Lékařské tajemství vs. schopn. řízení busu

Jéžiši Kriste, to se mi snad zdá. Já nejsem žádný šílenec, přísáhám. Nikdy jsem nikomu nic neudělal. Mám čistý trestní rejstřík (vždy jsem měl), nikdy jsem nedostal žádný trestný bod. Promiňte mi tu neskromnost, ale na silnici se chovám příkladně. Mám praxi v nákladní dopravě, byť minimální, ale nechci tam pracovat, protože je tam silný tlak na nedodržování předpisů a tučné pokuty a nepotřebuji vydělávat více.

Opravdu si vůbec nemyslím, že jsem nezpůsobilý. Všechny vyšší skupiny jsem si doplnil za vlastní peníze, stejně tak profesní osvědčení (podívejte se na Internetu, kolik to stojí). V autoškole a školicím středisku jsem byl oblíbený, s výjimkou sk. C + E, kde jsem neuměl dobře couvat, jsem všechny zkoušky složil napoprvé, a to ve městě s tramvajovým provozem.

To, že se s něčím léčím, přece ještě neznamená, že jsem nestabilní (nevím, jakým slovem to lépe vystihnout). Nemám nic jako epilepsii, za své činy jsem plně odpovědný. Na řidiče autobusu stačí základní vzdělání a tuto profesi zastávají i Romové, kteří jsou jinak známí jako nepříliš pracovití. A výcvik jim zaplatí stát. Já jsem si všechno zaplatil sám. Je tedy dle mě krajně sprosté mě takto odmítnout. O dopravně psychologickém vyšetření jsem věděl, ale měl jsem za to, že to má pouze odfiltrovat chronické přestupce; vůbec by mě nenapadlo, že bych nemusel projít. Považuji to za presumpci viny.

Měl jsem přísné rodiče, byl jsem jedničkář a nebyly se mnou problémy. Respektoval jsem, že jako dítě musím poslouchat rodiče; viděl jsem ten konec. Na druhou stranu jsem si svou pozici oblíbil a velmi mě zraňovalo, když se mnou někdo zacházel způsobem, který odpovídal chování mých průměrných vrstevníků, kteří se chodili bavit, zatímco já jsem se pilně učil. Rodiče mě nutili do VŠ, já jsem si tam ale připadal strašně. Necítil jsem tam užitečnost a vadilo mi, že nemám peníze, kteří měli mí vrstevníci, jež se celé roky učili hůře, jelikož už pracovali. Studoval jsem tři roky, ale studium jsem nedokončil. Právě kvůli depresím a neosobnímu přístupu učitelů. Když mi bylo čerstvě 21 let, hledali řidiče autobusu a nabízeli úhradu výcviku, tak jsem se přihlásil. Bohužel mě nevzali. To se mě hluboce dotklo; považuji to za útok na svou osobu. Můj otec za minulého režimu dělal řidiče autobusu v podobném věku.

Když mé studium skončilo nesplněním studijních povinností, nastoupil jsem do práce jako programátor. Brzy jsem si vydělal 40 tis. Kč měsíčně, což pro mě byly obrovské peníze; další peníze jsem si vydělal na přesčasech; v práci jsem byl i o víkendech. V práci jsem ale nebyl spokojený, protože se tam ke mně nechovali uctivě, např. jsem musel pracovat na schwarzsystém. Nakonec jsem po dvou letech ale skončil z podnětu zaměstnavatele, protože jsem měl malou produktivitu práce. Byl jsem moc pečlivý, a proto pomalý. Měl jsem z toho ale radost. Hned pak jsem se přihlásil na profesní školení (ŘO už jsem kompletně udělané při práci).

Mohl bych teď jít dělat třeba realitního makléře, poslali mě tam z ÚP a udělal jsem tam dobrý dojem, ale neláká mě to. Jsem pracovitý a nevadilo by mi chodit ručně rozhazovat reklamu do schránek ani být v práci každý den 12 h, ale já se nepotřebuji topit v penězích, já chci dělat práci, ve které vidím hluboký smysl, práci zodpovědnou a práci s nezpochybnitelným přínosem. Jediný smysl života vidím v tom, pracovat tak, že budu sloužit lidem (mohl bych se dát třeba do církve, ale tam bych necítil tu zodpovědnost). Nikdy jsem neměl přítelkyni, nechci děti, nemám rád cestování, nenávidím alkohol, nikdy jsem se neopil, jsem abstinent a panic.

