Výdaje a dary ze sjm

Co znamená věta "Měli bychom mít s manželkou SJM."? Máte SJM, nebo jste si sjednali něco jiného, případně SJM nechali rozdělit soudem?

Jestli jste žádnou dohodu neuzavřeli ani si nenechali SJM rozdělit, máte je. Dary ze SJM by samozřejmě měly být s vědomím a souhlasem obou.

Ovšem, jak o tom přesvědčit někoho, kdo SJM "neuznává" (tak na mne Váš dotaz působí), nevím...

Hospodařit byste měli společně. Ze své výplaty každý dávat třeba 60% - 70% na domácnost a zbytek mít jako kapesné pro svoji potřebu.

Je vidět, že nemáte přehled, takže by to chtělo zavést nějaké domácí účetnictví. Po 9 letech to bude asi /paní manželku?/ bolet.

Samozřejmě s velkým vydáním je potřeba, aby souhlasili oba dva manželé. Pro některou domácnost je 20 000 velká částka, pro jinou 150 000.

SJM je pouze pokud vlastníte nějakou nemovitost jinak je to jen pojem

Určitě by měli mít oba manželé nějakou částku jako osobní kapesné. Ale jestli to bude tisíc, nebo deset tisíc, se musí společně domluvit.

Bez vědomí partnera bych naprosto samozřejmě dala vnukovi stovku za vysvědčení. Ale už bych bez vědomí partnera rozhodně nedala pět tisíc třeba sestře, která je v dluzích. Váš dotaz je všeobecný. Proto také připojím všeobecný fakt. Pokud se v manželství začnou objevovat slova jako právo, povinnost, společné jmění manželů atd., je to signál, že něco není v pořádku.

Na tohle Vám nikdo neodpoví stejně. V každé rodině to bude zařízené jinak, podle zvyklostí z původních rodin, nebo to může být po novu.

Též záleží, kde kdo u koho bydlí, záleží též na povahových vlastostech každého z manželů.

Jestli mohu, tak dám příklad z mého života.

Rodiče se rozvedli a každý si našel nového partnera, se kterým se vzali. Matka dostala od zaměstnavatele byt a nový manžel se přistěhoval k ní. Matka poctivě všechny /důchody/ peníze vzala, oddělila na domácnost a zbytek rozdělila na polovic, pro každého. Když matka dávala dětem, či vnukovi, tak pouze ze svého /chodila ještě na brigádu/. Byla dobrá hospodyně, na podzim vše zavařovala a jinak vařila čerstvé jídlo každý den. Po její smrti bylo vše v pořádku vypořádáno. Nikdo nebyl znevýhodněn. Všichni odešli s dědictvím. Partner dával zase ze svého svým potomkům /měl navíc svoje peníze z odškodnění z lágru, ty byly pouze jeho/.

Otec se přistěhoval naopak k nové manželce. Všechny peníze jí též odevzdával. Ona mu naopak dala na pivo, na forbes, karty. Později již jenom 50 korun na pivo, aby víc neutratil. A též se staral o hospodářství, čuníka, kraliky, slepice. Peníze se dávaly do jejího baráku a jejím dětem. Otcovy děti a vnuci /tedy my/ dostávali okolo 500set korun k vánocům, či menší sumy k narozeninám a vždy bylo poznamenáno, že je nás moc, že peníze nejsou. Po otci nic nezbylo, vše bylo převedeno na stranu manželky a jejích dětí. Naopak, že nyní když není táta, tak musí myslet sama na sebe a abychom tam moc nejezdili.

Co tím chci říci. Jak si to v té rodině nastavili, tak to měli. Byli manželé, tak se museli dohodnout a hospodařili se souhlasem partnerů.

Děti do jejich života nezasahovaly. I když na jedné straně /můj sourozenec/ byla nějaká nespokojenost. Pro mě to byl jejich život a jejich rozhodnutí. Jenom se mě potvrdilo, že mámu má člověk jenom jednu. /myslela na všechny/. A na druhé straně druhé pořekadlo, košile bližší, než kabát. Byli jsme ten kabát, ale kdyby otec to takhle nechtěl, tak by asi nemlčel.

Takže si to musíte vyříkat Vy mezi sebou, jaké bude hospodaření, jak si rozdělíte příjmy, jak budete společně spořit, kolik budete dávat dětem a vnoučatům. Zákony Vám v tom asi moc nepomohou, bazírovat na nich bude konec manželství.

Takže jestli se poznáte, tak byste mohl být ten druhý příklad z mého popisu?