Ne, nechci brečet!

K těm známkám, na kterých rodiče lpí. Nebylo by lépe, místo posílání vzkazů a prožívání něčeho, využít ten čas na soustředění se na to, co se děje před tabulí a k tomu, abys pak nemusela znovu věnovat čas. Znovu a opět! Já tě nepotěším. Já jsem stará kantorka a vím, že nejvíce a také nejlépe pláčou ti, kteří si chtějí zajistit největší obecenstvo a největší úlevy, laskavosti a projevy soucitu. Promiň, ale jsou jako břečťan, jen se po někom stále plazí ke slunci. Sami se neumějí postavit na vlastní nohy, vlastními silami. Pomáhají si slzami a hysterickými výlevy. Ti, opravdu zranění, bolaví, ukřivdění si popláčou v koutečku a vědí, že se musí snažit sami. Ptala ses, tak tedy tady máš můj názor. A radu? Tedy ihned po tom, co se ti něco stalo, začni uvažovat, jak z toho ven, jak si pomoci a pomoc nežádat. Nespoléhat se na někoho, koho slzami a rozmazanou řasenkou přivoláš.

Jenže takhle to není. Mně je to jejich "to bude dobrý" nebo "ale no tak, buď silná!" pěkně nepříjemné. Víte, kdybych plakala jen kvůli tomu, aby mi ostatní pomohli, asi bych sem nepsala, že? Já se prostě chci odnaučit brečet, hlavně na veřejnosti. A moc mi to nejde, takže asi takhle vám to povím...

Pokusím se řídit vaší radou.

A k tomu psaní při hodině... Ona byla výtvarná výchova a já měla obrázek už nakreslený. Psát si s kamarádkou, která sedí jen dvě lavice za mnou, mi tedy nepřišlo jako něco, co by mi mohlo ovlivnit průměr.

Zkus v tu chvíli na ty záležitosti nemyslet. Prostě když se dozvíš, že třeba kamarádka přestoupí, tak to vem na vědomí, ale dál se tomu nevěnuj a mysli na něco jiného (jestli to tedy situace nevyžaduje, jestli se třeba kamarádka zrovna o tom právě nechce vypovídat). Prober a promysli si to až doma, třeba si i pobreč, a druhý den už to bude lepší a možná si o tom spolu budete moci i povídat bez potíží.