Nejste přihlášen/a.
Ustrihl jsem spoluzacce krasny dlouhy cop
Jednomu spoluzakovi jsem rozbil hlavu o beton, druhemu kamenem, tretimu jsme vyrazili zuby bejzbolovou palkou, ctvrteho jsem malem uskrtil
Vylomil jsem ve tride dvere u skrine a v satnach okno
Dejepisarku jsem nepustil na hodinu do tridy
Nechal jsem si od supla vytrhnout vlasy, radeji, nez abych se poddal, kdyz me chtel vytahat za pejzy
Nechali sme si do krve od telocvikare rozbit huby
Vystrikali jsme ve tride peprak
Na skolnim vylete jsme lezli po strese holkam cumet do sprch az z toho jeden slitnul ze strechy dve patra dolu
A tak by se dalo vzpominat dal. Vzpominek na zapamatovanihodne chvile je dost.
Skolnika jsme zamknuli v kotelne, Podpalili jsme dilny, Spoluzacku jsme v satnach...no nic...
Vetsina byli neumyslne nehody, neco klukoviny.
Ahoj, brácha mi kdysi vyprávěl, že měli na tělocvik nějakého svérázného učitele a ten jim prý říkal ,,humusáčcí,, normálně dětem ve třídě na ZŠ. Fakt extrém, to mě rozesmálo, ale není to zážitek, nicméně šílenost. :D Že si to vůbec dovolil a že mu to procházelo, jenže vlastně tenkrát to bylo ještě za komančů. Kdoví co dalšího se ještě tenkrát všechno odehrávalo. :D Když byl převrat, mě bylo 11. Bráchovi už 15 a tohle se odehrávalo ještě na ZŠ. Brácha šel pak na průmyslovku už z 8.třídy a já až z 9., ale to jen proto, že jsem nebyla moc studijní typ, někteří spolužáci šli už z 8.třídy a někteří dokonce ještě dříve na víceleté gymnázium.
Učitelé měli různá pojmenování. Mistr na praxi zase říkal župáci nebo rovnou žumpáci. A několik dalších pojmenování.
Někdy na prvním stupni zase pamatuju, jak nějaká soudružka s oblibou vyhrožovala, že nás pověsí za camfoury do průvanu (teda to platilo jen na kluky, co řikala holkám a jestli něco už nevím).
A hasičák, to se taky jednomu spulážákovi na dílně povedlo. Blbý bylo, že to byl práškový, takže z toho byl děsnej bordel. Ono vůbec na učňáku, to by vydalo na knihu, co se tam všechno dělo.
Dobrý den, jako ten den pověřená třídní služba jsem zlomil klíční kost - naštěstí jen umělé kostře o přestávce/během dopravy z kabinetu do třídy, kde měla probíhat výuka přírodopisu. Při rychlé jízdě kolečko jejího podstavce škobrtlo o mírně vystouplou dlaždici na chodbě a protože jsem nepřizpůsobil rychlost povaze a stavu povrchu došlo k následnému osudovému pádu lidského torza s následkem zlomeniny. Celý incident byl třídní posouzen pouze jako neopatrnost bez náhrady škody, protože rychlou jízdu jsem "hrdinsky" zamlčel (a o té nebezpečně vystouplé dlažce se vědělo). Zdravím!
Zdravím,
neřekl bych bizarní, ale dnes spíše úsměvné, ikdyž bizarní je v dnešní době vlastně vše co stalo dříve...
Mám chvilku čas, takže napíšu... A ty hodně špatné neuvedu, dělo se toho hodně kdysi... (závidím dnešním školákům, hih..)
Ale dříve např. takto:
- nesměli jsme na druhém stupni základky o velké svačině se najíst v lavici ve třídě, museli jsme se svačinou chodit po chodbě v dvojstupu kolem dokola dlouhé chodby. (to víte, dříve jen namazaný chléb, nebo rozkrojený rohlík) Takže jsme pak šlapali na občas plátek vařeného vajíčka, nebo ředkvičky, nebo kus paštiky, které vypadly z našich svačin
Ano, takhle to u nás bylo...!
- pokud se nějací spolužáci střetli a strkali, myslím jako že boj, zůstali po škole a šli do tělocvičny s učitelem. Tam dostali boxerky a at si to vyřídí. Učitel jim pískal zásahy a vyhodnotil vítěze. Bylo to veřejné, akorát většinou jsme tam zůstali my domácí a "přespolní" diváci kterým jel autobus domu se většinou nezúčastnily..
- pokud jsme měli odpoledne dvě hoďky těláku např. v létě, šli jsme na hřiště, cca 600m od školy. Nebylo možnost se napít. V té době nebyly nějaké plastové lahve na vodu. Žádný batoh s sebou, nic takového nebylo. Takže po uběhnutí několikrát fotbalového hřiště kolem dokola, jsme se těšili jak se vrátíme do školy a u kohoutku na záchodě byla doslova fronta jak každý chlemtal vodu....
- ve školní jídelně, jsme si nesměli jít dříve pro pití nežli se na nás dostala řada pro jídlo. To bylo zakázané. Pití bylo ve várnici s kohoutkem, buď čaj nebo nějaké cosi. Voda tam nebyla. Takže až po přinesení jídla ke stolu, byla možnost si jít pro pití..