Mohl bych také spekulovat na měnových trzích, ale ani to by mě nenaplňovalo. Co bych si za ty peníze koupil? Materiální hodnoty mě nezajímají. Já chci, aby si mě lidé vážili, jednali se mnou s úctou. Můj život jinak opravdu nemá smysl. Navíc řidiče autobusu hledají snad všude v ČR. Pro mě je to otázka cti. Věřím, že právě tato práce mě zbaví mých psychických problémů. Ve skoro každé jiné práci nevadí, když do práce přijdu pozdě, tady ano. To jsou hodnoty, které mi byly vštěpovány coby dítěti. Když jsem přišel na autobusovou provozovnu, hned tam se mnou jednali s úctou. Žádný s prominutím debilní úsměv, žádné výběrové řízení. Pracovat jako by dnes nebylo in. Upozornili mě, že se tam denně provádějí testy na alkohol a drogy. Pokud bych se opravdu nedostal ani do zaměstnání, kde je běžně taková pracovní morálka, byla by to má kolosální životní prohra.

Z nákladní dopravy jsem byl odejit proto, že jsem nestíhal. Mimochodem ze své praxe vím, že v osobní dopravě jsou mnohem ochotnější zaměstnat řidiče bez praxe na velkých vozidlech, než v dopravě nákladní. Kdyby mi lidé tak pěkně vykali, jako vy tady, od mých 15 let, a nikdo mi nepředhazoval, že jako student jsem vyžírka, tak jsem se možná nezklamal ve studiu, ba dokonce možná zůstal na VŠ jako odborný asistent. Opravdu nevidím žádný racionální důvod, proč mě za volant autobusu nepustit. Ostatně je mi už 28 let. Můžete mi, prosím, odpovídat na původní otázky?

No, tak děkuji za informace, některé jsem opravdu neměl, ale pořád si myslím, že v té práci nemohu nikoho ohrozit. Cipralex užívám už několik měsíců, a má na mě jen pozitivní účinky; dokonce bych řekl, že řeší přesně jen ten problém, za účelem jehož řešení mi jej psychiatr předepsal (bušení srdce atp.). Je pravda, že jsem usínal za volantem nákladního automobilu, a to jsem Cipralex (ani nic podobného) ještě neužíval, ale bylo to z důvodu velkého a skokového fyzického vytížení (vynášení zboží do provozovny zákazníka) a proto, že jsem byl v práci každý pracovní den od 6.00 do pozdního odpoledne, přičemž předtím jsem zlenivěl na ÚP. Usínal jsem ale jen na dálnici, teď chci dělat řidiče MHD.

V práci se chovám vždy tak, abych hájil zájmy zaměstnavatele, tudíž si nemyslím, že bych některý konflikt s cestujícím neustál. Když budu cítit, že na tu práci nemám, nebo se mi hodně nebude líbit, tak jí zanechám.

Pokud jde o sebevražedné sklony, tak o sebevraždě uvažuji od nějakých 15 let, ale nikdy jsem se o ni nepokusil ani jsem tomu nebyl blízko. Neměl jsem úplně šťastné dětství. Těšil jsem se, že mi bude lépe, ale to, co chci dělat já, bohužel nikdo nechce platit. Měl jsem se rozhodnout pro medicínu; tam by mi velice ochotně platili za to, že bych se neustále dále vzdělával (v IT je bohužel velký tlak na odvedenou práci). Ale to není podstatné. Chci tím hlavně říci, že kdo říká, že o sebevraždě nikdy neuvažoval, podle mě lže (podobně jako v případě masturbace v kontextu doby minulé). Možná bych se dokázal zabít, ale ne nějakou drastickou metodou, a už vůbec ne s mnoha lidmi.

Je podle mě holý nesmysl rozlišovat řidiče autobusu a kamionu z důvodu bezpečnosti lidí v autobusu, protože kamion s autobusem se může čelně srazit z popudu kteréhokoli z těchto dvou řidičů a následky budou stejné. Tímto rozlišením pouze dojde ke snížení výskytu případů, ve kterých bych mohl tolik lidí ohrozit (už nebude stačit kupř. náraz do mostní konstrukce). A v městských autobusech řidiči ani nemají bezpečnostní pásy. Uzavírám, že pokud mám správné informace, k naplnění skutkové podstaty trestného činu obecného ohrožení stačí nedat přednost v jízdě tramvaji s nejméně deseti lidmi za volantem osobního vozu.

