Má se miminko nechat vybrečet nebo ne?

Neposlouchejte je a miminko vybrečet nenechávejte. Malé dítě má jen jediný nástroj, jak upozornit na to, že mu něco schází, a tím je pláč. Je na vás plně závislé s rodiče (nebo jiná pečující osoba) je jediný člověk, co miminku může pomoct. Jak se asi cítí takový tvoreček, když hledá pomoc u těch v jeho očích jediných na světě a jako odpověď dostane jen ignorování? Dítě nemá pojem o čase, ono neví, že za chvíli přijdete, nejste tam, tedy nebudete v jeho očích už nikdy a je navždy samotné, tak to vnímá. Dítě nemusí jen něco bolet, nebo mít hlad atd., může se třeba bát, cítit samotné. V tomhle věku mají děti tzv separační úzkost. Starší syn spal v tomhle období asi 2,5 měsíce mezi náma v posteli, jinak řval. Unul mezi námi, dal se do postýlky (u nás v ložnici), do pár minut řval. Přendal se k nám do postele, okamžitě klidně spal a takhle stále dokola. Tak prostě spal nějaký čas klidně mezi námi a my spali klidně též. Ale podle některých zastávajících gestapáckou výchovu jsem ho měla zavřít do pokoje v jiném patře a přes troje dveře ho nechat řvát.

Nejsou náhodou prarodiče ta generace zastávající studený odchov, co svoje děti nepohladili, nepochovali? Mně třeba můj čtyřletý synek říká mami, miluju a chce odpověď, že ho taky miluju. Mého 10 letého objímám a někdy chovám jak miminko a říkám mu, že je nedochovaný. A pak se na sebe s manželem podíváme a řekneme si, chovali nás naši rodiče, říkali nám, že nás milují, projevovali si před námi fyzickou náklonnost? A odpověď je NE, vychovávali nás studené čumáky bez empatie, jen formou rozkazů, zákazů a výhružek fyzického násilí. Tak se teď nesmí divit, že je jako staré nedokážeme pohladit a fyzický kontak s vlastními rodiči nám přijde nepatřičný a skoro až úchylný. Vážně při zdravení obejmu a políbím na tvář přátele, ale matku ne.

Prarodiče by se měli zdržet veškerých nevyžádaných rad ohledně výchovy a péče o děti, oni si už svoje děti odchovali. Nejlepší je, když žena, která nikdy nekojila, dává rady ženě, která svoje dítě kojí. To zkusila moje matka, která vítězoslavně zvládla kojit mě druhorozenou celé 3 měsíce, ségru vůbec. Co mi asi tak chce tlačit do hlavy, když já kojila děti 11 a 9 měsíců.

Myslím, že každá matka by měla jednat podle svých pocitů a podle toho, jak moc ji dítě svými potřebami omezuje. Pokud jste utahaná matka, co se v kuse nevyspí déle než 3 hodiny za den, tak klidně občas nechte dítě vyberečet, abyste si odpočala. Pokud takto zdeptaná matka nejste, můžete poskytnout svému dítěti více pozornosti. Rozhodně ale na každé zaplakání nereagovat utěšováním. Měla byste se naladit na dítě a jeho potřeby, být empatická. Je rozdíl, když dítě pláče jen tak, a ani k tomu nemá opodstatněný důvod (nechat ho vyberečet), než když pláče kvůli plné plíně, hladu, růstu zubů, kolice (problém - myšleno to, co problém způsobilo, ne až následnou reakci dítěte - ideálně řešit).

Nenechte si do výchovy mluvit, dělejte to, co Vy vnímáte jako správné. Nikdo s tím dítětem pak celý život žít nebude, nikdo za něj není zodpovědný jako Vy, zodpovídáte se jen sobě, manželovi a jemu samému

Na druhou stranu, moje první miminko, které jsem hlídala, na 4 měsících brečelo, když nechtělo ležet. Na oblékání, na přebalování začalo křičet - vědělo, že ho pak zvednu! No a když jsem kolem něj, pokakaného, hodinu chodila a nemohla ho přebalit (řval jako tur), tak jsem si řekla dost!... a bylo po pláči při pokládání takže v něčem mají prarodiče pravdu, ale neznamená to, že dítě nemůžete utěšit, když pláče.

Dělali jsme to tak, že pokud bylo nakrmené a přebalené a očividně ho nic nebolelo, tak jsme ho pochovali a pomazlili a pokud řvalo dál tak holt nechat vyřvat.

Nejmladší syn řval skoro pořád. Až časem se přišlo na to, že ho bolely nožičky. Pomáhalo doma v kočárku jezdit přes práh...tam a zpět.

tak hlavně každý jsme osobnost už od narození. Rodiče by to měli rozpoznat a podle toho se chovat, resp. vychovávat. Včetně té reakce na pláč, případně vyřvávání si něčeho.

Jsou děti, co jsou hodné a dají si "normálně" říct a pak hlavy dubové a kamenné, co jsou prostě svéhlavci až hrůza. My máme to druhé. Neznám rodiče, byť velmi unaveného a deprivovaného, co by nevyměkl, když slyší, že dítě končí se silami, ale raději by se zadusilo, než by přestalo břečet. Kdo něco takového neměl (nemá) doma, tak to prostě nemůže pochopit a svádí to na chybnou výchovu.

Názor rodičů si vyslechnout můžete (když už vám ho sdělují) ale rozhodně se řiďte svým vlastním rozumem a citem. To, že kojením dítě rozmazlujete, je hloupost.. A jak jinak by děcka dávala najevo svojí nespokojenost atd. než pláčem? Některé děti jsou holt ubrečenější ale já bych to nevydržela jen tak poslouchat dlouho.Také bych hledala způsob jak dítě ukonejšit. Potřebuje kontakt s vámi a tak si ho vynucuje jediným možným způsobem jakého je v tomto věku schopné. Chovejte se jak uznáte za vhodné, nenechte si do toho od rodičů mluvit. Oni třeba vychovávali jinak, ale to nemusí znamenat, že dobře..

Záleží jestli má důvod nebo ne. Pokud má tak utěšit/ zjistit co se děje, pokud ne tak nechat vyřvat aby věděl že "jen tak" nefunguje.. Klasika má jít večer spát, tak uložit pohádka, zhasnout a odchod. Pokud řve tak zajít co se děje, když nic tak "máš spát", odchod a další řvaní nechat vyřvat.

Kojením rozmazlovat, to je nesmysl, naopak lepší je kojit co nejdýl (pokud to nebude do deseti let )