Pošlete mi, prosím, květinu

Dobrý den,

o každých Vánocích už od mládí jsem toužila mít doma ve váze čerstvou květinu. Nevím, proč. Asi proto, že sice zase nenávratně odchází jeden rok, ale přijde další a zase květiny rozkvetou, rozvoní se a dají nám plno radosti. Snad proto jsem záviděla Evičkám jejich jméno, ty se jistě čerstvé květiny pokaždé dočkaly.

Manžel to věděl a proto mi pokaždé na Vánoce květinu koupil, i když Eva nejsem, stačil mi jeden jediný květ, nechtěla jsem jich celou otýpku. A byla jsem spokojená. Když už byl nemocen, koupila jsem si květinu sama, jakoby od něho. Ale o Vánocích prostě pro mě květina musela být.

Od loňka mi žádná květina domov nezdobí. Ano, mohla bych si ji sama koupit, přesto to není to, jako darovaná. Není v tom ta sounáležitost, to vědomí, že člověk někam a k někomu patří. Že se má kam a ke komu vracet. Že mu chce někdo jiný udělat kousek radosti. Že si na něj někdo vzpomene.

Dětem o tom říkat nechci, květiny by mi obě děti jistě ochotně koupily, ale připadá mi to dětinské, myslím si, že by mě zcela nepochopily.

Proto vás prosím - pošlete mi květinu pro radost. Nemyslím tu skutečnou, ale nějakou pěknou fotografii s květinami, abych se potěšila. Protože zase už bulím. To je o Vánocích běžné, že člověk vzpomíná na to, čeho si dřív až tolik možná nevážil-. To pozná, až když to ztratí. Jaga.

Hezké Vánoce všem!