Ahoj,je mi 23 let a mám mindráky z dětství a dospívání s problematickou matkou a hodně nízké sebevědomí kvůli svému ošklivému vzhledu.Zažila jsem šikanu ve škole, ikdyž si dnes uvědomuji,že v tom hrálo roli více věcí,nejen můj vzhled.Byly jsme na tom s mámou finančně špatně,takže jsem si nemohla dovolit hezké oblečení a nějakou kosmetiku atd už vůbec ne.Kvůli problémům s psychicky labilní matkou,která v tu dobu i dost pila, jsem byla hodně zakřiknutá a málo komunikativní.Ve škole můj problém s mámou nevěděli,takže jsem jako ošklivá,špatně oblékaná a nesebevědomá holka,byla takovou tou typickou obětí na šikanování.Vše se změnilo až v dospívání,kdy jsem měla problémy s příjmem poztravy ,které vyústily v anorexii.Skončila jsem v nemocnici a to ve mě něco zlomilo.Naučila jsem se mámě i ve škole bránit(možná až moc) a našla si kamarády.Ale pak z toho byl bohužel opačný extrém,chytila jsem se podobně problematické party mladých lidí a dělala problémy,naschvál matce,za to,co jsem si kvůli ní prožila.V tu dobu jsem jí nesnáviděla a dostatečně jsem nechápala ,že si tím nadělám problémy i sobě.Pokazila jsem si tím,co se dalo,nadělala průšvihy ve škole s učiteli,před tím jsem měla hodně dobré známky a pak jsem se na vše vyflákla.Moje období rebelství a průšvihů trvalo až do mých 18ti let,kdy jsem se od mámy odstěhovala a z problémů mi nakonec pomohlo,když jsem se začala hodně věnovat sportu a našla si partnera.Dnes mám už relativně dost věcí v pořádku a dalo by se říct,že bych měla být spokojená,ale nejsem a mindráky z dospívání a problémy se svým nehezkým vzhledem mě trápí dál.Trápí mě hlavně nehezký a neobvyklý obličej.Přítel a kamarádi mi sice tvrdí,že si to myslím pouze já sama,ale nejde nevidět pohledy lidí.Postavu mám dnes celkem dobrou i díky tomu,že se věnuji sportu,ale možná právě v tom je ten problém.Jsem ošklivá trochu netypicky.Mám hezké tělo a ošklivou tvář a ten kontrast prostě budí pozornost lidí.Znám třeba dost holek,co také nejsou zrovna modelky,ale alspon jsou třeba nenápadné typy,takové ty šedé myšky,takže si jich nevšímá tolik lidí,jako mě.Ale já bohužel nejsem zrovna nenápadná.Jsem vysoká,štíhlá a mám výrazné rysy,velké zelenenomodré oči,výraznější nos(který na sobě úplně nesnáším) ,plnější rty ,příliš bledou plet a dlouhé tmavé vlasy.Takže,když se snažím upravit,abych vypadala alspon trochu lépe,vypadám,jako transka,přitom si dám třeba to samé líčení,jako kamarádka,ale na mě to vypadá zmalovaně,ale bez toho,je to ještě horší,takže je to líčení taková moje "maska" za kterou se schovávám,ikdyž vím,že ani to nevypadá pěkně.Na mém hendikepu mi nejvíc vadí,že budí pozornost lidí a já se pak cítím úplně trapně a nemožně.Pokud má žena nějaký nedostatek na postavě vždy to jde vhodným oblečením nějak schovat,ale obličej bohužel je to,čeho si ostaní všimnou jako první a at chcete nebo ne,tvoří to velkou část prvního dojmu.Dnes mám sice přátelé i partnera,který mě bere takovou jaká jsem,ikdyž se tomu sama někdy divím,ale problém,že se za svůj vzhled stydím přetrvává.Nerada se kvůli tomu seznamuji s novými lidmi a třeba,když mám jít na pohovor,je to pro mě přímo horor,protože už si předem říkám,jak se na mě budou ti lidé dívat atd. Nepomůže ani to,když budu na sobě mít hezké nové oblečení,budu od kadeřnice a nalíčená,stejně se cítím naprosto nemožně s tím,jak vypadám.Když jsem upravená a vezmu si na sebe,co se mi líbí,přijde mi,že jen to,že si ošklivá holka jako já vezme odvážnější oblečení,či se nalíčí budí pozornost,když se naopak budu snažit být,co nejméně nápadná,nenalíčím se,vezmu si na sebe nějaké nenápadné věci je to snad ještě horší,protože v tom vypadám nejen ještě víc špatně,ale ještě i jako zanedbaná šmudla.I zcela normální situace mě někdy rozhodí,třeba ,když půjdu někam nakupovat sama.Když půjdu s kamarádkou či s přítelem tolik mi to nevadí,ale když mám jít sama někam kde je plno lidí,začnu si všímat jejich pohledů,když se mi podívají do obličeje,nebo toho,že si tam třeba nějaké dvě pubertální typicky hezké slečny začnou něco špitat a chichotat se,když kolem nich přejdu.Za chvíli jsem z toho tak nervozní,že chci,co nejrychleji zmizet.Několikrát jsem vyhledala i pomoc psychologa.Zlepšilo se to,že umím svoji nejistotu a mindráky lépe zvládat,ale jsou tu pořád.Aktuálně uvažuji o plastice,protože jsem přesvědčená o tom,že se svým vzhedem nemohu být nikdy úplně štastná.Bohužel sama si nedokážu odpověd na to jestli to pomůže vyřešit i můj psychický problém.
