Jak se smířit se smrtí maminky

Upřímnou soustrast.

Je to velice těžké. Chce to čas. 10 měsíců je velice málo. Zvykáte si na změnu, vše je jiné. Hlavně klid. Pokud na Vás přijde úzkost, rozdýchejte to. Prudce vydechujte, proběhněte se, jděte ven. Pomáhá to.

Časem se vše zlepší, ale vzpomínat budete stále. Jste mladá, nezůstávejte sama. Jistě se najde někdo, kdo Vám dá podporu. Všichni nejsou tak zlí. Pokud se k Vám někdo chová nevhodně, musíte přitvrdit. Bránit se.

Žít musíte dál. Je to Váš život. Pro maminku jste toho udělala velice hodně. Jistě by si maminka přála, aby se Vám v životě dařilo.

Časem se začnete usmívat. Držím Vám moc palce. Ať v sobě najdete opět sílu.

Potká, nebo potkalo to každého z nás. Smrt patří bohužel k životu. Já jsem se bála smrti své maminky hodně let před tím, než k tomu opravdu došlo. Měla jsem to o to horší, že jsem v té době nežila ani ve stejné zemi jako ona, a strašně jsem se bála, že už ani nestihnu dobu, kdy bychom mohly žít zase spolu, a vidět se, kdy se nám zamane. Také jsem na ní hodně citově "visela". Nebudu tady vypisovat životní peripetie, nevešlo by se to sem. Ale cítím s Vámi hodně. Já jsem v době kdy ještě žila, měla z toho strachu že umře, hrozné sny, ve kterých se mi zdálo, že umřela. Probouzela jsem se v šoku a s pláčem a vždycky mi trvalo několik vteřin, než jsem si uvědomila, že to byl jenom sen. Ale i když to byly jenom vteřiny, ten strach a hrůza byla velká. A tak to šlo mnoho let, až jsem se mohla konečně vrátit domů. A s maminkou jsem se konečně mohla ještě několik let mohla vídat tak, jak jsem po tom toužila. Zajímavé je, že i když bylo logicky jasné, že její smrt se s postupujícími roky nevyhnutelně blíží, tak ty strašné sny přestaly. Pak zemřela. Bolest nemusím vysvětlovat, tu dobře znáte, ale asi Vás to překvapí, ten dlouholetý strach z její smrti, a ty sny, byly po psychické stránce horší, než ta realita. Když ještě žila a já se bála, tak jsem byla přesvědčená, že její smrt nezvládnu. Že mne asi budou muset uvést do umělého spánku, abych to nějak přežila. Opravdu, nelžu Vám. Tak strašně jsem se bála. No a pak, když se to stalo, tak to také trvalo hodně dlouho, než jsem se s tím smířila, ale bylo to jiné, než v těch mých představách. Asi proto, že zmizel ten strach, a že ta hrůza z toho, že už ji nikdy neuvidím, se stala realitou, a mozek se s tou realitou začal pomalu vyrovnávat, a bolest polevovala. U každého to trvá jinak dlouhou dobu, ale uvidíte, že i Vám se bude pomalu ulevovat. Jinak to prostě nejde. Musíte jít svým životem dál. Takže opravdu to chce čas, v této situaci se nic jiného dělat nedá. Dneska už s maminkou v duchu vnitřně komunikuji a už to tolik nebolí, i když jsou chvíle, kdy mi vzpomínky na bývalou dobu, kdy jsme byly spolu, vženou slzy do čí, a zaplaví mne smutek. A to už uplynulo od její smrti 8 let. Ale i když to pořád bolí, tak to bolí úplně jinak. Není to ta bezedná beznaděj, o které tady také mluvíte. Věřte mi, opravdu to přejde. Jen to chce ten čas.

Ztráta velmi blízkého člověka - maminky - nepřebolí nikdy. Čas pomáhá hodně. Radím vyhradit si na smutek zvláštní místo, býval to hrob. Ale může to být i květinový truhlík, který měla v oblibě a pod. Tam maximálně zasmutnit, s květinami , obrázkem, čímkoli, a nepřenést pak smutek na další místa, kde "překáží".

