Smrt jako nevyhnutelná nutnost

Dobrý den,víte k životu nevyhnutelně patří i smrt,na každého z nás čeká a vyrovnat se s odchodem našich milovaných at už lidí nebo zvířat,je vždy moc těžké.Člověk může být tvrdý jak chce a myslet si že je na to i připravený,ale až to přijde,zjistí že se na tohle připravit ani nejde.Musí se s tím jen naučit žít.Na konci roku mi zemřel otec,nevídávali jsme se tak často a myslel jsem si že bych tohle vždy ustál,ale když si tak pak uvědomíte že vás opustil člověk,co vás učil jezdit na kole,ošetřoval odřená kolena,člověk ke kterému jste se utíkal schovávat když jste se cítil v ohrožení,prostě člověk vašemu srdci blízký.Bolest musela ven a nejvíce pomůže vyplakat se,nedržet to v sobě.Odpustit a nic si nevyčítat.Čas vše zahojí.Přeji hodně štěstí.

Dobrý den. Soucítím s Vámi, ale bohužel i setkání se smrtí, k životu patří. Cítit bolest a žal je naprosto přirozené a nedá se to potlačit. Ta bolest tak, jak přišla, musí zase odznít. Myslím si, že na setkání se smrtí, není nikdo z nás dost dobře připravený. A je jedno, zda jde o zvíře, které měl člověk rád, nebo o osobu nám blízkou. Ztráta bolí hodně vždycky.

Pavlinku, minulý týden umřela fenečka mé kolegyni v kanceláři, a tak jsme tam obě plakaly až do pátku. Já jsem vzpomínala na mého čtyřnohého miláčka, který se mnou není už tři roky a pořád se mi tlačí slzy do očí, když na něho myslím.

Tady pomůže opravdu jenom čas. Tatínek mi zemřel před 7 lety, taky jsem si myslela, že mě to tak nepoloží - byl dlouho nemocný, měl Parkinsona a to se osobnost mění před očima a pak už to není ten člověk, kterého jsem celý život znala. Mohla jsem si říkat, jak jsem chtěla, že to pro něho bylo vysvobození. Stejně jsem byla zasažena a dodnes, když třeba v práci jednám s člověkem, na kterém vidím počátky parkinsonismu, musím se potom vyplakat.

Nebraňte se smutku a žalu, plačte, jak se Vám chce. Mužští se snaží být hrozně stateční a potom umírají na infarkty - z toho potlačeného žalu. Smutek by se měl odžít.

Smrt neoddělitelně patří k životu, jenom se nám nechce to přijmout.

Jedna laskavá duše mi na můj žal po odchodu mého psího miláčka poslala toto povídání o Duhovém mostu, které mi hodně pomohlo.

V nebi je místo zvané Duhový most.

Když umře nějaké zvíře, které je tady na zemi někomu zvláště blízké, odchází přes Duhový most. Jsou tam louky a kopce, kde si naši psí kamarádi mohou spolu hrát. Je tam spousta jídla a vody a slunečního svitu a všichni se tam cítí příjemně a pohodlně.
Ten, kdo byl starý, je opět mladý, a ten, kdo byl nemocen, je opět zdráv. Všichni jsou plni života tak, jak si je pamatujeme ve svých snech.
Všichni jsou za Duhovým mostem štastni a spokojeni, ale přece jenom tam každému něco chybí- každý z nich postrádá někoho opravdu blízkého, někoho, koho zanechal tak daleko...

Všichni běhají a hrají si dohromady, ale pak přijde den, kdy se někdo z nich náhle zastaví a zahledí do dálky. Jeho jasné oči zpozorní, jeho tělo se nedočkavě zachvěje. Náhle se oddělí od skupiny kamarádů a rozeběhne se zelenou travou k obzoru, stále rychleji a rychleji.

A tak Tě nalezne- konečně se se svým nezapomenutelným psím kamarádem setkáváš v bláznivě radostném přivítání a již nikdy Vás nic nerozdělí.

Štastné psí polibky přes celou tvář, tvoje ruce opět objímají milovaného druha, znovu se díváš do těch věrných očí plných lásky.
Tak dlouho jsi svého kamaráda postrádal, ale nikdy jsi na něho nezapomněl.

A tehdy překročíte Duhový most spolu...

ahoj , přidávám taky pár vět k odchodu pejsků do psího nebe.Měli jsme 12 let boxera - fenku zlatou a kdo zná tuto rasu , mi dá za pravdu že to je pes s velkým P. byla to puvodně mé dcery , která později žila v zahraničí , ale na svého psa nikdy nezapoměla a pes na ní taky né. Když ve 12 letech onemocněla a dost ošklivě , stále jsme to na dálku konsultovali celá rodina.Dcera měla přijet do týdne ale fence bylo čím dál hůř.asi tři dny nejedla jen pila a spala. Bylo na ní vidět že už je připravená odejít , ale ještě naposledy se chtěla rozloučit se svou paničkou nejmilejší. myslela jsem že to do soboty nevydrží. Ráno ještě stále žila a já ji hladila a slibovala jí že dnes to bude ten velký den a dcera za ní přijede. zmobilizovala všechny síly a vyběhla ven , lehla si k vratum a čekala, z letiště jeli rovnou na chalupu za psem. NA to jejich nádherné a zároven poslední rozloučení nikdy nezapomenu.dcera jí objímala , brečela celá rodina , ale pes byl štastný že se dočkala a v noci odešla. Bylo to velmi dojemné , ale byla jsem štastná že se jí dočkala . Pes je veliký kamarád, přítel a partner do života.Bolí mne jak někteří psi mají opravdu "psí život" , ale to už je jiná kapitola...

