Zavedení bezvakcinační politiky bylo podpořeno několika argumenty. V prvé řadě bylo území Evropské unie v roce 1989 již 10 let prosté SLAK. Kromě toho z celkového počtu primárních ohnisek potvrzených v Evropě v letech 1977–1987 plných 13 vzniklo buď na základě úniku viru FMDV z laboratoře nebo použitím očkovacích látek s nedostatečně inaktivovaným virem (tzn., že ohnisko vzniklo přímo v důsledku vakcinace).[31] Při rozhodování hrálo důležitou roli i ekonomické hledisko. Podle prognostických odhadů odborníků se v horizontu 10 let předpokládalo v rámci bezvakcinační politiky propuknutí 13 primárních ohnisek, v nejhorším případě až 1 963 ohnisek SLAK v EU. Likvidace těchto ohnisek by přišla na 0,36 miliónů, maximálně na 955 miliónů EUR. Naproti tomu v případě plošné vakcinace v celé EU by náklady činily 1,135 miliardy EUR (pouze náklady za vakcínu).[29] Plošné očkování navíc omezuje obchod (export zvířat a živočišných produktů) se zeměmi, které jsou SLAK prosté a nevakcinují. Finanční ztráty v tomto případě mohou dosahovat až 1,3 biliónů liber ročně.[31] Další důležitou skutečností je neexistence jedné univerzální vakcíny, jež by chránila před všemi kmeny viru slintavky a kulhavky. Z epidemiologického hlediska je významný i fakt, že při infekci očkovaných zvířat vysokou dávkou viru, může docházet u velké části jedinců k vironosičství a permanentnímu vylučování viru do prostředí.[31] Z výše jmenovaných důvodů se proto upustilo od očkování dobytka v EU a bezvakcinační politika byla následně zakomponována do Rozhodnutí komise č. 90/423/EC z 24. června 1990, ve které byl stanoven termín 1. ledna 1992 jakožto datum úplného zákazu vakcinace proti slintavce a kulhavce. Toto usnesení akceptovaly a přijaly za své také všechny tehdy ještě nečlenské země EU včetně Česka.[29]