Jak potlačit slzy, dojetí

Jediná rada je je to nepotlačovat. Souvisí to s nějakým "nerozpuštěným" žalem,který je ve Vás spoutaný studem. Vlastní zkušenost: Pokud máte něco (film,báseň,fotky,hudbu,atd..) o čem víte,že Vás to strašně dojímá,puste si to,podívejte se na to,až budete doma sama(nebudete si připadat trapně).Udělejte si na to čas.Sedněte si třeba před televizi,pusťte si nějaký ten doják,který Vás zaručeně "rozloží" a normálně ho probulte co to dá(nikdo vás u toho nevidí). Klidně opakovaně.

S tím si myslím nelze udělat prakticky nic,jelikož jste velmi citlivá,nicméně existuje řekněme nápad,a to,dát si před tím pořádného panáka,nebo prášek na uklidnění

Třeba vás uklidní, že já jsem slzy dojetí ukápla i při sledování kresleného filmu pro děti v kině, které jsem absolvovala se svým dítětem. Nemyslím si, že by se s tím dalo něco dělat. Alespoň mně tedy nic nepomáhá.

Wydro, nepíšete věk - ale i přibývajícími roky je člověk nějaký citlivější. Já jsem si o sobě myslela, že jsem celkem "tvrďák", ale už to tak není. Nekoukám sice na blbé telenovely, ale stačí, když vidím vítěze nějakého závodu, jak krásně prožívá radost ze svého vítězství a trochu bulím s ním. Naposledy jsem se neudržela, když mi vnoučata a pravnoučata přišla gtatulovat k narozeninám (už 67). Bylo to v pohodě, dokud jsem si nepřečetla gratulaci, kde byla slova : . . . bez Tebe by to nešlo. . . . vždyť víš! No a pod dojmem toho, že nejsme nesmrtelní a v době, kdy nás opustil jeden báječný rádce - tak jsem také bulela jak želva. No a co? Když to příjde, tak to nepotlačujte a nepřemýšlejte předem, že se to třeba nehodí - je to normální. Jenom pozor na make-up - rozmazaný nevypadá na fotkách dobře! :D Tak si ta svatbě užívejte, bavte se a když příjdou slzičky, tak se opatrně zamáčkněte - nerozmazávat!

S tím frťánkem opatrně. Někomu pomůže a někoho rozbrečí ještě víc.

Já se docela těšila jak uroním slzu na svatbě dcery, měla jsem spíš velké potíže nezačít se smát jelikož ty kecy které vedl oddávající víc než k smíchu nebyly, na pohřbu v kostele nejen, že mi byla zima ale jméno zesnulého padlo až po hodinové mši, za to ale na všechny pouštěl blesky o tom jak špatně žijeme farář polák co česky nedal do kupy souvislou větu. Klidně si pobrečím u filmu, někdy se spustí vodopád slz jen na jediné slovo co někdo pronese. Přestaňte se stresovat, dejte si jednu nebo raděj dvě štamrdle slivovice a pak si vyberte jednoho člověka z davu a toho si představujte v komickém oblečení a nebo v proslovu hledejte nedostatky a určitě to přečkáte jen s jedním kapesníkem.

Sakra to já jsem hotovej protipól. Na svatbě jsem byl a nic, žádnej zvláštní pocit.

Jednou jsem viděl chlapa na motorce rozsekat se o strom a nic, žádnej zvláštní pocit. Lidi okolo stály celý zkoprnělý, neschopný pohybu, já k němu normálně přišel, zkontroloval jsem situaci, konstatoval smrt, dojedl zbytek bagety a jel jsem domů, protože mi měl přijít PPLkem novej půlterovej externí disk.

Mám strach, že až mi jednou zemře někdo hodně blízkej, všichni budou na pohřbu brečet jen já tam budu stát jak kůl v plotě a ostatní na mě budou zlověstně zírat a myslet si co že to ze mě vyrostlo za bezcitnou zrůdu.

PS: Skutečně by mě zajímalo, jak by mně osobně dopadly ty psychotesty PČR, jak se tu na ně někdo dotazloval.

Nepotlačovat, jsou to slzy dojeti.Ja mám opačny problém a to je horší.Na pohřbech i svých blízkych se něco ve mne zlomi a ani slza,plaču až doma.

Představujte si v takové situaci něco jiného, například, že je to celé jen hra, ve které hrajete svoji roli, že to není doopravdy. Myslete na to, jak se vám všichni pak smějí, že jste tam brečela. To pomůže

S tím asi neuděláte nic, jedině toho panáka si dát... a před focením se rychle poupravit, kousnout se do tváře, usmát se a pak se zase rozbrečet. To k tomu patří, každý je jinak založený a Vy jste cíťa, no... Já jsem třeba v pubertě měla takové citlivé období, nebrečela jsem skoro vůbec, ale všechno se mě hrozně dotklo, všechno, každá hovadina. Řešila jsem maličkosti, které teď pominu bez povšimnutí. Takže třeba to chce taky jen počkat, až z toho vyrostete Jestli se Vám vdávalo/ženilo dítě, pak není nemožné, že jste právě v přechodu a to je velmi citlivé období v životě ženy. Tak jste si pobrečela, mladý si řekli, "jak to tu mámu dojalo" a hotovo. Neřešte to Dobrá byla rada, ať si pustíte oblíbený doják a vysypete ze sebe všechno dojetí, co máte Uleví se Vám Já se od puberty posunula nejen v tom, že teď už věci tolik neprožívám, ale zase jsem "plačtivější" - pustím si pohádku a už kápne slza... :D A to je přece jenom takové příjemné brečení, když jsou to slzy dojetí a štěstí