Na smrt svých blízkých či zvířecích kamarádů se můžeš připravovat jak chceš a stejně to není nic platné. Přijde to nečekaně a je konec. Zbyde jen prázdné místo v srdci a spousta vzpomínek. Již se nedá udělat něco jinak, zvrátit osud zkrátka nejde. Nad životem se nedá vyhrát.

Já jsem před časem přišel o jednoho svého pavouka. Za ty roky jsem ho už bral jako svoji nedílnou součást. Bohužel...

Měli jsme doma kocoura, který chodil ven a pak někde něco snědl, snad nějakou otrávenou návnadu. Sotva se dotáhl domů, už ani na postel sám nevylezl, ležel celý další den, až jsme ho večer vzali na veterinární kliniku. Celou dobu jsem čekal, že mi řeknou : Uspat. A taky mi to řekli. Manželku jsem poslal pryč i s autem, držel jsem kocoura odcházejícího po injekci a myslel jsem, že bude po mě. Ten zážitek je nezapomenutelný i když to byl jen kocour. Na něco takového si prostě nezvyknete.

co vám poradím? Pořiďte si štěně. Zaplní tu díru, co máte kolem sebe.

Kdyz mi umrela prvni kocka, bylo to priserne. Smutno mi bylo jeste roky po tom. Pri druhe a treti to uz bylo vyrazne lepsi. Vsechny tri byly nevylecitelne nemocne mesice ci tydny pred utracenim. Vedela jsem, ze behem urciteho casu budu muset pristoupit k euthanasii, jen jsem sledovala jak na tom jsou. Obrecela jsem je jeste za jejich zivota a pri samotne euthanasii. Po smrti uz ne, v podstate se mi ulevilo, ze uz maji ony i ja to osklive za sebou. U nevylecitene nemocnych zvirat se da rict, ze ve chvili, kdy prestanou prijimat potravu, je ten spravny cas na euthanasii.

Všechno už je nahoře napsané a je to pravda, člověk, který miluje druhého tvorečka, se jen těžko vyrovnává s jeho odchodem.

Chtěla jsem napsat o krásných vzpomínkách, které nám zůstávají a které nám i po létech se vybavují, když si na našeho miláčka,

nebo milovaného příbuzného, vzpomeneme. Vždycky zůstane ve vašem srdíčku, vzpomínka na vše krásné, co jste spolu prožili.

První přijde žal, kdy se člověk ptá proč? Pak zůstanou, jen ty pěkné vzpomínky.

Před 14 dny mě umřela fenka bylo jí 16 let, bohužel zkolabova po ošetření na veterině. Dodnes si to vyčítám, a nemohu se s tím smířit.

,,Já se se smrtí nevyrovnám nikdy,,mi chybějí ti co už tady nejsou ,,mi tento svět plný neznámých je cizí. a proto si říkám ,že se všichni tam někde sejdeme a tak si tu situaci zlehčuji. Nejsem pánbíčkář ,,ale žiji s tímto vědomím. Uleví se.

Můj úplně perfektní pes končil stejně, odešly mu plotýnky v oblasti beder. Taky si to neukrácení utrpení občas doteď vyčítám. Říká se, že starý pes má tu nezměřitelnou cenu, je "moudrý", jak mnoho zvíře provázející člověka může být. Umřel o jednom víkendu, celý a pak další jsem probrečela na místě, kam jsem ho pohřbila. A u toho místa občas posedávám a pěstuji mu poblíž 2 keříky rakytníku.

Mně, taky nedávno zemřel pes-kamarád, bylo mu 15let. Taky chodím k jeho hrobečku a je mi stále smutno a moc mi chybí.Bojím si ted nějakého koupit, abych to jednou zase nemusel prožívat.

Ted trochu na odlehčení.

Proč mají někteří muži místo ženy psa?

1)Čím později příjdeš, tím více se Tvůj pes raduje.

2)Psi milují, když necháte na zemi rozházené věci.

3)Rodiče Tvého psa, Tě obvykle nenavštěvují.

4)Psi myslí, že jsi užasný, i když přijdeš opilý.

5)Když pes na Tobě ucítí jiného psa, nezačne vyvádět, budeš mu jen připadat zajímavější.

To není, ale z mé hlavy.Dostal jsem to emailem od kámoše, když jsem řval, že mi zemřel kamarád-pes.

Umřela. Každý tvor se narodí, žije, umře. Je to těžký, já vím, Ale musíš to pochopit a pak to zvládneš. Nic jiného se poradit nedá. Mě před rokem zemřel skoromanžel (sebevražda), tak vím o čem mluvím. A výčitky neměj, věřím tomu, že si udělal to nejlepší co jsi mohl. V tomto mají zviřátka výhodu, že se třeba něba několik let netrápí na LDN.

Hezky jste to tu všichni napsali...také mi v loni ,,odešel,,pejsek nejmilovanější,ale trápila se,neměla už obranné látky a tak nezabírala ani antibiotika.Začala jí hodně padat srst a dělaly se jí boláky po celém těle,protože jí praskala kůže.Z lítosti jsem jí nechala uspat,aby neměla bolesti.Teď má hrobeček na zahradě a je tam už více pejsků i jiných zvířátek.To všechno ale přetluče bolest z toho,že mi před dvěma lety zemřel táta a vloni nejlepší kamarádka co jsem kdy měla.Je to už také půl roku a stále brečím a nemůžu se s tím smířit a stejně tak s tátovým odchodem...Tak si říkám,že ,,odchod,,zvířátka je jen slabý odvárek pro toho,kdo zažívá smutek po milovaném člověku...Držte se všichni...ale stejně se jednou sejdeme nahoře-tedy jen ti dobří...šmejdi at se smaží.