Co dělat s naštvaností?

A není toho na tebe ted trochu víc, než když jsi naštvaná jakože nebyla? Studuješ školu, chodíš na brigádu, možná sportuješ a kdoví co ještě..prostě jestli sis na sebe nenabalila víc než uneseš a pak se to projeví na tvé náladě. Nemáš prostě čas zregenerovat a spočnout. Každý ten čas potřebuje jiný a jinak regenerovat.

Třeba já to mám ideálně tak, že 8h jsem v práci, 8h pak doma odpočívám a 8h spánek a pak 2 dny v týdnu volno. Jakmile se tohle nějak naruší, že musím být v práci dýl a jít třeba i v sobotu..ono se to chvilku vydržet dá na pohodu, ale po určité době začínám být bezdůvodně podrážděný pomalu ze všeho..jako to máš ted ty.

Jestli už to chvíli trvá a neovládáte to, musíte uvědomit, že štěstí je stav mysli, pro který se rozhodnete sama. Možná, že se jedná o špatnou chemii mozku, ale než antidepresiva, pak je potřeba si uvědomit, že co trvá několik minut, je přechodné, nestojí za zamyšlení, ne tak za naštvání. Je potřeba naučit se relaxovat, udělat si radost, mít se ráda a mít ráda svůj život. A když ne, zas by neměl být problém, pro mladou ženu, cokoliv změnit. Hodně štěstí a laskavý osud přeji

Naštvaná, když se na mě někdo škaredě podívá, píšeš... S kdo by se na naštvanou ženskou měl dívat pěkně? Spíš ještě svým kyselým kukučem otravuješ lidi kolem sebe a jen se zesměšňuješ! Tak až ráno vstaneš, podívej se z okna a řekni si to zas bude krásný den /i když naoko nevypadá nejlíp/, a těš se na něj. A usmívej se i na lidi. A ten splín brzy odejde sám, jenom mu tím pomůžeš. Tak ať se ti daří...bude to dobré! A třeba zas za čas napiš, snad už optimisticky

V poslení době takovýchto otázek přibývá a všimla jsem si, že tazatel skoro vždy píše, že studuje VŠ, nebo má vystudovanou VŠ. Tak já nevím co si mám myslet. Že by měli všichni vysokoškoláci psychologické potíže? Já jsem teda také strašně naštvaná, když mi něco spadne na zem a rozbije se to, ale nedělám z toho vědu. Tak to zkuste také, na tom přece "svět nestojí". A toho, že se na mne asi také někdo špatně podívá si ani nevšimnu, neznám toho člověka, a je mi fuk, co si kdo myslí. Přestaňte to sledovat, a když si teda všimnete, tak to hoďte ihned za hlavu. Nic jiného se poradit nedá.

Zkus nejdřív ubrat cukru ve stravě i nápojích, vůbec zdravější stravu. A zařadit procházky přírodou, lesem. Ono se to s jarem a slunečním svitem často zlepší. A jak jdeš kolem zrcadla, usměj se na tu holku tam! Případně užívej hořčík.

Už mnoho měsíců žijeme všichni ve stavu nepřirozeného běhu společnosti, musíme se přizpůsobovat situacím, na které nejsme zvyklí. Jsou to zdánlivé drobnosti, ale v celku nás velmi poškozují. Už jen to, že si nevidíme s kolemjdoucími do obličeje, lidé se stávají víc anonymní, v podstatě nepřátelští (právě výraz obličeje je pro zhodnocení situace, v jaké se nacházíme ve společnosti extrémně důležitý, v tomhle jsme jako zvířata), omezujeme své potřeby z důvodů, které nám nejsou zcela jasné (a ve všudypřítomných médiích tomu přispívá zmatený projev jak vlády, tak různých "odborníků" i ukecaných laiků). Naše budoucnost se jeví poněkud nejistá. A navíc je únor, lońské léto nebyla žádná hitparáda, odpočinek ve formě příjemné dovolené si musel leckdo odpustit. Hnusné nepřívětivé počasí, ani sníh, ani slunce (letos je prý výjimečně málo slunečního svitu, který vážně potřebujeme). Reagujeme na tento soubor nepříznivých okolností většinou právě naštvaností, netrpělivostí, ztrátou pozitivní motivace.

Takže se s vámi s největší pravděpodobností neděje nic výjimečného či chorobného, zkrátka vítejte v klubu. Zanedlouho začne jaro, šedivá zem se zakryje novou zelení a vysvitne slunce (doufám). A bude líp. Chce to nasadit léčbu fyzickou aktivitou, pěknou uklidňující hudbou, budováním vztahu s přítelem, aby k něčemu vedl a určitě, jak radí Liška, méně cukru, i fyzická kondice přispěje k lepší náladě.

Může to mít mnoho důvodu, chce to udělat psychologické vyšetření.