zlé věci, ubližování atp. Jak jsem psala - kde můžu pomůžu. Ale prostě k nikomu (kromě mamky) necítím žádný velký vztah. Ne že je nemám ráda nebo je nenávidím. Je to prostě NIC. Jsou tu, ok, je to fajn a máme příjemné chvíle. Nejsou tu? Nevadí, nepotřebuji je.

Někdy mám pocit, že tím, čím jsem si prošla v dětství (otec bojoval za sestru a o mě neprojevil nikdy zájem) jsem prostě zanevřela na všechny. Nebo spíše jsem se uzavřela a nepřipustím si k nikomu žádný vztah, asi aby mi nikdo nemohl ublížit. Tehdy jsem dlouho nechápala a ni dnes nechápu, jak a proč mohl člověk, který několik let vychovával své dítě a choval se jako normální otec, najednou ztratit zájem a nemít potřebu mě vidět. Tehdy to asi bolelo, ale nepamatuji se na to. Možná proto nejsem schopná mít k někomu vztah? Aby mi neublížil? Ale je to jen spekulace...

Nemyslím si, že by mi bylo všechno jedno, jako jsou ztroskotanci, kterým nezáleží, jak vypadají, jestli pracují, jestli mají z čeho žít... Líbí se mi hezké věci, mám snahu pracovat a někam se dostat, vím co je dobré a co špatné, neublížila bych člověku, neponižuji druhé, nepodvádím... Není mi jedno, jestli bych třeba šla do vězení atp. Jsem ráda, když je hezky, líbí se mi, když se smějí malé děti, dojímá mě stařenka, která vypráví ze svého dětství, sympatizuji s kladnými filmovými hrdiny a nemám ráda zloduchy Jen prostě nedokáži milovat. Třeba partnera. Skutečně jsem nikdy nebyla zamilovaná. Prostě je mi člověk sympatický, sedí mi vzhledem, ale takové to aaach, a srdíčko se svírá... Neznám to

 
Od: ztracenaduse
Datum: 16.09.12 16:02
 

Ano, tohle máme podobné. Vyrůstala jsem s nevlastním otcem a polovičním bratrem. Když se rodiče rozváděli, měla jsem pocit, že to byla moje vina. Otec mě nikdy moc nemusel (ne, že by mě bil nebo tak, prostě jsem pro něj byla "cizí") a řešil se jen bratr. U mě bylo hned jasné, že budu s mamkou a nebudu k němu jezdit ani občas. Přitom mě vychovával od tří do devíti let. Ke konci se často hádali a jednou jsem tomu byla i svědkem - to se i rvali. Zajímali se jen o to, aby to neviděl bratr, ale já jim byla ukradená.

Možná je to opravdu tím. Jenže na druhou stranu se nedivím, že mě nechtěl, když jsem byla tak zlá a pořád zlobila. Řvala v obchodech, citově vydírala rodiče i kamarády, podílela se na psychické šikaně atd... Kdo by chtěl takového parchanta?

Děti bych chtěla, ale jsem rozhodnutá je nemít. Můj strach z toho, že je nebudu milovat je silný + strach z toho, že se jim něco stane (umřou/budou postižení) je taky veliký. Vím, že bych si nenechala postižené dítě, proto si raději žádné nebudu pořizovat.

Datum: 16.09.12 17:44
 
avatar

Jste citově chladná, vyprahlá. Když jste dlouho od rodiny, nevoláte jim, jak jde život, nestýská se Vám po pejskovi. Prostě vaše duše je zmrzačená. Tím se Vás nechci dotknout, nemyslím to zle, ale nevím, jak to jinak nazvat, abych Vám neublížila.

Bohužel, lidská povaha se předělat nedá. Nestane se z Vás přes noc najednou citlivá, vnímavá a láskyplná mladá žena. Prostě asi už zůstanete navždy "studený čumák". Nebude to dobré pro navazování vztahů. Chlapci ve Vás budou chtít vidět milující partnerku, děvčata prima veselou kamrádku. A tohle všechno vy asi nedokážete, aniž byste se musela přetvařovat.

Docela s Vámi souhlasím, že nechcete v budoucnu děti. Jste rozumná. Než k nim být jednou chladná, studená, bez lásky, raději je nemít. Vzpomínám, jak jsem už někdy od 12 let brousila maminkám kolem kočárků, obdivovala načančaná miminka a byla v sedmém nebi, když jsem si mohla nějaké to malé chvilku povozit. A už jsem se v duchu těšila, až jednou já budu taky mít...*houpy*

Vinu na tom může mít rozpadlé manželství rodičů, nevlastní otec. Kdo ví. Jen se bojím, že to budete mít v životě velice těžké. Překopat povahové rysy nejde a málokdo Vás bude mít rád, protože mu nebudete mít čím oplatit.

