Nejste přihlášen/a.
Máte štěstí, že jste žena.
Pokud byste byla chlap a řekla nějakému osvalenému týpkovi své mínění o jeho negativních vlastnostech, pak by se s vámi nepáral a odešla byste zboulovaná.
Na druhé straně - ženy jsou fikanější. Když některou urazíte, pomluví vás.
Co jsi z úst vypustil, ani párem koní nedostaneš zpět.
a další:
Vypuštěné slovo a rozlitou vodu nikdy neschytáš.
Propovíš-li slovo plaše, tisíci koňmi ho nevtáhneš zase.
Co z úst jak vrabec vyletí, žádnou měrou zase nevletí.
Kdo jednou ptáka z ruky pustí, na střeše ho těžko uchytí.
Jednou vypuštěné slovo nelze zavolat zpátky."
— Latinské přísloví, originál: SEMEL EMISSUM VOLAT IRREVOCABILE VERBUM
Zdroj: citaty.net/...
P.S.
Teď přemýšlím ... říkáte vždy pravdu a nic než pravdu? Nebo si tak trochu vymýšlíte / nebo skutečnos přikrašlujete / nebo neříkáte skutečně úplně všechno?
To nemusí být alkoholem. Kdysi jsem o tom něco četla, prý je to způsobeno už v dětství. Zhruba se dá říct, že když rodiče neměli na dítě dost času nebo byli často nepřítomní, to dítě si nemělo s kým utvořit ty životně důležité citové vazby, což je v raném vývoji základní potřeba. Je tam potřeba být velmi úzce napojený na toho člověka, který dítěti nejenom vysvětluje, co je to tady za svět, ale taky mu dodává nějaký pocit bezpečí a blízkosti. Tak nějak to tam vysvětlovali. A dítě se pak i jako dospělý člověk snaží to pevné a důvěrné pouto navázat prostřednictvím takového přehnaného svěřování i s jinými lidmi.
Potvrdzujem, som "živoucím příkladem" Je to presne tak, ak človek je v detstve, v dospievaní zanedbávaný čo sa akejkoľvek pozornosti týka, a to myslím ohľadom základných vecí ako jeho názory, mienky, myšlienky, pocity, nemá sa komu vyrozprávat, zdôverit, potom sa to môže takto prejavit. Sama to na sebe cítim, ale keďže som takisto dost nedôverčivý človek, logicky orientovaný, tak sa často dokážem "zahamovat", ale áno, niekedy človek tú svoju hubu neudrží, len je rád, že s niekým rozpráva a môže mu niečo o sebe povedat, a ak to druhú stranu aj úprimne zaújma, to je už úplná nirvána Avšak samozrejme ide to v ruka v ruke s tým, čo hovorí tazatelka, a takisto raz dva od seba väčšinu ľudí aj odoženiete. Čiže, pre tazatelku, ak nemáš nikoho tak blízkeho, komu by si verila a kto by ta vedel v tomto smere korigovat, resp. nemáš dost pevnú vôľu a veľmi ti to prekáža a robí šarapatu v živote, odporúčam skúsit terapiu, naučit sa správne socializovat, poprípade niečo čo ukľudní myseľ, možno jóga, cvičenie rôzneho druhu, niektorým ľuďom pomáha pravidelný beh čo viem.
O tom slyším poprvé v životě, že by si dítě nemohlo nikde a nikdy psát omluvenku samo. Samozřejmě, že do 18let vím, že si to to dítě nemůže psát samo, ale nad 18 si to píše 99% lidí samo. Myslím si, že na většině středních škol, když už je člověk dospělý, tak si může omluvenky psát sám (to samé může kdykoliv (po tom, co o tom ví třídní učitel) a kvůli čemukoliv odejít v průběhu vyučování, protože už za sebe zodpovídá sám), pokud samozřejmě škola nevyžaduje nějaké potvrzení od lékaře na nemoc (což většina škol to nemá - opravte mě, pokud se mýlím, ale třeba naše škola to tak nemá, že by vyžadovala omluvenky vyloženě od lékaře nebo po celou dobu studia od rodičů) nebo zvlášt na něco podpis rodiče, ale jinak si to fakt ty děcka píší samy.
Všimla jsem si, že se to často dědí. Jakože je /nebo byl/ někdo z rodu před ním, co taky povídal všem všechno. Taky někdy člověk hodně mluví /a tím dost vykecá/ když je nejistý a v rozpacích. Pak je pro něj těžké nějakou situaci promlčet a raději spustí, čímž trochu uvolní v sobě to napětí. Nevnímáte to taky tak? ...Já teda bývám v kupé spíš taky ten první, kdo promluví. Mně to uklidní, snad i potěší, když tam nesedí někdo s vážným a naštvaným ksichtem. Kolikrát se rozpovídáme, a cesta rychleji uteče. Tuhle ke mně v Kolíně přisedla paní se psem, jelikož seděla jinde na místě obsazeném místenkou, tak se přesunula. Tak bylo hned téma. A nakonec jsme zjistily, že nedávno koupila byt u nás ve městě a dokonce v protějším domě a vidíme si do oken! .
Myslím, že mnohým takovým hodně sdílným by stačilo mít stále vedle sebe někoho, kdo by je zastavil. Třeba sourozence, kamarádku nebo svého uvědomělého potomka, který by do toho příliš komunikujícího nenápadně drcl, nebo se zapojil a hovor usměrnil, diplomaticky stočil a zakončil... Komunikativec by třeba začal postupně chápat, kdy už se má brzdit. Sice přehnaný pedagogický optimismus, ale taky řešení.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.