Věřím, že je Ti neskutečně těžko. Ale nezůstávej pořád sama zavřená se svými pocity. Třeba sedni a denně tady piš, zapojuj se, i když ideální je najít si v okolí svoje lidi. Nevím, odkud jsi, ale všude jsou nějaké oddíly, kluby, kroužky, spolky, soubory, sbory. Možná narazíš na spřízněnou duši, někoho, kdo zažil podobné, stejně osamělého kamaráda nebo kamarádku. Ztrátu někoho blízkého, rodinnou tragedii, zažilo hodně lidí a museli to nějak zpracovat, přijmout. Jestli je Ti až takhle fyzicky těžko, pak zajdi ke své doktorce, že jsi na dně. Mohla bys něco užívat na psychiku. Sama aspoň hořčík a B-komplex. Nápad s tím pejskem, třeba z útulku, není špatný, jen jestli máš pro něj podmínky. Přeji hodně sil! A držím palce!

Poradil bych najít si koníčky.

Zatím nevyhledávat vztahy, málokdo pochopí tu bolest. Spíš smutek bude brát partner jako překážku, bude si to brát osobně, pak se vztah rozbije a všechno bude horší.

Upřímnou soustrast. Ano, je to velmi těžké, musíte tomu dát čas, bolest časem otupí.

Jedinou útěchou snad může být to, že se už netrápí a nic ji nebolí.

Spousta z nás si tím už prošla, neexistuje bohužel nějaká univerzální rada, protože se s tím každý vyrovnává jinak, ale je potřeba se s tím smířit, protože to nezměníte a život jde dál.

Zalézt do kouta a bulet nic neřeší. Běž mezi lidi nebo něco dělat sama, ideálně sport, zájmy, koníčky. Fotr násilník, bratr taky.. Úplně změň společnost a nelez mezi podobný debily.

na tohle nexistuje odpoveď

mate domacího mazlička? doporučují si některého pořidit

jaké mate koničky?

přatele se dají najít online

S tímhle se smířit vezme čas. Když mi umřela maminka, taky nečekaně a rychle, agresivní nádor, trvalo mi cca 2 roky, než jsem přestala brečet při každé vzpomínce na ni. Taky byla pro mě jediný blízký člověk, otec byl despota. Z dnešního pohledu bych si obvoďákovi řekla o antidepresiva, než ta nejhorší bolest odezní.

Je to smutné, osud mamince nedopřál příliš vysoký věk. Je mi Vás líto. Ale znám písničku, která končí těmito slovy: ŽIVOT JE KRUTEJ, ALE ŽÍT SE MUSÍ DÁL...

Jste dospělá, jistě chodíte do práce. Tam strávíte 1/3 dne. Máte tam zřejmě kolegyně, některé jsou Vám bližší. Nesmutnit, ale bavit se s nimi, povídat si, třeba o vaření, o oblékání, o běžných činnostech...Člověk chvíli zapomene.

Měla byste se pomalu zapojit do života. Nevím, co by Vás bavilo. Ochotnické divadlo, pomáhat ve psím útulku /zvířátka léčí nemocnou duši/, jezdit na kole, pěší turistika. Ve svém okolí jistě najdete partu, která Vás ráda přijme. Abyste nemusela chodit sama.

S maminkou jste měla pěkný vztah. Přejte jí klid, nic ji už nebolí. Zkusila bych navázet znovu kontakt s Vaším strýcem a jeho rodinou, jistě pochopí, že jste zůstala sama, máte jenom je a budou Vás mít rádi. Můžete se vzájemně navštěvovat.

Bojím se něčeho jiného. Až násilnického bratra propustí z kriminálu, aby se nechtěl vrátit a bydlet u Vás. Pokud je opravdu tak zlý, nedělalo by to dobrotu. Možná by pomohlo přestěhovat se. Neviděla byste místa, kde pobývala maminka, pomohlo by to Vašim nervům. Ale není to snadné rozhodnutí.

