Uklízení dětského pokoje

Jsou to děti! Nechte je, mají svůj svět i s rozbitýma hračkama.

Nevíte, co je v budoucnu v životě čeká, /nyní ve škole testy do nosu/, ony mají také strach s náhubky, nevidí to nebezpečí, ale cítí, nechte jim jejich jistoty. Nemají to vůbec nyní lehké.

Pořiďte jim velkou krabici, truhlu a tam si rozbité hračky mohou schovávat.

Jednou děcka odrostou a samy si je přeberou.

Ukažte, že jste schopná ten dětský svět tolerovat, nerozčilujte se. Jsem už stará a na tyhle věci se už dívám jinak. Ale také jsem byla taková pořádkumilovná máma.

Nyní na to nahlížím jinak, dříve se to říkalo takhle - bordel v bytě, šťastné dítě.

Buďte k dětem milá, vnímavá, tolerantní. To bych přála všem dětem, šťastné dětství a domov jako oázu bezpečí a klidu.

Říká Vám něco "citové pouto"?
Děcka si prostě nějakou hračku oblíbí, třeba ji mají spojenou s nějakou pro ně důležitou a příjemnou situací.
Nevyhazujte dětem jejich oblíbené hračky, i když pro Vás je to jen smetí a bordel.
Pokud jsou děti starší, dohodněte se s nimi, že novou hračku dostanou až po tom, co se dobrovolně vzdají hračky rozbité.
Třeba ušetříte, ale hlavně své děti nebudete traumatizovat.

Píšu to obecně, neznám věk dětí...

Děti vidijó svět jináč než dospělí. Děti majó velké citová pouta ke svém věcem. Ne jako studeni dospělí, co musijó žit minimalisticky a kapitalisticky. Nepotřebujeme to - vyhodit, rozbite - nemá cenu opravovat - vyhodit, nedá se to vyprat - vyhodit... Kópit to nejlevnější, stejně se to za chvíli vyhodí.

Děti myslijó úplně jinak. Děti se eště nemusijó zajímat o mnoho věcí. Neprošlê si dalšími vývojovými stupni. Děti mysljó prostřednictvým citů. To je roztomilé - to chci, i když je to drahé; to vypadá jako mňam - to chci, i gdêž to není zdravé; to vypadá jako zábava - chci to zkusit...

Vztah dětí v věcem: I když si s danó věcí chvilečkô nehraje, pořád má k té věci citové pouto. Citové pouto k dané věci mizí zdlóhavě. Nebrat oblíbené věci dětí. Děti se nerady lóčijó s oblíbenó věcí. Můžete pouto k nějaké hračce přebít nějakó novó, ale problém ê, že se ke staré mohó vrátit po čase. Estliže se nějaká hračka rozbije, opravte ji co nejdříve, jakmile si navyknó na rozbitó, pak už to nemá smysl opravovat (děti by nevydrželê bez toho).

Jak se zbavit věcí v dětském pokoji? Pozorovat s čím už si už dloho nehrajó. Nepozorovaně vzít danó věc a schovat to u sebe. Pokud si na do týdne nevzpomenó, tak to můžete vyhodit. A pokud by si na to vzpomělê tak nepozorovaně vrátit, ale ne na stejné místo. Tohle můžete provádět s jednó hračkó tak max 1×týdně, aby to nebylo nápadné.

Nechte na dětech ať se zbavíijó jejich věcí, dejte jim krabici a řekněte, že toho majó v pokoji moc, ať si vyberó minimálně pět svých hraček, co už nepóživajó, a nechte je si v pokoji uklidit. Nečekejte, že jich bude opravdu pět, většinó to skončí na polovině, aspoň něco ne .

Je normální, že dětské pokoje vypadajó často jako malé skladiště, moc se tím netrapte.

@lennka - mám takový malý problém

Správně - VY máte problém. Nevím, zda s tím, že rozbité hračky považujete za "krámy", máte dojem, že všechno musí být perfektní nebo si třeba myslíte "co si o nás pomyslí". To byste měla vědět sama. Jestli se s dětmi neumíte dohodnout o tom, co se ony samy případně rozhodnou vyhodit nebo vyměnit za hračku novou, pak je prosím nechte na pokoji - ty věci jsou jejich.

Když si například proberete šatník a zlikvidujete to, co nenosíte, je to něco úplně jiného, než když vám ho protřídí třeba tchyně dle svého uvážení

Zdravím. Buďte ráda, že i na rozbitých hračkách děti lpí. Váží si jich, i když jsou již poškozené..Nás dospělé občas štvou naprosto zbytečně různé věci. Chceme mít uklizeno, děti si potřebují hrát a mít svůj "bordýlek" kolem sebe. Moje zase rády lepí všude obrázkové samolepky (to je také děs, ale dodržují kde smí a nesmí). Tak se přimlouvám - neberte a nevyhazujte zatím dětem to co mají rády..Váš čas úklidu ještě přijde mockrát..

Já jsem to dělala opačně. Děti si uklízely pokojík samy. Když se mi nelíbilo co vidím, povzdychla jsem si: "Až dodělám toghle, půjdi na kontrolu do dětského. Budou padat pokuty." Ony věděly, že je oberu. Klidně i o celou korunu. (vím, že peníze tenkrát byly o něčem jiném, než dnes) To slovo "pokuta", to mělo tragický podtext. Od mala měly kapesné. Nejprve co týden a pak co 14 dní. Pravidelně, aby s tím příjmem mohly počítat. Věděly, že nakouknu pod postel, pod stoly, do kouta s aktovkami. Chvíli bylo hemžení a pak byl pořádek. Nikdy bych před nimi cokoliv napravovala. Musely samy. Škody jsem napravovala, když nebyly doma. Jejich pokoj by jejich výsostným územím, nad kterým já jsem měla kontrolu. Jejich úkryty a tajemství jsem respektovala.

No a co jako? Mají hračku, kterou mají rády, hrajou si s ní už dlouho, vždycky to bylo třeba "nejrychlejší auto ze všech" a teď, kvůli nějaké prkotině ho mají zahodit?! Do odpadu?! Na tvůj příkaz?! To jako myslíš fakt?!

Nemusíš jim kupovat nové věci, když mají dost starých. Můžeš jim, když tak, říct, že na nové už doma není místo. A ony se samy rozhodnou, jestli chtějí staré vyměnit za nové, nebo ne.

Jinak - ono se dá třeba s autem "jezdit", i když nemá nápravu. V dětském světě to není takový problém. Jen někteří dospělí, když podlehnou diktátu spotřební společnosti, mají pocit, že jakoukoli odchylku od "nového" je potřeba vyřešit vyhozením a novým nákupem. Bohužel.