Vztekání a vzdor dítěte

Samozřejmě je třeba vše řešit asertivně a psychologicky.

Prostě pár facek a bude klid.

Je staletími dokázáno (i přes jiné dnešní názory), že to nikomu neuškodilo.

Novodobý rodiče mě tady ukamenují, ale ty jsi šéf, tebe musí poslouchat, platí odjakživa jenom dvě věci, pokud to nejde rovnou po dobrém, tak škoda rány, která padla vedle a nechat vyřvat

nechat vyvztekat, vyřvat...potažmo ho umravnit tělesným trestem

Už to téma tady před pár lety bylo. Pamatuji si, jak jsem popisovala procházku s tříletou vnučkou v růžové bundičce. Začala se najednou vztekat, že chce jít jnam, a aby si prosadila svou, tak sebou plácla do špinavé kaluže. Já ji zvedla a ona s řevem padla zpět.Test trpělivosti. Stála jsem nad ní a sledovala ji, jako přírodní úkaz. Takhle zablácenou a uřvanou jsem ji přivedla domů. Ještě popotahovala rozmazané nudle a už dostala škopek, dřepěla u něj a prala růžovou bundičku. Pak jsme ji stejně dali do pračky a děcko do vany, ale to přeprání špíny být muselo. Máme to prý přetrpět, tohle období vzdoru. Je to zlom v uvědomování si sebe sama. Už to není Anička chce, ale JÁ chci. Prostě takový vývojový skok ve zrání mozku, takže normální. A hlavně u choleričtějších typů je to síla. A usměrnit plácnutím na zadek, přinutit ho napravit důsledky, učit ho omluvit se, to nějak k věci patří. Jen podotýkám, že dnes je z té vztekavé holčičky fajn maturantka, která zajede na kole nakoupit, uvaří, upeče, srovná mladší brášky a odjede na trénink. Ale pořád platí, že život je boj

Já měla tak vzteklého svého prvorozeného až hanba. První záchvat vzteku dostal v roce a půl a trvalo to do jeho pěti let, musel z toho vyrůst. Nepomáhalo nic a že jsem zkusila všechno. Mrsknul sebou na zem a nešlo ho zvednout, řval na celý autobus že jsem radši vystoupila, ze školky jsem ho táhla v zimě jen v tričku a bačkůrkách, protože se nedal převléknout. A pak prostě jednoho dne přestal.

U druhorozeného jsem řekla, že tohle už nechci zažít. Takže když hodil první záchvat, trochu jsem ho zmydlila a byl na roky pokoj. Ve 4 mi hodil druhý záchvat v nákupním centru, protože jsem mu nechtěla koupit hračku. V klidu jsem zaplatila a s úsměvem na rtech ho odvedla mimo svědky do pozdemní garáže, celou dobu jsem se těšila až ho zbiju a uleví se mi. Mimo svědky jsem ho čapla, řádne s ním zatřásla, přitiskla na auto a řvala jak saň, že je dost velkej na vztekání a tohle bylo naposledy, co něco takového předvedl. Byl v takovém šoku, že jenom koukal a zase to funguje bez vztekání. Asi to není nejlepší postup, ale zabralo to.

Já jsem přesvědčená, že mnohé děti zkoušejí. Zjišťují hranice a jejich neměnnost, pevnost. Možná, že je to na podiv, ale přijde mi to jako forma komunikace. Komunikce, kterou jsme my začali. Malému se nelíbí, nepřipravili jsme ho na to, on se nestačil s tím smířit, špatně nese změny. Historka: Rehabilitační pracuje s dětmi a má chlapce, autistu, který špatně reaguje na jakoukoliv změnu. Vymyslela, kluk nosí budík sebou po celém stacionáří. Zazvoní, jde cvičit. Zazvoní, jde k bazénu. Ví, co se bude dělat. Nemyslím si, že je tohle mimo mísu, ale kluk má určité představy a my, nevhodným způsobem, mu je měníme. On to jinak neumí, než vynucovat vztekem a zkoušet, až kam to jde. Myslím si, že by bylo lepší takovým situacím předcházet, kluka motivovat. Je mi jasné, že někdy je potřeba slovo "ihned" nebo prostě nemáme kapacitu na vymýšlení. Ale nesmí se to stát samozřejmostí. Můj táta. "Tatí, proč?" "Protože jsem řekl"! Je však také možné, že chlapec má a bude mít problém se zvládáním vzteku. Náplava hormonů je příliš veliká. není to snadné.

Ještě bych se chtěla zmínit o aspergrovu syndromu a také o autizmu, Nemusí být takový, že na prvníé pohled je to jasné, ale některé prvky ve vývoji se vloudily. A pak řezání a řvaní a přísnost jen dítěti ubližuje, ale nic neřeší a nepomáhá.