Někdo brečí hodně, někdo málo. Jestli to nevadí, ráda bych se podělila o svůj "uplakaný" příběh . Posledně jsem na rodinné akci brečela na pohřbu dědy (bylo mi sedm), když umřela první prababička (dědova maminka) bylo mi asi deset, ale na pohřbu jsem už nebrečela. Částečně proto, že jsem věděla, že byla hodně nemocná a teď jí je líp, říkala jsem si, že si v nebi sedí v houpacím křesle a baví se tím, jak my se tady dole trápíme obyčejným životem. Druhá prababička umřela asi před čtyřmi lety a věřte, že tohle mě hodně vzalo. Bylo zrovna léto a já se tehdy probudila s divným pocitem - nebyl to ani tak sen, ale spíš opravdu jen ten pocit, kdy jsem myslela na to, že prababička je už hodně stará a měla velké bolesti a možná by bylo lepší, kdyby už bolest necítila. Ten den odpoledne přišla mamka a řekla, že prababička umřela. A to, co se stalo potom, mě neskutečně vylekalo - já se usmála. Teď už vím, že se nemusím za tohle stydět, protože já se nesmála radostí z jejího úmrtí, ale usmála jsem se z radosti jejího znovuzrození. Bolest tohoto života ji opustila a teď je na lepším místě (nejsem věřící, ale věřím na osud a částečně i reinkarnaci). Prababičku jsem neskutečně milovala, ale stejně jsem to nikdy nedokázala "rozbrečet". Opravdu nekápla ani slzička. Pohřeb byl hrozný (několikrát se spletli, zpěvák zpíval neskutečně falešně a šlo vidět, že to bylo jen: "tak, další mrtvola "blabla.. výjimečná žena.. blabla", nazdar, jdeme na oběd"), takže ani na pohřbu nebyla "pochmurná atmosféra" - nechápu, proč o ní mluvil ten chlap, který ji ani neznal. Povídal, jaká to byla výjimečná žena.. jak to může vědět? Vždyť před pěti minutami ani nevěděl, jak se jmenuje...

Na svatbě jsem byla jen 2x a pokaždé jako dítě, takže o ní mluvit nemůžu, no...

Ale co je zvláštní - jinak jsem citlivka. U každého druhého filmu brečím jako malá, ale většinou štěstím když něco dobře dopadne (Duch, Pán Prstenů, Podivuhodný případ Benjamina Buttona, Rain Man atd.), málokdy, když někdo umře.

Je to možná tím, jak člověk smrt vnímá. Nesmíte ji brát jako něco hrozného. Dokonce ani ateisté se nemusí bát, že po smrti nic není. To není pravda. Vemte si Lvího krále, tam to Mufasa krásně popsal - antilopa sní trávu, lev sní antilopu, lev zemře a země ho pojme, když se rozloží a na té zemi vyroste tráva, kterou může antilopa spást. Stejně je to s lidmi. Když zemřeme a země nás vezme k sobě, tak se sice rozložíme, ale promícháme se s půdou a ta je tu po tisíce let. Když půda, ve které jsme pohřbeni, zvětrá atd., tak na ni třeba dopadne semínko květiny nebo stromu. Ten strom (či květina) poté čerpají z našeho rozloženého těla, atomy z těla splynou s atomy stromu. Přiletí pták a pojí plod toho stromu, a pak odletí a vezme nás s sebou. A my budeme létat s ptáky. Vítr zavane semínko stromu daleko do dáli a vyroste tam další strom - náš potomek. A tak po smrti splyneme se Zemí, s přírodou a to přece není zlé. Naopak.

Víte, v jednom filmu zazněla jedna věta, která se mi zapsala do paměti. Popisuje víru Mayů a ti věřili, že "smrt je jen cesta k úžasu."

MOŽNÁ V ÁS UKLIDNÍ,ŽE NEJSTE JEDINÁ.KDYŽ JSME BYLI S BRATREM MALÍ,TAK JSME SE MAMCE SMÁLI,ŽE U VŠEHO BULÍ.NO A JÁ JSEM STEJNÁ.dOJME MĚ ,KDYŽ FILM KONČÍ DOBŘE,ČI ŠPATNĚ,TAKÉ,KDYŽ VIDÍM,ŽE JE NĚKDO ŠTASTNÝ,ČI NEŠTASTNÝ,KDYŽ LIDI POSTIHNE JAKÁKOLIV POHROMA AJ.SNAŽÍM SE OVLDÁDAT,KDYŽ JSEM MEZI LIDMI,JINAK TOMU NECHÁVÁM VOLNÝ PRŮBĚH.

NA DRUHOU STRANU SE OČI ČISTÍ A SLZY RADOSTI A SMÍCH JSOU VLASTNĚ ZDRAVÉ.

UŽ JSEM SE SMÍŘILA S TÍM,ŽE JSEM PLAČKA

TAK AT JSOU TO HLAVNĚ SLZY Z RADOSTI!