Nárok na pozemek

48037. Vydržení – věčné téma pro soudy
Institut vydržení je v právní praxi spíše vzácný avšak jistě má své opodstatnění v právním řádu České republiky. Že je to institut stále živý, dokládají i nejnovější rozsudky Nejvyššího soudu ČR, které dále upřesňují výklad jednotlivých podmínek vydržení.Vydržením se vlastnické právo nabývá původním způsobem - originárně a to uplynutím doby, která je specifikována v příslušném zákoně. Dle občanského zákoníku, v platném znění (dále jen "ObčZ"), platí, že "Oprávněný držitel se stává vlastníkem movité věci, má-li ji v nepřetržité držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost, přičemž do doby se započte doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce. Pro počátek a trvání doby se použijí přiměřeně ustanovení o běhu promlčecí doby."
Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako se svou vlastní. Držba věci v právním smyslu předpokládá, aby u držitele byly splněny dva zákonné znaky (i) držitel musí mít věc ve své skutečné moci nebo-li musí věc skutečně ovládat (ii) držitel musí mít zároveň vůli s věcí nakládat jako s vlastní, neboli jako by mu patřila. Oba tyto výše uvedené znaky musí být splněny společně, tedy kumulativně. ObčZ rozlišuje držitele na oprávněného a na neoprávněného. O oprávněného držitele věci jde tam, kde je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří. Pokud dobrá víra chybí, jedná se o držitele neoprávněného. Prvním z nedávných zajímavých rozhodnutí Nejvyššího soudu v této souvislosti je rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 428/2007 ze dne 28. února 2007 zabývající se pojmem oprávněný držitel. Dle něj je oprávněným držitelem i ten, který věc drží v omylu, že mu věc patří, a jde přitom o omyl omluvitelný. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může sice být v dobré víře, avšak nikoli se zřetelem ke všem okolnostem a proto nemůže být držitelem oprávněným. Dobrá víra je obecně specifikována tak, že vzhledem ke všem okolnostem a povaze konkrétního případu nakládá držitel s věcí jako s vlastní, tedy že mu věc patří. Dobrá víra se však posuzuje objektivně. Vždy je tedy nutno brát v úvahu, zda držitel při běžné opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu konkrétního případu na každém spravedlivě požadovat, nemohl mít po celou dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc, kterou fakticky ovládá, zároveň i patří. Okolnosti, ze kterých lze na existenci dobré víry usuzovat, musí v případném soudním sporu tvrdit a prokazovat držitel.
Další zajímavé rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z poslední doby týkající se institutu vydržení zejména ve vztahu k době před rokem 1992 představuje rozsudek. sp. zn. 22 Cdo 1204/2007 ze dne 17. dubna 2007. Tento rozsudek představuje historický exkurz do úpravy institutu vydržení před rokem 1992. Občanský zákoník totiž v období od 1.4.1964 do 31.3.1983 neznal vůbec institut vydržení, neboť ten byl obnoven až k 1.4.1983 na základě novelizace občanského zákoníku provedené zákonem č. 131/1982 Sb. Předpokladem vydržení v té době bylo, aby nemovitosti či věci movité byly předmětem osobního vlastnictví. Dle v té době platné legislativy i právní teorie nebyly pozemky způsobilým předmětem tzv. osobního vlastnictví. V osobním vlastnictví byly v té době zejména věci domácí a osobní potřeby, rodinné domky a rekreační chaty (§ 127 ObčZ ve znění před novelou č. 509/1991 Sb.). Dle Nejvyššího soudu pozemky tedy nebyly až do 1.1.1992, kdy nabyla účinnosti novela provedená zákonem č. 509/1991 Sb., způsobilým předmětem vydržení vlastnického práva. Držitel pozemku, který splnil v této době podmínky vydržení, měl jen právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku. V citovaném rozsudku byla řešena situace, kdy předmětem vydržení měl být např. spoluvlastnický podíl v domě, který nebyl v té době v tzv. osobním vlastnictví. Dle Nejvyššího soudu by i v tomto případě by bylo třeba postupovat analogicky s tím, že tento spoluvlastnický podíl nebyl v době do 1.1.1992 způsobilým předmětem vydržení.
Při uplatňování institutu vydržení je tedy třeba mít na zřeteli zejména oprávněnost držby a dobrou víru. Je také zapotřebí dávat pozor na to, jaká byla platná a účinná legislativa v období možného vydržení movitých či nemovitých věcí.
Jiří Tvrdek
WEINHOLD LEGAL

Dobrý den,

nejsme sice právník, ale myslím že v zákoně žadnou oporu pro tento případ nenajdete. Soused řešil podobný problém, jen s tím rozdílem ze pozemek patřil obci. Měl jej zaužívany snad od konce druhé světové války a nebylo mu to nic platné. Obec bez jeho vědomí pozemek prodala (což mi přišlo tedy hodně sproste - minimálně) a soused u soudu neuspěl.