Mimochodem s řidiči důchodového věku nemáte strach jezdit? Já jich znám dost. Znám také dost agresivních a nevrlých řidičů autobusů. Strach jet jsem s nimi neměl nikdy. To jsem si dovolil hodně, že chci řádně pracovat a sám jsem do toho dal nějakých 80 tis. Kč, co? Normální společnost by to podle mě ocenila alespoň tak, že by mi znovu přiznala podporu v nezaměstnanosti, ne mě nechala jen na příspěvku na bydlení, aby se mi lidé mohli posmívat a odsuzovat mě. Andreas Lubitz, který ne tak dávno poslal do skal dopravní letadlo (mimochodem je stejný ročník jako já), si vydělal na dva vozy zn. Audi. Za práci, v níž nemusel nic vymýšlet a ve které na něj nikdo neútočil za to, že dělal všechno tak, jak bylo předepsáno. Já bych dělal podobně zodpovědnou práci za 16 až 18 tis. čistého měsíčně, a ještě mi je v tom bráněno. Já si myslím, že tady je chyba v uvažování Čechů. Asi se budu muset odstěhovat. S poctivostí tady nemám šanci.

Pokud je mi známo, před rokem 2006 se v ČR psychotesty na řidiče autobusu nedělaly. Máte pocit, že tehdy bylo méně bezpečno? Také si vůbec nemyslím, že uvést v dotazníku nepravdivé údaje je trestné (při zaviněné nehodě by mi to přítižilo, to ano, ale samo o sobě, jako např. zfalšování maturitního vysvědčení, je to podle mě nepostižitelné; ani na tom posudku na nákladní dopravu nemám uvedeno, že takový doklad se nesmí padělat). Nechte to tedy, prosím, laskavě na mně (když se pořádně naštvu, tak začnu uplácet, a pak to půjde určitě). Dozvím se tedy, jak je to s tím lékařským tajemstvím?

Ještě k tomu řízení vozidla taxislužby: Tak jako návrh to beru, ale to mě tedy vůbec neláká. Jeden kolega z bývalé práce to dělal a konstatoval, že to už tedy nikdy dělat nechce. Taxikáři, na rozdíl od řidičů autobusů, nevozí lidi do práce, ale opilce a zazobance; taxíkem jsem nikdy nejel. Také tam není pevný režim. Taxikář určitě může přijít pozdě do práce, aniž by si to někdo dlouho pamatoval. A konečně na to jsem si nemusel rozšiřovat řidičské oprávnění. Bylo by pro mě ponižující pracovat na takové pozici s řidičským průkazem vyplněným odshora dolů, středoškolskými vysvědčeními s vyznamenáním a pochvalami ze základní školy. Sice jsem vážně uvažoval o práci řidiče rozvozu kusových zásilek, kde první uvedený důvod neplatí, ale rovněž se tam nepracuje jen 8 h denně a nemám dobrý pocit z toho, u sebe vozit ty sumy, které ti rozvozci od zákazníků vybírají.

O práci řidiče autobusu už jsem uvažoval jako malé dítě. Celé roky jsem autobusem jezdil a nespatřuji na tom nic, co by mi vadilo.

No tak každopádně díky za upřímnost, ale skutečně nestačím žasnout, co vše tady čtu. Troufám si tvrdit, že takovou logikou by polovina současných řidičů autobusů nebyla připuštěna k výkonu takového povolání. Kvůli dennímu užívání jednoho léku, který mi hodně pomáhá, bych málem měl dostat invalidní důchod? Mimochodem můj psychiatr ví, že jsem se živil volantem (jako rozvozce v nákladní autodopravě), a vůbec mě na žádné skutečnosti související s řízením neupozornil. Obávám se, že jste mě odsoudili bez relevantních informací. Nedávno jsem jel s řidičem autobusu, který měl evidentně BMI na 40. Myslím si, že jestli jsem nebezpečný já, tak on tuplem. Už teď skoro všichni autobusoví dopravci shánějí řidiče po čertech ďáblech. Opravdu si myslíte, že je vhodné mít tak přísné podmínky? Položme si otázku, kdo to pak opravdu bude dělat, když je to navíc za málo peněz a s velkou zodpovědností (která leckomu může vadit). Nároky na studenty se budou snižovat, zatímco nároky na řidiče budou stejné. To je mi logika. Ale o to větší čest pro mě je řidičem autobusu být (tím nechci říci, že se tam budu snažit se protlačit za každou cenu).

