Pubertální děti

Stejné problémy řeším i já , nepomáhají zákazy ani nic jiného. Na ní platí pouze otec, který si s ní sedne jako s dospělákem a umí jí to vysvětlit. Ona je velmi inteligentní a rozumná. Manžel mi připomíná, že má telecí léta a nemůžeme po ní chtít, aby dřela v domácnosti. Mladší syn je totální flegmatik. Ten nedělá nic a nic s ním nepohne. Jen když mu řeknu, že mu nedám jídlo. Vyšly celkem dobré knihy na výchovu dětí , musíte zkoušet a být trpělivá ( to se lehce řekne . ) Děti odmítají domácí práce. Odmítají cokoli dělat. Občast se uvolí a milostivě dojdou s košem či se věnují myčce. Říkám si, že mají dobrý základ a snad je to přejde.

Děkuji za vaše odpovědi,jsem velice ráda že vás iodpovědělo tolik a poskytli nějaké rady.Jen chci dodat že jsem na děti také sama a že jejích otec funguje tak dvakrát do měsíce a moc dobrý příklad jim nedává,protože pokud už si pro ně dojde tak je veme akorád na opár hodin do hospody.A také chci napsat že jsem nepsala že je holka nemocná histerií ale že histerčí a to je rozdíl.Nevím jak by to řešily Ti co se tu znínily o tomhle rozdílu,kdyby jim dcera po té co zjistila,že jsem pozvala mého přítele se kterým už se vídám pomalu rok na oběd,chtěla skočit s balkonu.Tenhle pohled vážně nepřeji žádné mamince.

Na mě a bráchu vždycky platilo - nechceš doma nic dělat? Fajn, žádná televize, počítač, lítání po venku s kamarády. Až si uděláš tu a tu práci, můžeme si o tom promluvit. Samozřejmě jsme nedostali žádné kapesné

Taky jsme se chovali jako puberťáci, ale tím pádem přišli o výsady "skorodospělých".

naprostý souhlas s kapkou naděje ,hlavně musíte být důsledná ,protože párkát povolíte ,a rychle si to zapamatuje ,pak už bude těžší ji ukočírovat ,držím palce

Chápu, že pokud jste na dceru sama, je to složitější. Ovšem to neznamená, že k vám dcera nebude mít respekt. A pokud ho k vám nemá, nemá ho ani sama k sobě. My to měli doma s bráchou dané jasně. Už od základky jsme měli na starosti umytí nádobí, vynesení odpadků, zalévání kytek, vytření zádveří a postarání se o domácí drůbež. Měli jsme týdenní "šichty". A když něco nebylo?! Tak jsme si šichtu museli zopakovat. Jasná byla i pomoc na zahradě, dojití pro nákup apod... Kapesné jsme dostávali, až když jsme dojížděli na střední do jiného města. Když bychom se šprajcovali, tak jak psala Martina... bez TV, bez kina... a učit se a učit se a makat doma. S dcerou si sedněte, řekněte jí, co od ní očekávate. Vysvětlete jí, že jste za ni zodpovědná, dokud nedoštuduje a nebude plnoletá. Zeptejte se jí, co má za problém, co chce ev. řešit, s čím jí můžete pomoci. Její názor na váš život můžete vyslechnout, ale neznamená to, že se jím musíte řídit. Až bude dcera dospělá a bude mít vlastní život včetně práce, pak ať se staví třeba na hlavu, když jí to bude dělat radost. Vydržte, snad ji to přejde!

Popravdě, nechápu, proč jsou dneska tak moderní dětští psychologové a tihleti všemožní lékaři. Pokud jse v pubertě chytla hysterický záchvat, stačilo proplesknutí a byl klid. Pokud je dcera prostě švihlá puberťačka a s mámou orá, vláčí, žádný doktor nepomůže...

Pochybuji, že tazatelka správně odhadla, že se jedná o hysterii jako nemoc, což rozpozná pouze odborník a my to na dálku také nepoznáme. Jinak, pubertálním výlevům se často říká, že jsou děti hysterické, a s nemocí to nijak nesouvisí.

Pokud dcera nechce doma hnout prstem a matku neuznává, rozhodně se nejedná o projevy hysterie, ale normální puberty...

Děda s babi vždy říkávali... když my jsme byli mladí, byl klid... stačila facka, bez večeře, bez oběda jak všichni sekali latinu...

Se sestrou jsme jako malí taky párkrát dostali a byl klid.. od obou rodičů...

Ano, je to složité. Také to znám. Jen si myslím, že pubertální "děti "mají tolik problémů sami se sebou, že těžko ovládají své chování k nám rodičům. To ovšem neomlouvá veškeré jejich výstřelky. Je třeba stanovit hranice a těch se držet. Vždyť oni u nás vlastně hledají jistotu a potřebují nás, i když to nepřiznají.

A teď z jiného pohledu. Někde jsem četla, že nesnesitelná puberta je vlastně "žádoucí". I to, že nás rodiče už nevidí jako dokonalé. Jen tak můžeme méně bolestně své dítě pustit" do světa ".Přiznejme si, že když byli malí, nedovedli jsme si představit, že se někdy odstěhují, že budou žít svůj vlastní život bez nás. A po pubertě a období adolescence? Nedovedeme si představit společný byt. A je to i naopak. I oni se od nás musí odpoutat, aby se bezbolestně osamostatnili...Dá se o tom dlouho přemýšlet.

Duslednost,snazit se vysvetlovat,ikdyz neprijima,zachovat klidnou hlavu.Zarli na vas?Ja kdyz jsem si nasla protejsek,s kterym jsem dnes cca7 let,tak bylo synovi asi 12-13let.priserne se sprajcoval,ze nekoho mam byt se k nemu choval vyborne a mel spoustu trpelivosti.Uz je to taky povahou.z dnesniho pohledu,ale vim,ze jsem moc uspechala,ze jsem mu pritele predstavila hned a dost brzy zacal u nas bydlet,Svym zpusobem mel na to syn pravo,jenomze kdo mohl tusit jeho reakci.Zalezi na celkovem vztahu od zacatku,u nas byl vyborny,ale pak umrel tata a dost ho to poznamenalo.je to zas jiny ,kdyz se clovek rozejde,treba ji chybi otec a trucuje,ne?Ja bych si stala na svem,ale snazila se ji vyhovet v cem mohu,aby ocenila ze muze treba to,ci ono a pochopila,ze kazdy ma pravo na zivot,s tim rozdilem,ze vy jste dospela a nepotrebujete nekoho svoleni, a pokud ji vylozene neco vadi,pokuste se kamaradsky zjistit proc.ono nechapat ,nevyznat se v jistych vecech,na to ma ve svem vek narok a spatny pristup by byl,rict ja jsem dospela a ty bud ticho.Pobavte se o tom,co ji nejde pod nos a snazte se spis dovtipit proc,ona se sama nemusi vyznat v pocitech.Kamaradsky pristup,nejdse ale vytvorit ze dne na den,jak vy mate postaveny vztah.?ja si myslim,ze s dcerou by to melo jit spis,ale priznam se,ze s klukama jsem to moc nemela dceru mam teprve 4 letou,presto ze vychova 3 synu a 2 jiz dospelych.Proste jsem jim otce nemohla nahradit.