Nezlobte se, nemyslím to zle, nechci Vám ublížit, jen píši, jak si myslím. Přesto všechno bych Vám chtěla popřát v životě hodně štěstí. Svůj problém si uvědomujete a to je ten první krok, jak s tím něco dělat. Jaga.

 
Od: ztracenaduse
Datum: 16.09.12 18:58
 

Tak to ne, že bych se přetvařovala - naopak. Jsem velmi upřímný člověk a vždy říkám, co si myslím. Jsem veselá a optimistická a mezi kamarády jsem taková "vrba" (když mají nějaký problém, tak se často svěřují prvně mně). Mám ty lidi ráda, jsem s nimi šťastná a ráda je činím šťastnými. Byla jsem několikrát zamilovaná, opravdu zamilovaná. Jenže, když o "to" (přátele atd.) přijdu, tak nepociťuji tu "ztrátu", kterou bych měla cítit. V tom je ten problém. Vidím to, že "lidi se scházejí a rozcházejí" a takřka ihned je to pro mě uzavřená kapitola a část minulosti. Např. nedávno jsem nabízela kamarádce cestu do zahraničí (v budoucnosti) na rok nebo dva. Ptala se, jak to bude s rodinou, jestli přijedeme na Vánoce nebo tak a já byla upřímně překvapená - vůbec jsem nepomyslela na návrat ("návštěvu").

V tomhle je ten problém. Necítit stesk, ztrátu atd. Cítím vše "v přítomnosti" - jsem zamilovaná, mám přátele atd., ale když to ztratím, tak už je to minulost a beru to jako minulost. Když třeba moje kamarádka potká bývalého přítele s jinou dívkou, tak je naštvaná/má radost... prostě to v ní vyvolá emoce. Mně je to jedno a mám stejné pocity, jako by to byl cizí člověk, kterého znám ze školy nebo od vidění. Necítím tu zášť, vztek ani radost. Prostě "Hm". Tak bych to asi popsala.

Od: limoska*
Datum: 17.09.12 08:49
 

Ahoj ztracená duše, nemyslím si, že byste byla zlé dítě, myslím si, že to je "nálepka", kterou jste si dala. Nevěřím tomu,že by děti byly primárně "zlé", jen si testují hranice. Záleží na prostředí a okolí jak se k tomu postaví. Já zážila v dětské léčebně také šikanu, a nemyslím si, že by dnes z těch holek byly zlí lidé nebo že tenkrát ty holky byly zlé. Prostě byly dominantnější než já a zkoušely to na mne. Myslím si, že jste možná zažila v dětství či mládí nějaké velké zklamání (na které si možná teď ani nevzpomínáte, ale je uložené v podvědomí), a proto se bojíte emocí a raději se ("z bezpečnostních důvodů) odosobňujete. A nyní to považujete za svou povahu. Kdybyste byla tak necitlivá, jak píšete, tak by Vás to netrápilo, a nesvěřovala byste se na těchto stránkách a nežádala radu, věřte mi. Nevím, proč nevěříte psychologům, zda máte špatnou zkušenost či jen z principu (anebo se bojíte, že se něco dozvíte o sobě co Vás zraní?), nicméně si opravdu myslím (a přemýšlím o Vás od včerejšího rána, kdy jsem si poprvé přečetla Váš příspěvek), že by Vám pomohla psychoterapie. Získala byste náhled na své problémy a přinejmenším byste zjistila, že ve svých problémech nejste sama. Víte, ono ventilování svých problémů opravdu pomáhá. Pokud nemáte kolem sebe "blízké duše", rodiče, přátele, kamarády, kterým byste se mohla svěřit, a kteří by Vám byli oporou, tak psychoterapie je opravdu dobrým řešením. Pokud se ve skupině sejdou lidé, kteří chtějí na sobě pracovat a skupina je dobře vedená, tak je opravdu přínosem. Vím o čem mluvím. A co se týče psychologů, nedají se házet do jednoho pytle stejně jako zedníci či kuchaři. Jednouduše jsou špatní psychologové, dobří psychologové a báječní psychologové (momentálně k jednomu takovému chodím, ale musela jsem hledat a odejít od těch, kteří mi neseděli). Takže opravdu doporučuji, abyste se nebála obrátit se na odborníky. Pod jejich vedením byste mohla přijít na příčinu svých problémů a s jejich pomocí začít své problémy řešit. Určitě by se Vám ulevilo. Přeji ze srdce moc štěstí a odvahy! limetka