Jistotu, že mě ta práce bude naplňovat, nemám nikde. Vždyť jsem přece psal, že toho mohu zanechat. Mě jen štve, že jsem byl v takové pozici (čistý TR, čisté bodové konto) odmítnut. Trvám na tom, že je to presumpce viny, která v demokratickém státu nemá co dělat. Až tam udělám sebemenší průšvih, tak ať mě odsoudí, až zčernám, ale do té doby je to jenom spekulace.

Nemohl bych s čistým svědomím konstatovat, že ty léky ovlivňují mou náladu. Akorát po nich necítím tu úzkost, rozumějte bušení srdce atp., která mi je nepříjemná.

Bohužel v IT je dnes standard home office, a to mi vadí. Já se potřebuji dostat mezi lidi, přičemž nemám rád, když mě někdo vidí dělat něco jiného, než práci.

Ten odborník, pane přispěvateli, mi nedal možnost vysvětlit, proč jsem na některé z těch tří set otázek odpověděl tak pro řidiče autobusu nevhodně, jak jsem odpověděl. Vzít si za vyšetření peníze, přestože věděl, že jsem rok a půl v evidenci ÚP ČR, to naproti tomu neměl. Těch tři sta otázek je dle mě málo a u mnohých jsem hodně váhal. Pan dopravní psycholog přitom ještě na začátku říkal, že kde si nebudu jistý, mám zvolit to, co mě napadne jako první. Odborníka si tedy rozhodně představuji jinak. Opravdu si myslíte, že od té doby, co jsou ty psychotesty povinné, je na silnicích bezpečněji?

A říkat mi, že jsem dost těžce nemocný, to mi promiňte, ale to je urážka lidí, kteří mají rakovinu a podobné nemoci. Je to jako chtít pojistné plnění za jizvu na těle z pojistky, ze které se plní ochrnutí na invalidní vozík (takové případy opravdu jsou).

Autobus řídit mohu, jen si tím nesmím vydělávat. Nevidím žádný problém v tom, pokud bych ty léky měl užívat do konce života. V jedné době v minulosti jsem bral také léky na hypertenzi a byl předpoklad, že je brát už nepřestanu. Spousta lidí trvale užívá léky, např. europoslanec p. Ransdorf, a přesto mohou řídit (osobní vozidlo). To, co tady předvádějí někteří přispěvatelé, je dle mě neopodstatněná panika.

Já jsem opravdu rozšiřoval oprávnění v prominentní autoškole a byl jsem tam velmi chválen. Pokud by šlo jen o ambicióznost a vznětlivost, mohl bych to zkusit u jiné firmy, ale s těmi léky si nejsem jistý. Lékařské tajemství si představuji tak, že když nebudu chtít, můj praktický lékař neposkytne údaje o mně nikomu jinému, tedy ani dopravnímu psychologovi nebo podnikovému lékaři. Vzhledem k tomu, co jsem si přečetl, jsem si teď už dost jistý, že v ČR opravdu nemá smysl být poctivý. Radši nebudu chodit k lékaři, abych měl práci (problém je v tom, že když práci mít nebudu, nebudu mít dost peněz na alespoň trochu důstojné přežití).

Mí bývalí spolužáci z IT SŠ, kteří v pololetích i propadali, dneska pracují za 40 a více tis. Kč měsíčně a jsou úplně vysmátí. Já, který jsem jim při testech radil a zpracovával projekty, vypadám úplně nemožně, protože jsem v praxi selhal. Nikdo mě nechce, protože nikdo nehodlá platit pětkrát dražší vývoj kvůli tomu, aby produkt byl výrazně robustnější, jelikož to žádný zákazník neocení. Kdybych ctil alkohol, drogy a sex, tak nemám problém, ale když chci pracovat a sloužit společnosti, tak musím podvádět, abych vůbec pracovat mohl. Nakonec jsem právě z toho vskutku na sebevraždu a člověka, který by v takové situaci skutečně shodil autobus plný lidí z mostu, bych plně pochopil. Nenávidím Čechy. Díky těm lékařským prohlídkám se vytváří obrovský prostor pro korupci, kdy odborníci mohou žádat o úplatky, aby lidé měli práci. Běžte fakt do háje. Já nechápu, jak někdo v ČR může chtít děti. Nechtěl bych se tady znovu narodit.