5x
Každý se cítí hned líp, když je upraven a oblečen v tom, co mu sluší. Ne nadarmo se říká, že šaty dělají člověka. Být dobře oblečen není vůbec o penězích ale o vkusu a schopnosti kombinovat vhodné kusy. To byste měla vidět, co některé ženy dokáží vykouzlit s kousky ze sekáče za pár korun. A jak dokáže dobrá vizážistka udělat i z ošklivky krasavici. Takže hlavu vzhůru, přestaňte si stěžovat a začněte se sebou něco dělat. Jak sama píšete "Jsem vysoká,štíhlá a mám výrazné rysy,velké zelenenomodré oči,výraznější nos(který na sobě úplně nesnáším) ,plnější rty ,příliš bledou plet a dlouhé tmavé vlasy. K tomu dobrá vysportovaná postava". Vsadím se že ani ošklivá nejste, jen to máte v hlavě.
S tím už jsem něco dělat zkusila,já moc vkus nemám,ale nechala jsem si poradit,jak od vizážistky,tak od kamarádek atd. U vizážistky to nebyla taková změna,protože mám výrazné rysy,(hranatý tvar obličeje,výraznější nos),takže ikdyž mě jinak nalíčí,je to třeba o něco lepší,ale nezmění mne to tolik a s vlasy se zatím moc dělat nedá,protože mám poničené barvením,tak musím mít s dalšími experimenty trpělivost,abych nemusela vlasy zkrátit.Ale i tak se ted nedá říct,že bych byla neupravená,nebo vypadala jako někdo,kdo o sebe nepečuje,jen prostě nejsem typ klasické jemné krasavice a to ani když si dám záležet s líčením,úpravou vlasů a hezkým oblečením.Hlavní problém asi bude hlavně v tom,že nejsem smířená sama se sebou a asi tak působím i na okolí.V práci mám kolegyni,která není také krásavice,má také výraznější nos a k tomu má větší nadváhu ,ale přes to působí na lidi o dost lépe než já,protože je vyrovnaná,příjemná a usměvavá a prostě svoje nedostatky nijak neřeší,což obdivuji a chtěla bych to umět,ale mě se to nějak nedaří.Na mě je vidět,nervozita,to,že si nevěřím a začínám být někdy i paranoidní,třeba se na mě někdo podívá a já si hned myslím,že se na mě dívá proto,že jsem tak ošklivá,že to prostě přitahuje pohledy lidí.Nedávno se mi třeba stalo,že mě poznal jeden kluk ze školy,který chodil o pár ročníků výš a kdyby mě to neřekl,myslela bych si,že na mě kouká proto,že mu přijdu tak odpudivá.Vím,že tyhle pocity jsou už opravdu paranoidní,protože cizí lidi,asi opravdu moc nezajímá,jak vypadám,ale prostě si někdy od tech pocitů neumím pomoct.
Ad natalie - místo toho, jak vypadáte a "podezírání" okolí, že sleduje a hodnotí váš vzhled, se ze všeho nejdřív začněte učit, jak mít ráda sama sebe. Klidně i s pomocí odborníka. Jestli vám to pomůže, tak vězte, že málokdo pozoruje ostatní, aby se na jejich účet pobavil - ještě tak možná pubertální slečny a výrostci nebo ti, co si tím kompenzují vlastní nedostatky.
