Pájecí hroty

Já mám poslední dobou pocit, jako když neumim pájet. Jestli ten cín stojí za starou bačkoru nebo jestli za to může kalafuna nevim. Hroty nekupuju, ohybám je z odstřižků 1,5 mm drátu, teda odstřižky už mi pomalu došly, ale pořád je levnější zajít do elektry pro metr jedenapůlky než kupovat ty hotové hroty.

Zkuste salmiak.

Salmiak na letování se používá na čištění letovacích pájek.

Rozehřátá znečištěná pájka se očistí otíráním o povrch Salmiaku.

Po opakovaném otírání je opět čistá a lze pokračovat v pájení.

Ano pocínovat na novoduru, Acilpyrinu, Paralenu..ovčem nejdříve to opálené očistit..

Vem si jemný pilníček a očisti zoxidovanou vrstvu mědi a pak kalafuna , převařená HCL a pod. Pak teprve cín.

Že se na ně cín nechytá je správně a je to tak speciálně uděláno aby se na ně nechytal. Pájí se tím jiným stylem než kdysi s trafopájkou.

Když jsem tak před půl stoletím začínal s elektronikou, tak jsme měli pistolové trafopáječky, kde se namotala smyčka z měděného drátu, důkladně se pocínovala, pak se napojila cínem a za průběžného mačkání a pouštění tlačítka (aby se to nepřepalovalo ani nevystydlo) se pak ten cín nablemcal na pájené místo a s trochou štěstí se tam i vymodeloval nějaký rozumně vypadající spoj. A po nějaké době se ten drát přepálil, protože ho to namáčení v cínu postupně rozpustilo, takže se motal další. Teplota se posuzovala od oka, podle toho, jak se ten cín tam šmrdolil, asi tak na stupnici neteče, teče ale chladne moc rychle, teče a funguje, přepaluje se. Nastavovala se rychlostí a dobou mačkání spouště, protože ta páječka uměla jen dva stavy - nehřeju a přepaluju, nic jiného mezi tím.

Ale věda a technika se nezastavují a kráčí pořád dál, takže jsem se přez pár dalších kroků dostal k pájecí stanici T12 vi.aliexpress.com/..., která za pár stovek poskytuje nastavení teploty hrotu, kalibraci pro spoustu různých hrotů (používám většinou jen tak 3-5 nejoblíbenějších, pokud nechci něco zvláštního), krátkodobý boost teploty (nastavitelný o kolik víc to má být) a pájím s tím kde co, od 2mm měděných drátů až po věci, co mají 100 nožiček, širokých 0.22 mm a s mezerama 0.27 mm.

Jenže tady už se používá modernější přístup, kdy ten hrot na sobě nemá držet co nejvíc cínu, aby bylo čím pájet, ale má prostě hřát a cín se dodává až do místa pájení (trubičkou s průměrem podle potřeby) a na hrot se neblemcá. I pokud někdy z nějakých důvodů člověk ten cín někam na tom hrotu nese (na těch velkých a placatých), tak po přiložení má ten cín z toho hrotu sklouznout všechen pryč, stejně jako řídká polévka ze lžíce. Některýma hrotama jsem už udělal tisíce kontaktů a stále jsou čisté a fungují. Jen ten držák je o centimetr výš oblemcaný nějakýma připečeninama, které tam ale ničemu už nevadí, protože ta část se nepoužívá a možná je na ní i už jiný povrch. Ale nedřu to z toho dolu, tenká vrstvička nevadí a tlustší se sama sloupne. Veškeré čištění dělám jen otřením zatepla o namočenou houbičku, jen při velkém znešištění to jemně zabodnu do měděné drátěnky (nikoli železné, nechci si to poškrábat a znehodnotit).

Teplota se nastaví na té stanici a ono ji to rychle dosáhne a udržuje. Teploměr je většinou přímo v hrotu, nebo co nejblíž, aby to mělo co nejrychlejší reakci. Při používání to tu teplotu drží v rozsahu pár stupňů celsia. A dá se to kalibrovat pro každý hrot. Boost slouží pokud mezi řadou spojů chci něco naopak odletovat a ono je to třeba ještě připojené v rozlité zemi (čili chladiči), nebo v podobných případech a po chvilce sám skončí (dá se nastavit za jak dlouho). A taky se dá nastavit po jaké době nepoužívání to přejde do šetřícího režimu, kdy to hřeje jen na nějakých 100°C a probere se to pohybem toho pera (čili když s tím manipuluju, tak to neusne). Ta nastavitelná teplota je hrozná výhoda, protože pak jsou spoje jeden jako druhý perfektní, dobře prohřáté a nepřepálené.

Hrot je dělaný z mědi, která vede teplo dobře a rychle (ale rozpouští se v cínu, což škodí jí i tomu cínu), potačené ochrannou vrstvou, která se v cínu nerozpouští a cín na ní zbytečně neulpívá. Naopak uvnitř to má buď zamontovaný teploměr, nebo dutinu pro něj, aby byl co nejblíž místu, kde se pájí. A pak je tam většinou ještě pár dalších vrstev pro zpevnění a jiné pokročilé funkce.

A ta koncepce je, že přiložím nahřátý hrot ke spojovanému místu a přiložím k tomu místu i cínovou trubičku. Pro hrubší práce tlustší, pro jemnější tenčí. Takže se spojované místo začne nahřívat společně s tím cínem, po dosažení teploty tavení tam ten cín skápne na prohřátý kov a pškně se rozleje a navzlíná kam má a pak se ten hrot zvedne (trubička odkápla sama, tak se jen oddálí) a už se to dál neprohřívá, takže teplo do součástky jde jen hodně omezenou dobu a sničuje se rizoko jejích poškození. U větších součástek (jako integráčů) to teplo ani dovnitř pořádně nedorazí, protože se to teplo vede pomalu a po cestě to chladne. Takže i když tomu třeba pájím těch 100 nožiček po sobě, tak celou dobu na tom pouzdře držím prst a nepálí to.

A podobně se to teda dá dělat i s mnohem horší technikou, když nemám na pájecí stanici za 15 stovek, tak vezmu nejlevnějsí pájedlo z nějakého lídlu, obi, nebo jiného hornbachu za 4 stovky, nebo tak a postupuju stejně. Dají se tak dělat i docela velká zvěrstva, viz micro-corner.gilhad.cz/...