V době rozšiřování oprávnění jsem toužil i po zahraničních cestách, lákalo mě právě to dobrodružství, dnes ale chci jen MHD/PHD. Řidiče autobusu nechci dělat do důchodu; možná spíš ani ne déle, než dva roky. Chci se vrátit k IT; teď zažívám syndrom vyhoření. Právě v takové situaci se doporučuje změna.

Nemohu mít nízké ambice. Jsem z ambiciózní SŠ. Dva lidé z ní, včetně jednoho mého spolužáka, jsou v jisté disciplíně mistři světa; ten spolužák i vícenásobný. Jiný známý z dětství je mistr ČR ve dvou PC hrách, další už napsal IT knihu. Já jsem ani nedostudoval. Přitom jsem to byl já, kdo měl nejopatrnější a nejméně sobecký přístup a do mě se vkládaly největší naděje. Já jsem soutěže vždycky nenáviděl, a svou cestou chci jít dál. Chci dokázat, že má cesta, cesta otevřené dlaně, je lepší, než jejich cesta sevřené pěsti. Psát IT literaturu (popř. internetové seriály) bych chtěl, to je podle mě správné. Jsem mimochodem aktivní na Wikipedii. Bohužel ve svém okolí nemám člověka, který by mi přál to, po čem toužím já, a tak si potřebuji takříkajíc dobít baterky jinde. Zažívám svým způsobem sociální vyloučení. V kvalifikovanějších pozicích je problém, že mě nikdo nechce zaměstnat na dva roky. Dokonce ani na výrobní linku do automobilky mě z tohoto důvodu nevzali. Jiní si s tím nedělají těžkou hlavu, nepovažují to za zradu, ale mně záleží na mém slovu. Je podle mě mnohem menší zlo zfalšovat dopravně psychologický posudek, když navíc ti vedoucí autobusových provozoven mě tam chtějí. Hlásil jsem se i k popelářům (na řidiče), ale tam je plno (mimochodem mám zdravotní omezení na práci v mrazu). Není ostuda prohrát, ale vzdát se bez boje. Znovu říkám, že by to bylo moje kolosální životní prohra. Je to pro mě otázka osobní cti.

Domnívám se, že s tou úzkostí si nerozumíme. Já opravdu nemám pocit, že by mě to omezovalo v řízení. Naproti tomu povinnost brýlí se mi do ŘP dostala až v průběhu rozšiřování, nelíbilo se mi to, ale dnes už bych bez brýlí neřídil; dříve jsem brýle používal jen na čtení, dnes už je nosím trvale. Stejně tak si pamatuji, jak působí alkohol. To bych si také netroufnul, ani na jízdní kolo. O Cipralexu ale nevím. Už řadu let také piji hodně kávy. To mi také budete mít za zlé?

Mezinárodní předpisy jsem v rámci profesního školení studoval poctivě. Sice už se mi to za tu dobu dost vykouřilo z hlavy, ale mám to přehledně sepsáno a kromě toho k tomu mám nakoupenou literaturu, takže bych si to určitě hladce připomenul. Navíc tam se jezdí vždycky ve dvou, a ten druhý bude určitě zkušenější. A za co jednou pokutu zaplatím, byť velkou, to už si budu dobře pamatovat.

Právě proto, že na tratích do 50 km není povinné vést záznam o činnosti řízení, tam chci. V nákladní dopravě jsem měl jinou práci vykázanou jako přestávky, a ještě jsem musel dělat nosiče, často bez závozníka. Podle mě je každá práce na začátku hrozná (myslím třeba první tři měsíce). Mám pocit, že v posledních letech se velmi rozmohlo tvrdit o každé práci, že je (psychicky) náročná. Podle mě je psychicky náročná taková práce, ze které člověk každý den neodchází s oprávněným pocitem, že ten den odvedl dobrou práci. Mě tam nelákají ti cestující, ale ti kolegové řidiči a vedoucí. Byl jsem na třech autobusových provozovnách, všude jsem se cítil skvěle. I v nákladní dopravě jsem měl dost dobrého šéfa (bohužel majitel firmy už tak v pohodě nebyl).

