Vícegenerační dům a ideální spoluvlastnictví

Dobrý den,

prosím Vás o názor, jak byste se zachovali, či jak jednali v následující situaci.

Na začátek shnrnu dosavadní vývoj a okolnosti, které vedly k současné patálii.

Je mi 35let, jsem vysokoškolák, pokládám se za slušného člověka, mám stabilní práci a příjem, mám přítelkyni a čekáme první dítě, se svým životem jsem vcelku spokojen. Po mém narození se můj otec přiženil do rodinného domu na vesnici, kde žila jeho manželka spolu se svým otcem a matkou a prarodiči. Po letech oba prarodiče zemřeli, takže v domě zůstali pouze moji a matčiny rodiče. V období roku 1989, těsně před pádem komunismu se dům musel prodat z důvodu uhelných ložisek v jeho blízkosti a byl zakoupen dům nový přímo v centru města, který byl společnými silami a finančními prostředky rekonstruován. V mým 18 letech se otec rozvádí. Matka si nalézá nového přítele. Otec s matkou se stále nemůže dohodnout, a tak z části rezignovaný otec navrhnul a posléze prosadil to, že se v rámci majetkového vypořádání stávám majitelem ideálního 1/3 podílu celé nemovitosti, včetně pozemku s bazeném a dvougaráže (1/3 má matka, 1/3 babička z matčiny strany). Po několika letech umírá můj děda (otec z matčiny strany). Má babička si nalézá nového ,,dědečka,,. Dům je třípodlažní, 1.patro (má babička + nový ,,dědeček,,), 2. patro (má matka + její přítel). 3. patro obývám já se svou přítelkyní. Obě bytové jednotky jsou plně zrekonstruované 3+1, mé 3. nejvyšší patro 2+1 zasahující do půdy domu je v původním stavu a proto teprve nutné rekonstruovat.

Problém:

Hlavně babička (od malička hlavní osoba, která musela o všem rozhodovat, co kdo, kdy a jak má dělat a platit) si myslí, že vlastně nic nemám, barák sem neplatil (ano, bylo mi tehdá asi 8 let), nic tam podle ní nedělám (teď hned udělej to a to, protože já to teď chci a já jsem to tak rozhodla), na nic nedávám peníze (přispěj nám expo na to či ono, co jsme se rozhodli s tvojí maminkou pořídit/zaplatit). Jinými slovy do ideálního stavu daleko, na druhou stranu, vždy se snažím pomoci s veškerými pracemi po rozumné dohodě a veškeré náklady spojené s bydlením a domem platím plně nebo minimálně svým podílem. Nikoho v domě nijak neomezuji a snažím se chovat standardně a neutrálně jako v jakémkoliv činžáku, kde je vícero lidí pohromadě a musí nějak fungovat, ať si o sobě myslí navzájem cokoliv, tj. tak aby byl kontakt minimální a se svou přítelkyní jsme se cítili jako kdyby jsme bydleli zcela samostatně (jediná šance, jak to nastavit, aby to alespoň trochu fungovalo a nelezli nám postupně čím dál více na nervy). Bohužel hlavně mne i přesto nyní dohnala vidina ztráty soukromí, která je zkrátka jednoznačná v každém takovém upořádání, vlivu babiččiny/matčiny výchovy na mé budoucí dítě, neustálý diskomfort a přizpůsobování se a neustálý pocit toho, že všech je všechno a nikoho nic. K tomu všemu nne užírá myšlenka na to, že bych měl být se svou rodinou de facto neustále svým způsobem ovlivňován někým, kým už opravdu v mém věku, nechci být a čemu se, dost pravděpodobně ve vícegeneračním soužití, nevyhnu.

Bohužel, hlavně babičce ideální spoluvlastnictví nic neříká, prostě ho nerespektuje, myslí si stále, že je a vždy bude pán domu, je bohužel z podstaty zpátečnická (což jí nemohu moci vyčítat) a neustále žijící v době svého mládí, kdy se očekávalo, že si vnuk přivede do domu hospodyňku, která se před ní okamžitě začne klanět, zatímco bude vařit na plotně knedlíky a druhou rukou žehlit manželovi ponožky. Volný čas si bude plánovat s ohledem na její potřeby s něčím pomoci, bude vzornou matkou, bude doma, nebude pít, nebude kouřit a zástěru sundá jen, když půjde do kostela. Bude dělat, co se jí řekne, bude platit, co se jí řekne a hlavně se bude chovat jako ,,host do domu,,. Ode mě se samozřejmě čeká kromě povinnosti zabezpečit rodinu, maximální poslušnost a připravenost, okamžitě se na všech pracích v domě manuálně a finančně podílet, a hlavně být zticha, protože tady přeci rozhoduje ,,někdo jiný,,. Z těchto principů náš z počátku krásný vztah vyústil postupem posledních let do totální averze a neschopnosti spolu normálně komunikovat a já bohužel sdílím v tomto případě názor, že starého psa zde novým kouskům opravdu nenaučím, ať budu dělat do budoucna cokoliv.

Problém:

Ze situace nastíněné výše tedy uvažuji o tom, že místo plánované rekonstrukce, bych z důvodu mezigeneračního problémového soužití rád dům opustil a šel bydlet do ,,svého,,.

Jak ale mohu využít svou 1/3?

Připadám si, jak jednokorunový milionář, co má všechno a nic.

Mám udělat prohlášení vlastníka a skončit s vlastní rodinou v krajním případě (dohoda nemusí, ale i může být dost problematická) u soudu ohledně určení mé 1/3? Pozn: Právně nikdo není svým ideálním spoluvlastnictvím vázán a kdykoli z něj může vystoupit...

Mám někomu prodat tuto 1/3 posléze? Kdo by jí s takovým břemenem koupil? Mám jim do baráku tímto poslat ,,cizího,, člověka?

Měl bych jí zastavit? (proč? můžu protizastavit předmět hypotéky, když se budu chtít odstěhovat) čím bych si pomohl?

Když barák opustím bez vypořádání, vše spadne do klína lidem (nový matčin přítel + babičin nový ,,děda,,) a dům de facto bude plně pod jejich vlivem? Určitě vím, že se těší na první vnouče/pravnouče ve společném, mám tam nechat svůj podíl ladem a opustit je?

Někdy si říkám, že kdybych vlastně žádné vlastnictví neměl, bych na tom mnohem lépe, byl sice už dávno zadlužený na zbytek života, ale byl bych ve svém bytu/domě a tyto muka nemusel absolutně řešit. Jezdil bych k nim občas nan návštěvu a všichni by jsme hráli spokojené divadlo, jak nám to spolu klape.

Měl jsem naplánovanou rekonstrukci bytu s tím, že mi rodina podepíše zástavní právo svými 2x 1/3 ( i když čekám opět problém jako se vším) a do budoucna budeme spolu. Stále totiž doufám v to, že se o podmínkách setrvání a mého budoucího působení s nimi pod jednou střechou dokážeme domluvit, ale čím sem starší, tím větší skeptik jsem.

Teď si ale uvědomuji, že to nemusí být žádná výhra a chci poprosit třeba ani ne tak o řešení jako spíš o názor lidí, jak by se zachovali v mé situaci, nebo zda mají podobné zkušenosti.

Děkuji předem za pochopení poněkud delšího ůvodu a Vaše příspěvky.

S pozdravem

Vincent