Ad babajaga - mám dojem, že Coco Chanel, ale ruku do ohně bych nedala.
3x
Dobrý den. Žádná plastika nevyřeší váš problém nízkého sebevědomí... chce to péči psychologa. Pokud se chcete vyrovnat s tím, jaká je vaše matka, což je asi původ všech vašich problémů, tak jí v první odpusťte. Odpuštění je dost velká věc, která vás vnitřně osvobodí. S nízkým sebevědomým vám nepomohu, to je v psychice. Snad jen tolik - važte si toho, že jste zdravá. Možná, kdybyste se prošla hospice, kde jsou nejen staří, ale mladí lidé, možná by vám váš život nepřipadal tak hrozný. A vaše problémy by byly najednou malé. Podle mého byste měla přestat řešit minulost a to, co bylo. Spíše se soustřeďte na teď, na přítomnost a na to, co máte nyní. A to není tak špatné, jak jste psala. Svůj vzhled byste mohla tak moc nemusela prožívat. Většině lidí jste totiž ukradená, jak vypadáte. Nebo si myslíte, že každý, ale opravdu každý řeší, jaké máte vlasy a jak vypadáte? No to snad ne. Buďte hlavně přirozená v tom smyslu, jestli se vám líbí líčení, tak se ličte. Pokud ne, tak se na to vybodněte. Dělejte to, co se líbí vám, ne co se líbí někomu jinému. Když budete přirozená, budete i na venek působit přirozeně. A prosím, přestaňte o svém hendikepu mluvit jako o hendikepu. Lidé jsou na tom hůře vy. Je to jen ve vaší hlavě. A přestaňte se litovat. To ještě nikoho šťastným neudělalo. Máte daleko více než spousta jiných lidí na světě. Tak si toho važte.
Děkuji za radu.K psycholožce docházím,možná to chce delší čas.Zkoušela jsem psychology víckrát,vždy to trochu pomohlo,ale nevyřešilo úplně.S matkou jsem měla hodně špatný vztah a když jsem se od ní odstěhovala,viděla jsem to tak,že se s ní nebudu chtít ani vídat,ale časem jsem také pochopila,že na ni nemohu mít vztek věčně,že to ničemu nepomůže,přeci jen je to moje matka,at už se zachovala jakkoliv.Chvíli to trvalo,ale dnes se jí znovu snažím pomáhat z jejích problémů,ikdyž to není jednoduché.Jen s tím,jestli jsem jí odpustila,vlastně nevím,vždy si myslím,že už ano,ale pak se třeba pohádáme a cítím k ní v tu chvíli stejně nenávistné pocity a pocit křivdy,jako dřív.S nazváním mého problému hendikepem,jsem to přehnala,to uznávám.Je to nedostek,který umí v některých situacích znepříjemnit život,ale je to samozřejmě nesrovnatelné s daleko horšími problémy,které někteří lidé mají.Samozřejmě si vážím toho,že jsem zdravá,že mám ted dobrý fungující vztah,kamarády,práci atd.Možná to tak vyznělo,ale opravdu si nemylsím,že každý řeší,jak vypadám,to ne.Jen občas se stane nepříjemná situace,kdy potkám třeba partu pubertáků,kteří si nějaké komentáře na moji adresu neodpustí,nebo v práci některé atraktivnější kolegyně pomlouvají,ale je pravda,že můj problém,je asi hlavně v psychice,protože podobné situace se stanou i jiným a nemají z toho takové mindráky jako já.Jen nějak nevím,jak se toho zbavit.Vím,že názor cizích lidí mi může být jedno,ale je to v tu chvíli nepříjemné. Větší starosti mi dělá,třeba když jdu na pracovní pohovor,nebo prostě někam kde jde o to,jak se budu prezentovat a já se tam chovám hrozně nervozně protože se stydím za svůj vzhled a možná to víc zkazím,tou nervozitou a tím,že si nevěřím,než jen tím vzhledem.Uvědomuji si samozřejmě,že nejsem jediná,kterou příroda neobdařila hezkou tváří a že některé jiné ženy,které jsou na tom podobně,ale jsou víc vyrovnané,působí hned jinak a příjemněji pro okolí,ale bohužel nevím,jak na to.Nejsem silná osobnost,abych si uměla s některých věcí nic nedělat a mávnout nad tím rukou.