Jinak - jste už dospělá holka, tak se podle toho musíte chovat, rozhodovat sama za sebe. Je to moc smutné, co Vás potkalo, ale, bohužel, i smrt patří k životu a nic s tím nenaděláte. Přišel prostě čas, kdy se musíte postarat sama o sebe. A já Vám přeji, aby se to podařilo. Jaga.

Jako bych slyšel smutný příběh mojí kamarádky, zdá se mi, že jste obě naprosto stejné a i váš smutný příběh je stejný. Jenom ona je o 10 let starší než ty, a maminku taky měla o 10 let starší. Vidím, že i povahy máte skoro stejné. Rád bych tě s ní nějak spojil, určitě by vám oběma hodně pomohlo, kdybyste si mohly popovídat, napsat, sdělit své bolesti a smutky, poradit si, potěšit se navzájem. Taková bolest pak je mnohem menší. Samozřejmě, ztráta někoho tak blízkého, natož maminky, je velmi bolestivá a člověk ji bude cítit velmi velmi dlouho, ale musíme s tím žít. Ono to půjde, držím ti palce! Třeba napíšeš. Přeji ti pěkný víkend!

@enny upřímnou soustrast...

bohužel, musíš to vytěsnit, přestat na to furt myslet a fixovat se na vzpomínky, nutno najít nějaké jiné aktivity, přestat na to furt myslet, nebo tě to sežere! Sama dostaneš rakovinu z žalu a ze stresu, a to by tvoje maminka nechtěla, prostě si ten smutek nech jenom když půjdeš jednou za měsíc na hrob nebo jednou za půl roku.

A se hecni a jdi do nějakýho kurzu, něco se naučit, nebo rozjet kariéru, choď mezi lidi, a hlavně na to nemysli a netahej to do běžnýho života. Seznam se s nějakým klukem, pokud zkrátka nemáš rodinný ani kamarádský zázemí, tak stále máš možnost jeho vytvořit a jako žena asi budeš chtít rodinu - mysli na to, že život je krátkej a taky brzo umřeš. Jsme tady jen na chvíli... jsme tu jen na návštěvě jak se říká. Ty už jseš za svým vrcholem ženské atraktivity, která od 23. roku života pomaličku klesá, tak neudělej tu chybu, že si budeš kazit život nějakým smutněním, a budeš od sebe odhánět lidi! Ani tím, že se svýmu potenciálnímu kamarádovi, či příteli, budeš chtít neustále vyplakávat. Na to si najdi psychologa, Ale spíše doporučuju postup uvedený výše... musíš sama vědět, co chceš. (Ne co nechceš)...

Pokud to nevíš co chceš, tak ti napovím, život bez stresu, nějakou životní missí a náplní, s nějakým plánem... Jinak do toho spadneš a seš v háji

10 měsíců je ještě málo... Nejlepším lékařem je v tomto případě čas - první rok je hodně těžký, ale časem se otupí hrany a na maminku budete vzpomínat s láskou. Jasně, člověk si i tak občas popláče, ale naučí se tak nějak žít s tím, co je. Je potřeba být vděčný za ten čas, který vám byl s maminkou dán. Teď už jí je líp někde jinde.

Jinak to, že děti přežívají své rodiče, je přirozené (jednou by to přišlo tak jako tak), proto se to dá přijmout snadněji než když je to naopak a rodič přežije své dítě.

Život smrtí rodiče nekončí - jednou založíte vlastní rodinu a to, co vám předala maminka, jednou předáte svým dětem. A pořád platí, že kdo v srdcích žije, neumírá

Acidum phosphoricum AKH cucat 2-2-2

Neměla byste být na svůj smutek sama. Ve vašem věku jsem měla docela mladé 2 babičky, 2 dědečky a také nějaké tety. Pak ještě dobré kamarádky ze školy a některé již i z práce. A nějaké koníčky máte? Na smutek pomáhá práce, také sport a pobyt v přírodě. Možná by vám pomohla návštěva psychologa.