Špatný pocit z prodeje auta

chápu

To auto nema vedomi, city, dusi.

Ocel, hlinik, plast, guma. Vse chytre poskladane tak, aby to dokazalo premistovat osoby a naklad z mista na misto.

Neni duvod byt prehnane sentimentalni.

Tyto pocity jsem měl naposledy z hračky jako dítě. První můj vůz, jak už zde někdo psal, byl tak nespolehlivá rachotina, že bylo nesmírným uspokojením se ho zbavit. A splnil mi mj. tehdejší noční můru: ve špičce čekám na křižovatce na zelenou, za mnou 50 aut a nemůžu nastartovat. Od té doby mj. nemusím škodovky. Když jsem se omylem podíval kolik dnes taková nová Š stojí, vůbec nechápu že si někdo tohle vůbec ještě může koupit. Design průměrný až podprůměrný, nenadchne ani neoslní. Ničím. Na trhu je tolik lepších značek a kolikrát i levněji.

Váš pocit chápu. Měl jsem 11 let "JEEP Cherokee XJ 2,5 TD", (rok výroby 1995). Jezdil jsem s ním na srazy jeepařů do terénu i v běžném provozu. Přítelkyně říkala, že mám to auto radši, než ji. Zub času ale na autě začal dost hlodat, neměl jsem možnost větších oprav a údržby, stav se rychle horšil. Když už to začalo být neúnosné, rozhodl jsem se ho prodat. Bylo mi z toho smutno . Po čase se mi doneslo, že ho nový majitel pravděpodobně koupil na náhradní díly a tu zprávu jsem obrečel (doslova). Pak jsem ho ale předloni potkal na jednom srazu a i když na něm byly úpravy, která se mi zrovna nelíbily, skoro jsem skákal radostí.

Nebylo to zdaleka moje první auto, ale k žádnému z předchozích jsem takový vztah neměl.

Moje první auto mne všude nechávalo, hlavně když o něco šlo. Toho jsem se zbavil s nadšením a s aktualizovaným předsvědčením, že když mám nějaké přesvědčení, mám se ho držet. V tomto případě jsem si vždy říkal, že nechci nikdy italské auto. Jenže pak přišla nabídka ze známých na auto s minimálním nájezdem a pro mne známou historií, protože jsem to auto znal roky. Tak jsem ho koupil. Jedna z velkých životních chyb.

Druhé auto byla již Toyota, kterou jsem dlouho chtěl. Tohle auto sloužilo věrně a mám na něj spoustu skvělých vzpomínek. Toho jsem se zbavoval nerad, chvíli s ním jezdil táta, ale nedávno šlo do světa, teď jezdí někde po Praze (teď má víc než 20 let).

Aktuálně mám zase Toyotu, jezdím ji už šetým rokem (nekupoval jsem ji novou). Bezpečně a spolehlivě vozí malého, teď nás vzala do Chorvatska bez jediného zádrhelu jezdí a jezdí. Toho se taky chci držet co nejdéle to půjde.

Jinak ale rozumím, auto je trochu jiná věc, něž rychlovarná konvice, kterou vyhodím bez mrknutí oka. Nemluvě o pěnezích, tak v autě člověk stráví dost času, a často figuruje v různých vzpomínkách (podařené výlety, dovolené, vezlo nás na svatbu...). To není jen zahodit kus plechu.

Jak to bude, až budete vlastnit třetí, čtvrté, osmé vozidlo?

Zažili jste někdy taky něco podobného,****ne, nezažil,

sem prostě divnej ****to nemůžu hodnotit, neboť Vás neznám.

Taky jsem svá auta neochotně prodával, s každým jsem najezdil 100-200 tisíc kilometrů, to už je hodin a zážitků.

1. Citroen BX 1988 - jeho pohodlí žádné další auto nepřekonalo, ale začalo mi být malé

2. Renault Espace 1986 I. generace - dříč, který odvezl všechno, "vyměnil" jsem ho, když mi do něj nacouval jeden fitipaldi tak razantně až vytekl chladič

4. Fiat Multipla 1999 - tu jsem neprodával, ale osobně dovezl na ekologickou likvidaci - končily tlakové lahve, ohybala se zadní náprava a vůbec některé komponenty už nebylo ke kastli kde přichytit.

Jako záložní auto si stále udržuji své v pořadí třetí auto Renault Espace, které přežilo i tu Multiplu, ale bojím se, že co nevidět přijde doba, kdy už neseženu náhradní díl nebo opraváře - praktika, který si umí poradit.