Vstávání na noční mě vůbec neděsí. Při SŠ studiu jsem toho měl tolik, že jsem spal čtyři hodiny odpoledne po škole a dvě hodiny v noci. Několikrát jsem také jednu noc vůbec nespal, tzn. absolvoval dva dny za sebou beze spánku. Na řízení toto určitě není, ale na ponocování jsem zvyklý. Tehdy jsem se těšil, až to skončí, dneska bych ty časy chtěl zpátky. Navíc mně právě připadá strašně kouzelné začínat směnu kolem 4.00.

Nezhroutil jsem se z toho, že jsem neudělal jedny psychotesty, ale z toho, jaké je tady v ČR, resp. v kraji, kde jsem, prostředí. Vůbec to nekoresponduje s tím, jak jsem byl vychován rodiči, a to jsem měl poměrně přísné rodiče, a učiteli, a to jsem byl premiant. Na ZŠ jsem byl takový king, že mi ředitel podepsal pochvalné uznání za práci pro třídu, i když jsem v průběhu roku udělal takovou klukovinu, že jsem jako šatnář ve třídě před tělocvikem schválně otevřel všechna okna dokořán, když se předtím nařídilo nevětrat, protože nemělo jít topení; byl jsem kvůli tomu na koberečku v ředitelně. Menších prohřešků (které nebyly řešeny v ředitelně) jsem udělal víc, a nikdy jsem nedostal ani napomenutí třídního učitele (nanejvýš poznámku); přitom spolužáci je za podobné věci dostávali. Na SŠ jsem měl vyznamenání v šesti pololetích z osmi a radil jsem učitelům. Z této školy jsem však odešel jako vyvrhel, neboť jsem otevřeně dával najevo, že úroveň školy pociťuji jako nízkou a nedostatečnou jako přípravu do praxe. V době VŠ studia se mi zhroutilo rodinné zázemí. Rodiče mi nedávali kapesné, naopak vyžadovali, abych už pracoval. Mě ale studium naprosto pohltilo. Na přednáškách jsem se hodně aktivně zapojoval. Někteří učitelé mě zdravili jako první, protože já jsem je tak rychle nepoznal. Bohužel to doma bylo tak špatné, že jsem to nezvládl dokončit.

Tak lidi, buďte trochu přející. Nebo se mi chcete dále skládat na sociální dávky? Anebo nejlepší možná bude, když vyhlásíme úplný zákaz provozu všech silničních motorových vozidel. Pak už vůbec nebude hrozit, že by se objevil nějaký nezodpovědný řidič. A ještě bude čistší vzduch. Jen nevím, o čem by pak ta média psala.

Mně naopak přijde hloupé se bezmyšlenkovitě řídit tím, co mi říká tělo. Člověk je tvor vyspělý, má rozum. Myslím si, že kdybych tomu podlehl, poškodilo by to mou image. Chuť samozřejmě mám, ale dokáži se ovládat. Ostatně mám umělou vagínu.

Vykání je projevem úcty. Já celý život usiluji o to, aby si mě lidé cenili.

Na samotné ambicióznosti podle mě není nic špatného. Vznětlivost mi pouze vyšla v psychotestech; ve skutečnosti podle mě až tak vznětlivý nejsem, resp. ve vybraných situacích si dávám pozor. Být řidičem autobusu není mým konečným cílem, nicméně kdyby mi to bylo odepřeno, nesl bych si to v sobě.

Nepopírám, že patřím k psychiatrovi, mám možná též Aspergerův syndrom a narcistickou poruchu, dle mě se však nic z toho, co je mi možné diagnostikovat, nevylučuje se schopností řidit autobus. Paradoxně si myslím, že ve vězení by mi bylo lépe, než je mi teď na ÚP ČR.

No, já už jsem chtěl toto vlákno skončit, ale někteří přispěvatelé diskuzi rozšířili o zajímavé příspěvky, tak jsem ještě reagoval.