Co mam delat

Měla jsem sousedku v bytě pode mnou. Babka zastavovala lidi jdoucí kolem jejího okna, psala lístečky a házela je lidem do schránek, že kradu, že peru ve dne v noci na kšeft, chlapi za mnou chodí a dávají mi znamení baterkou. Věřili všichni a já jsem nemohla vysvětlit, že paní trpí stařeckou demencí. Nikoho ani nezarazilo, když tvrdila, že ji kradu vodu, ikdyž byl jeden vodoměr ve sklepě, že jsem jí ukradla půl kila hovězího z ledničky i když jsem uvnitř toho bytu nikdy nebyla. Dokonce jsem byla vysvětlovat i na MNV. Ani oni mi nevěřili, dokud jsem neřekla, že bych si docela i ráda přivydělala tělem, abych si zasloužila titul ku*va. Jen že slepců je málo a na důkaz jsem sundala paruku. Po chemě jsem byla holohlavá. Bylo to stresující, bezvýchodné, šílené! Pak jsem se zaťala a zakázala o babce nejen mluvit, ale i o ní přemýšlet. Každý hovor, který kdokoliv začal slovy "paní Mi. . . ." jsem zarazila. Opravdu jsem na ni nemyslela. Když mi mlátila do podlahy , zakázala jsem si to řešit. Chvíli mi to trvalo, ale najednou, jsem se osvobodila a šlo to. Přestala pro mě existovat. A víte jak to dopadlo? Babka "zavřela oči" ve spánku. Rok trvalo než nestěhovali cygany se 6ti postiženými dětmi, kteří se stali členy družstva. A to teprve bylo! Zlatá babka! Už mám ale nové, bezvadné, klidné a hodné sousedy a jsem osudu vděčná.

Než jsme se nastěhovali sem do bytu,bydleli tu v domě prý nájemníci s dětmi,o kterých přes den nikdo ani nevěděl, ale večer začali žít. Ne že by snad dělali vysloveně bordel, ale i běžný život sousedy obtěžoval. Dopoledne i děti / malé/ spaly, ale večer třeba do půlnoci děti běhaly, hrály si, dospělí s návštěvami popíjeli, prostě měli den posunutý. 22 hodina je vůbec nestresovala. Ono někdy i běžný život může ostatní rušit. Naštěstí prý koupili domek na vesnici a odstěhovali se. Kdysi jsme bydleli ve starším domě a ne přímo nad námi, ale nad vedlejším bytem bydlela mladá paní s dětmi a ona neudělala krok pomalu. Pořád běhala a bylo to zajímavé, pod ní nikdo nic neslyšel, ale u nás to byl rachot. Na něco si člověk zvykne, ale někdy to opravdu nejde. Možná to máte v domě taky tak. Ale zase, někteří lidé by neměli žít mezi ostatními, někdo řeší každé posunutí židle nad sebou, bez hádek by nemohl žít. Já osobně bych za ním asi zašla a snažila se v klidu s ním promluvit. Třeba je nešťastný, sám, potřebuje jen trochu pozornosti. Tak jsem kdysi vyřešila spor s jednou sousedkou a jak byl pak milá! Dokonce nám občas pohlídala i děti a psa . Není to ale jednoduché, někdy to opravdu nejde. A sousedy si člověk nevybírá a není nad dobré sousedské vztahy. Nesnáším hádky.

mě napadá jen jedna odpověď. Chce to léčbu šokem, jít do otevřeného konfliktu a na potkání mu udělat kravál. Vsadím deset piv proti jednomu že váš soused vyměkne a začne se vám vyhýbat, protože tihle lidi jsou sice velkohubí, ale taky zbabělí.

No ale je fakt, že na tohle řešení musíte mít náturu a hlavně figuru.

Jestli není soused nějak duševně nemocný. A když ne, tak potom nevím. Třeba se mu fakt něco nelíbí. Např. jaký bordel řekl,že děláte?

Ignorujte souseda.

Mám v doměch hodně nájemníků. Stále si někdo stěuje na toho druhého. Je těžké dokázat, že ten druhý má pravdu.

Soused s nadáváním nijak neuspěje. Kam chodíte na záchod, že ho to ruší?

Komu si stěžuje, kde pomlouvá? Teoreticky se může jednat o přestupek, ale to musíte dokázat.

Není to sice legální, ale sousedovi pár po tlamě a oplatit mu stejnou (raději horší) mincí. Pomlouvat ho kudy budete chodit. A to by bylo, aby ho to nepřešlo!

Musí dostat přes držku tak, aby nebylo koho žalovat