Vymáhat mysli nemužete nic, protože nemáte žádnou smlouvu o pronájmu. Navic myslim že majitel by mohl dokonce žalovat vás (ale jistý si nejsem).

Zkusil bych to spiš nějakou psychologickou cestou. Něco jako, že přijit a řict, že pozemek koupite jen za tolik, ať si snim děla co chce pokud ho neprodá. Podle zákona (326/2004 o rostlinolékařské péči a o změně některých souvisejících zákonů) se o pozemek majitel starat musí, takže pokud ho zanedbá, nahlasil bych situaci obci. Ta ho bude pokutovat. (Pokud je z daleka nebude mu stat zato se o pozemek starat) cituji:

Hlava II Ochrana rostlin a rostlinných produktů proti škodlivým organismům a poruchám rostlin

§ 3 Základní povinnosti fyzických a právnických osob

1) Fyzická nebo právnická osoba, která pěstuje, vyrábí, zpracovává anebo uvádí na trh rostliny, rostlinné produkty nebo jiné předměty, a vlastník pozemku nebo objektu nebo osoba, která je užívá z jiného právního důvodu, jsou povinni

Nebo pokud je přes pozemek veden přístup k objektu řeši danou věc občasnký zákoník:

§ 127 (3) Vlastníci sousedících pozemků jsou povinni umožnit na nezbytnou dobu a v nezbytné míře vstup na své pozemky, popřípadě na stavby na nich stojící, pokud to nezbytně vyžaduje údržba a obhospodařování sousedících pozemků a staveb. Vznikne-li tím škoda na pozemku nebo na stavbě, je ten, kdo škodu způsobil, povinen ji nahradit; této odpovědnosti se nemůže zprostit.

Neobjednané služby se neplatí. Majitel se může cítit dotčen, že to 20 let neřešíte, tak tam vodí ty návštěvy. Vydržení je možné jen v dobré víře, takže to u vás nehrozí. Nějaké "oplotím si to a je to moje" platilo kdysi v Anglii a bylo velmi diskriminující opatření, to byste určitě nechtěl .

Naopak, nájem, je vymahatelný vždy zpětně, až do doby promlčení, to jsou tři roky. Takže pozemky v obci jsou drahé, protože jich je omezené množství, zvlášť vedle vaší zahrady. Buďte rádi, že majitel nedá žalobu na vyklizení, protože by uspěl velmi rychle.

Jediné, co by připadalo v úvahu, je vydržení. Hlavním předpokladem vydržení však je, že držitel je v dobré víře, že je věc jeho. Což vy nejste a ten vlastník nejspíš prokáže, že jste to věděli nejpozději od projednání dědictví.

Úplně správné řešení dle mého nejspíš je posunout plot na hranici svého pozemku.

Měl jsem ve vlastním domě podobný případ, že v důsledku špatného půvoního vytyčení geometrem jsem měl plot asi 3 metry na cizím. Rozhodl jsem se to nechat, ale při prvním dopisu, který bych dostal, bych plot posunul na skutečnou hranici. (U nás se to týkalo celé řady domů, tak jsem to nechal, pokud by se to řešilo nějak kolektivně).

Měl byste si uvědomit, že nároky může vznášet i vlastník proti Vám, a sice za bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním jeho věci. U toho by se vycházelo zpravidla z obvyklého nájemného.

Jenom dodávám, že nelze vyloučit úspěch v případném sporu o vydržení, ale nebude to moc příjemné řízení. Jestli Vás ta věc trápí, tak se rozhodněte, co na tom změnit. Buď jděte za advokátem a dejte návrh na určení, že věc jste nebo předchozí vlastník vydrželi (pokud advokát uvidím nějakou šanci na úspěch, až se podívá na papíry) a bojujte u soudu. Anebo si vnitřně uznejte, že prostě jste na cicím a stáhněte se na vlastní.