Eulálie, tady Ti musím oponovat. Znám dvě ženy, každá jindy a jinde, co podstoupily plastiku v obličeji. Jedna křivý nos a jedna ubíhající bradu. Obě jsou hezčí a obě tvrdí, že jim to spravilo sebevědomí. Šlo o zákroky okolo 25 tisíc před asi deseti lety. Teď to bude určitě dražší a taky, jak kde. Však tazatelka si může domluvit konzultaci s plast. chirurgem a on posoudí a navrhne řešení, sdělí i cenu.
2x
Zdravím. Pokud nejste spokojená se svým vzhledem a máte pocit, že toto je příčinou Vašeho nízkého sebevědomí, zkusila jste se obrátit na odborníky? Psycholog je dobrá volba, ještě zkuste kosmetičku, kadeřnici, někoho kdo rozumí modě. I jejich rady a doporučení by Vám mohly pomoci sebevědomí zvednout, než přistoupíte k možnosti plastické chirurgie. Třeba se jen nesprávně líčíte, nemáte vhodný účes, neumíte zvolit to správné oblečení...Neumíte se mít ráda. S tím zkuste zabojovat s pomocí psychologa. Pěknější vzhled určitě neznamená, že budete i šťastnější. Musíte sama sebe přijmout se vším co k Vám patří a to chce určitě nějaké terapie, je to běh na delší trať...
Díky za radu.Ano,zkusila jsem vizážistku.Poprvé mě to spíš odradilo ještě víc.Bylo to v době,kdy jsem ještě studovala a neměla moc fianancí na pěkné oblékání atd.Našla jsem si jeden salon,kde jsem ale bohužel narazila na vystajlované slečny s dost povrchním chováním,které jasně dávaly na jevo,spíš pohrdání,než aby měli zájem poradit.Později jsem se dozvěděla od kamarádky,že je to tam tak docela běžné,že pokud tam nepřijde krásná,upravená,bohatá paní u které vidí,že tam dost utratí,tak se chovají,jako když je člověk otravuje.Podruhé jsem měla větší štěstí,cca před rokem jsem byla u jedné paní,která dělá vizážistiku,kosmetiku atd a ta zas na mě nic tak hrozného neviděla.Spíš,že se příliš líčím a dělám se tím zbytečně starší.Nechala jsem si poradit i co se týká oblékání.U účesu to bylo horší,protože mám vlasy docela poničené barvením,takže se s tím zatím nedá moc dělat.Podle rad jsme se zařídila,jak v líčení,tak s oblékáním,ale reakce okolí mi přijde stejná a ani mě to moc nezměnilo,protože nejsem takový ten typ "chameleon",že když se jinak nalíčí,či obleče hodně to změní.Jak jsem výrazná,tak to možná je o něco lepší,ale není to velká změna.Možná to tak vyznělo,ale plastikou jsem nemyslela,snažit se změnit kompletně vše a vypadat nepřirozeně uměle,ale uvažuji nad plastikou výraznějšího nosu,která by možná trochu pomohla zjemnit rysy v tváři,ale vím,že to pomůže jen k tomu,že se budu třeba cítit trochu vím spokojená po vizuální stránce,ale s psychikout to ještě bude běh na dlouhou trat...
1x
Jedna věc funguje, jak se člověk cítí, takového ho lidé vidí, opravdu to není v krásném obličeji, je to v tom, jak si vy sama připadáte, také, jak si sama sebe vážíte a jak se máte ráda. Začněte tím, že si přestanete vyčítat, jaká jste, odpustíte si všechny své podle vás "nedostatky". Ano, jsem taková a taková a tak se i přijměte, každý je nějaký a hlavně chyby má každý člověk.
0x
Není ošklivých žen, jsou jen ženy, které se neumějí udělat krásnými. Tuhle větu řekl někdo slavný, ale zaboha si ted nevzpomenu, kdo.
Co se týká plastiky, je to asi týden, proběhly na internetu fotky mladé Irky, moc pěkná žena. Byla se sebou nespokojená, odcestovala tudíž za plastikou do Čech. Jsou zde prý levné. Po zákroku je z ní opuchlá tykev s ohromnými kačeními rty, navíc k jedné straně. Vypadá, že by mohla strašit na hradě. A dobře jí tak. Byla pěkná, jen byla se sebou nespokojená. Tak dostala za vyučenou.