 
Od: michalov*
Datum: 17.09.12 10:05
 

Jen jsem to jen tak přelétl,ale dodám jen,že zlé dítě jste rozhodně nebyla.Děti nejsou zlé. Děti jsou ze své přirozenosti sobecké a své pěstouny,rodiče potřebují využívat ,jinak z nich vyrostou sobečtí a manipulativní "dospělí "lidé.Toto drtivá většina rodičů neví.Pokud rodiče,když byli malými dětmi, sami nedostali v určitých momentech od svých rodičů pozitivní reakce,nedokáží sami v těchto momentech rovněž pozitivně reagovat ne své děti.Leda,že by prošli terapií,kde by si své jednání uvědomili a hlavně znovuodžili to co vytěsnili.Málo dospěláků už zapomělo jaké to je být dítětem.Malé dítě si totiž nedokáže vůbec představit,že by svět mohl existovat bez maminky,tatínka či nějakého pěstouna,kterého mají rády.Nejsou toho schopny ze své přirozenosti.Nemají na to,protože psychika roste podobně jako tělo.Více to rozebírat nebudu... Je dobře,že si své činy uvědomujete a litujete jich.Berteto jako svou součást sebe sama.Byla jste malá a dělala jste z pohledu toho co jsem napsal výše,co jste mohla.Každý žije z toho co má,jestli mi rozumíte...Je to mezi Vámi a Bohem a nikomu do toho vlastně nic není. Občas si vzpomenu také na ty své pitomosti...*hi* Každý jsme jiný,ale zcela zasvěceně Vám mohu říci,že pokud litujete,žádný "trest" nepřijde,nýbrž odpuštění a příležitost,které si ani nevšimnete,vše odčinit.Psychopat nejste,protože psychopat není schopen takové sebereflexe jako Vy.Jste mladá ,život je Váš a marný na 100% rozhodně nebude.To Vám odpřísáhnu na svou smrt...;)

Ohodnoceno: 1x
 
Datum: 17.09.12 22:49
 
avatar

jsem taky toho názoru že žádné dítě není zlé , pouze žije ve špatné rodině nebo má rodiče kteří si s výchovou nedělají hlavu. Potom se z něho může stát sobec a vypočítavý tvor. ale není to pravidlo.Znám mnoho lidí dobrých a poctivých a vyrostli v rodině alkoholiků, v nepořádku a v jiných nešvarech. Dobré je že si své chyby umí člověk přiznat a pracuje na sobě. A k těm citům! nevím kolik je těm dívkám let , ale já věřím že na ně ta velká láska teprve čeká. Prostě ještě nepřišel ten pravý! A že by jste nemilovala své dítě? tomu nevěřím už teprve. až by jste viděla toho tvorečka , který vám 9 měsíců rostl pod srdcem a a měla ho v náruči , cítila by jste tu něhu a lásku k tomu bezbranému štěstíčku. Přeji vám jenom to dobré a nemyslete na minulost , zakažte si to. jen na to co se děje ted kolem vás. a jděte štěstí naproti...

 
Od: dery®
Datum: 18.09.12 09:44
 

Myslím, že pomoc by vám neuškodila. Kašlete na psychology - psychologie je podle mě obor naprosto k ničemu. Psychologové nejsou lékaři - i proto mohli vše říct vaší matce.

Obraťte se spíš na psychiatra, terapeuta. Tam by vám pomoct snad mohli. A dodržují lékařské tajemství.

 
Od: limoska*
Datum: 19.09.12 13:01
 

Promiňte DERY, ale kdo myslíte, že je terapeut? No přece psycholog. A i psycholog musí dodržovat lékařské tajemství. Pokud ne, tak to je jeho osobní selhání. Já mám 30leté zkušenosti s psychology i psychiatry, a můžu říct, že mi osobně vyhovují lépe psychologové, neboť umějí lépe naslouchat. Když přijdu k psychiatrovi poslouchá 1O-20 minut a hned předepisuje léky. A když přijdu za měsíc, že se mi neudělalo lépe, řekne nevadí, DÁME jiné...Takže jsem se tímto způsobem stala rezistentní vůči antidepresivům... Nechci ale házet psychiatry samozřejmě do jednoho pytle, po 25 letech hledání jsem našla tu pravou doktorku, která mě vyslechla a velmi mi pomohla, dá se říci, že mi zachránila život. Pozdě, ale přece... Kdo hledá, najde. Zdravím.

 

 

 

 

Poslední otázky Poradny nejen pro ženy
Nejnavštěvovanější otázky v rubrice

Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz

 
Copyright © 2004-2016 Poradna Poradte.cz. Všechna práva na poradně Poradte.cz vyhrazena.