Na jakém materiálu drží cín?

Ano, a musíte použít vhodné tavidlo (nejběžnější je kalafuna) a důkladně mechanicky očistit pájené místo, následně důkladně prohřát místo pájení; i hliník se dá pájet, sice poměrně těžko, ale je třeba použít k tomu určené tavidlo...

plechem myslím pozinkovaný Fe plech...

Pár informací o "pájení"; tady kapalina na Al a zde na další kovy

Zdravím,
pájet na měkko cínem (cínovou pájkou) se dá téměř jakýkoli materiál včetně materiálů nekovových, jako je třeba keramika nebo porcelán či sklo.
Ty méně jednoduše pájitelné materiály (Al a pod.) se dají pájet pomocí speciálních "chemikálií" (viz rádci výše), případně pomocí speciálních postupů (shodných s postupy pro běžně zcela nepájitelné materiály - popíšu níže).
Pájet lze i běžně nepájitelné materiály - keramika, porcelán či sklo, jediná omezení je, je že nelze pájet materiály, které mají nižší teplotu vzplanutí, ukápnutí či destrukce než je teplota tavení cínu.
Postup je zcela jednoduchý - do těžko pájitelného materiálu (typicky třeba ten hliník, který oxiduje velmi rychle a uchytit cín bez speciálních kapalin přímo na nezoxydovaný kov je v podstatě časově nerealizovatelné) a do běžně nepájitelných materiálů je třeba cín (cínovou pájku) prostě mechanicky uchytit (vetřít s mírným přebytkem) a následným ohřátím pájeného místa (obou částí pájeného předmětu v místě spoje) na teplotu tavení cínu a následným vychladnutím je spoj spájen. Omezení používání takto spájeného přemětu je pouze v maximální teplotě dalšího použití, která se rovná nebo je vyšší než teplota tavení cínu.
Jak vetřít do materiálu cín (cínovou pájku)? Nejjednodušší způsob je pomocí broušení - cín se do materiálu tzv. nabrousí. Využije se přitom jinak nevýhodné vlastnosti cínu - chová se stejně jako ostatní měkké materiály při broušení - natavuje se. Pokud se vezme cín (cínová pájka) a přitlačí se na brusný kotouč brusky (lépe ale třeba brusný "papír" v úhlové brusce - je to úspornější a lépe se s tím pracuje), začne se cín na brusný materiál natavovat. Při natavení dostatečné vrstvy pak stačí tou natavenou vrstvou přejíždět po místě, kde je potřeba mít spoj na předmětu - cín se opět natavuje a zároveň se vtírá (zadírá) do materiálu předmětu. Toto je třeba udělat na obě spojované plochy. Následným ohřátím místa spoje při pevném stlačení pájených částí a posléze vychladnutím je předmět "spájen".
Pokud tomu někdo nebude věřit, tak si může zkusit vzít třeba brusný "materiál" ("papír") do úhlové brusky, chvilku brusit ocelový materiál a následně tím samým materiálem začít brousit nerezový materiál V místě broušení toho nerezu po poměrně krátké době to začne rezivět - ten kov se zabrousí do toho nerezu.
Výše zmíněný postup pájení není z mé hlavy, ale je vyčtený z jedné staré knihy s dalšími podobnými radami pro různé atypické práce. Dnes už jsou většinou tyto pracné postupy nahrazeny pomocí různé "chemie" - lepidla, chemické kotvy a pod., ale někdy se i tohle může hodit.
Asi bych měl ještě poznamenat, že ten výše uvedený způsob "pájení" jsem kdysi zkoušel a ono to opravdu funguje

docela dobře drží na olovu, na zinku a hlavně na mědi. Na železe nedrží. Železný plech nejde pocínovat.

Obecně drží cín na skoro jakémkoli kovu (i na hliníku), ovšem ten kov musí být zbaven povrchové oxidační vrstvičky. A to se dělá u každého kovu jinak, obvykle chemickou cestou nebo vhodným tavidlem.

Jinak mě zajímá: Mluvíte o cínu nebo o pájce? Je to rozdíl, protože pájka je slitina cínu s dalšími kovy, které usnadňují pájení a často i snižují teplotu tavení. A dále: Na jakém plechu má držet? Plech může být z jakéhokoli materiálu.

doplněno 06.11.17 13:13:

@figurek: Ale jde! Jen vědět, jak na to Základ je vhodné tavidlo.

Na hliník letovat jde, ale špatně. Musí se to umět.

Jaký plech máte na mysli? Plech může být z jakéhékoliv kovového materiálu a podle toho buď je, či není k pájení vhodný. Pozinkovaný plech se pájí běžně, ovšem nesmí být zoxidovaný. Pro hrubší práce (okapy se jako tavidlo používá takzvaná " převařená"kysel/....

Cínová pájka drží téměř na všech kovech, když se použije vhodné tavidlo a vhodná páječka a materiál se ohřeje na vhodnou teplotu. Nejlépe drží na Cu, Zn, Ag, Au..., samozřejmě na Pb. Al jde pájet mizerně, ale jde. Před cca 40 lety mi kolega předvedl, jak lze spolehlivě připájet Cu drát na Al krabičku obyčejnou 90W pistolovou trafopáječkou. Povrch krabičky před tím nijak neupravoval. Měl na to pájecí pastu, dovezenou z Kanady, název mi neprozradil. Nikdy jsem jí nesehnal.

Figurek - na železe cínová pájka drží při předehřátí materiálu bez problémů, ovšem kalafuna není moc vhodná (ale je použitelná).

ja1 - " ...trubičková pájka plněná kalafunou, proč by nešla?"

Netvrdím, že nejde, ale na železo existují vhodnější tavidla, zvlášť při větších předmětech (třeba "Eumetol").

Klasická, konstrukční ocel se dá spájet cínovou pájkou, (Sn60Pb40) - trubičková pájka plněná kalafunou, proč by nešla? Takhle jsem si doma nad plynovým sporákem vyráběl různé redukce závitů na trubky. Těsnost výborná a drželo to "jak bejk".