Krása není všechno. Znala jsem pár mladých lidí. On opravdu krasavec, ona nic moc, všední, nenápadná. Jednou si ho vzali kamarádi na paškál a ptali se, proč si takovou nehezkou ženu vzal. On řekl: Jen počkejte, až ji poznáte blíž. Jak se chová, projevuje, jakou má inteligenci. Byla to pravda. Z paní se nikdy nestala oslňující krasavice, ale byla příjemná, milá, slušná, dokázala lidem poradit i pomoci. A to je víc, než nějaká nádhera.
Buďte sama sebou, nepodnikejte žádné experimenty s plastikou, raději se zaměřte na svou duši, aby, až někam přijdete, Vás všichni měli rádi a nezaměřovali se jenom na Váš zevnějšek. Máte partnera, budujte váš vztah, aby ocenil, že to pěkné máte schováno "uvnitř". Jaga.
0x
je fakt, že vy holky si těch mindráků umíte navymýšlet dost a dost. Moc malý zadek, moc velký zadek, moc malý nos, moc velký nos, moc malá prsa, moc velká prsa, moc krátké nohy, moc dlouhé nohy atd. Pak někdy stačí jen jedna zlomyslná poznámka a v tu chvíli se u vás rozjede těžký mindrák. Vy holky pak samy sebe umíte přesvědčit, že třeba odstávající uši jsou ten hlavní a největší problém, který vás uplně diskvalifikuje, že kvůli odstávajícím uším vás kluci nechtějí a za zády se vám smějí. A tento problém řešíte tak, že si uši lepíte vteřinovým lepidlem. To není fór, ale pravda. Toto holky skutečně dělají. (Jestli máte midrák na odstávající uši, tak se mrkněte jak ušatá je Sharon Stone. Ta ty svoje odstávající uši neschovává, ale přesně naopak, záměrně je vystrkuje, aby si jich každý všiml. Ví co dělá.)
Některé vaše zážitky mám taky. Si představte, že jdete kolem party holek, které si hned začnou cosi šuškat a pak, když už projdete kolem nich, se za vámi ozve HAHAHA, salva smíchu. Toto holky taky dělají.
No ale váš mindrák je trochu horší, protože píšete cosi o plastice. Proto bych měl dotaz na vás. Je vám 23 let a to už je přece jen docela věk. Už dávno nejste puberťačka. Najdete odvahu a vložíte sem selfíčko? Třeba v černých brýlích, když už tedy máte pocit, že váš hlavní problém je v obličeji.
Sharon Stone mi ušatá nikdy nepřipadala. Připadala mi ušatá Nicole Kidman a Jennifer Aniston. A mojí tetě připadala vždycky ušatá Julia Roberts. Milá tazatelko, co se líbí jednomu, nelíbí se druhému. Monika Absolonová se mi víc líbila před operací nosu než po něm. Rozmylete si ty zákroky. Renée Zellweger taky vypadala hůř po zákrocích.
0x
Já bych řekla, že plastika by mohla pomoci, jste totiž až příliš fixovaná na svůj (podle Vás) ošklivý vzhled. Možná to není pravda, jen si to namlouváte, ale možná by Vám mírná úprava opravdu pomohla a získala byste ze sebe dobrý pocit. A pozitivní je, ža na sobě neustále pracujete. Chtělo by to poradit se s dobrým plastickým chirurgem (je to jeho chleba, tak je otázka, zda by Vám poctivě řekl, že zákrok je zbytečný) a také s partnerem. Ale jen v tom případě, že Vaše problémy a obavy zná. No a ten zákrok může být jen velmi mírný, všimla jsem si, že i muži (ti, kteří jsou hodně vidět) si nechávají upravit drobné "chybky" na svém zjevu. Je to těžká otázka a taky zákrok je nevratný, ale... přeji, abyste se rozhodla dobře 
.
0x
Natali, možná hloupý nápad... ale nechtěla bys vložit fotku? Ty tvoje stavy, že se na tebe lidi díají, hodnotí, baví se jen o tobě, když se někdo zachichotá, chichotá se jen a jen tobě... to mám odmalička. Je to sociální fobie. A přesto si troufnu říct, že nejsem vůbec škaredá a pracuji s lidmi a před lidmi. Kolikrát jsem byla venku tááákhle malinká, když se mi nezdál něčí pohled.
Psychologa určitě navštěvuj dále, je to ale běh na dlouhou trať. Když se nalíčíš - jsi maska, fuj. Když se nenalíčíš, jsi zanedbaná šmudla - fuj. Vidíš ten paradox?
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.