Ale jako mladí a nenasytný.. co si vzpomínám.. pokud jsme šli na oběd jako poslední, dostali jsme co hrdlo ráčilo a přidali jsme si co chtěli. Mno.. asi kuchařky byly z obce a znali nás, nevím. Ale dělali jsme to tak s kamarádama většinou v pátek
- negativa byly, když nás hlídala "ta špatná úča" která hlídala jestli vše dojíme.. A když byly nějaké játra, smažené a obalované a nešlo to ani rozkousat, museli jsem jíst dokud jsme to nesnědli. Ano takové metody byly, a přísné. Naštěstí jako mladí jsme si poradili, když se úča nekoukala, "řízek" šel do kapesníku a do kapsy a venku vyhodit. Jinak by nás nepustli ven z jídelny. (no neptejte se mě na to proč se mi matka ptala na to proč mám promaštěnou kapsu a kde jsem ztratil kapesník...)
- a také dobré bylo když jsme z nějakého důvodu zůstali po škole a měli opsat 100x žákovku.. A dostali jsme k tomu jeden papír A5. Prostě šlo o to aby jsme něco opsali a stejně za hoďku přišel učitel a poslal nás domu ...
- a vzpomínám, o letní prázdniny, rodiče se znali se školníkem... Přivezli uhlí na další topnou sezonu a byla možnost si vydělat pár kaček. Za 195 metráků jsem tehdy dostal 195 kčs. Uklízel jsem to tři dny a měl jsem puchýře na rukou.
Ale to byl mazec, v těch letech si vydělat tolik peněz... když nanuk stál 1kčs a točená zmrzka byla za kačku pade...
Jo jen úsměvná historka..
A ty vysloveně špatné psát nebudu
Jen v krátkosti, tohle chození po chodbách jsme taky měli. Drželo se to ještě pár let po revoluci. Skončilo to až s nějakými krádežemi. V kabinetech. U žáků to pochopitelně nikoho nezajímalo. Ty krádeže byly prý rafinované, jakože ne, že by zloděj ukradnul celou peněženku, ale třeba jen něco z ní. Asi se to nikdy nevysvětlilo. Ale výsledek byl ten, že jsme naopak museli setrvávat ve třídě, nebo před ní, pokud jsme po velké přestávce se někam stěhovali (i to se nějak ve stejné době redukovalo, že jsme se stěhovali už jen na předměty typu fyzika, chemie... a ne třeba na matematiku).
Dojídání v jídelně taky hlídali. Nestávalo se to často, ale občas, když jsem nemohl, tak jsem prostě nechal (zase tak špatně jídelna nevařila, občas bylo maso jak podrážka nebo divná dušená mrkev). A když si soudružka učitelka (bylo to v době soudruhování) stěžovala mamince, tak maminka to schválila, že když už nemůžu nebo mi to nechutná, tak s tím těžko můžu dělat něco jiného. Od té doby byl víceméně pokoj. Pozdějc na druhém stupni, kdy se už nesoudruhovalo, tak to bylo každému jedno. Hlídali jen první stupeň.
Ty várnice pamatuju. Na vysoké potom byl takový dlouhý kotel s osmi kohouty a jakousi tekutinou, která měla připomínat čaj, byl tam přiváděný potrubím (čajovodem), občas bylo slyšet, jak se ten kotel plní. To se tam udrželo, dokud se za čaj nezačalo platit. Nejdřív 50 halířů, ke konci studia 2 koruny. Tím jak se za to platilo, tak se zmenšil průtok a zhoršila kvalita. Takže čajovod nakonec zrušili. A zařídili normální bojler, jako je to běžné všude jinde.
To mi taky připomnělo, revoluce přišla v listopadu, když jsem byl ve čtvrté třídě. Spousta lidí vzpomíná, jak přišla soudružka učitelka a sdělila jim tu novinku, že už neni soudružka. Já si nic takového nepamatuju. Naopak si pamatuju, že nás nechali soudruhovat do konce školního roku (nikdo nic neříkal). Pak v novém školním roce, na druhém stupni už nikoho nenapadlo tohle slovo vypustit, to jsme se už dozvěděli. Teda jeden spolužák se dokázal přeřeknout (a říct "souško") i v osmičce, ale to byla výjimka.
Když jsme u těch peněz, tehdy se vozil sběr (sklo, papír, hadry, železo apod.). U maminky v práci se vyřazoval skoro metrák starých tiskopisů, mělo to jít do kotle. Ale dostal jsem nabídku, že to můžu odvézt do sběrny, která byla mimochodem skoro hned vedle. Vezl jsem to tam nadvakrát, jednou asi 30 kilo, korunu za kilo (to bylo slušné, předtím se platilo 25-35 halířů). To byly pro mě slušné peníze, i když nad tím někteří ohrnovali nos. Podruhé to bylo asi 45 kilo a tehdy se zrovna platily 2 koruny za kilo, to jsem to dobře vychytal. Maminčin šéf, který mi to dával, teda říkal, že za tyhle peníze by se s tím netahal, ale pro mě to byly slušné peníze za trochu té dřiny.
Zítra se jdu podívat na sraz ZDŠ po 59 letech. Ne na svůj, na mnželův. Moc se těšil ještě jednou uvidět spolužáky, bohužel, nebylo mi přáno. Měli velice svérázného kantora na matiku, celou hodinu jim ndával. Manžel si to tehdy psal na útržky papíru. Čekalo to doma asi 60 let. Teď jsem to aspoň zčásti přepsala, namnožila a zítra to donesu, aby si žáčci vzpomněli. Originály si dál schovám. Posuďte sami:
| Pan učitel Rais..odt | 63.42 kB |
Barvitý starosvětský výrazy, který by dnešním vločkařům působily deprese.
Jen by to chtělo dát každý na samostatný řádek, je to nepřehledný.
-
V první třídě jsme začali psát tužkou, kdo to zvládl, mohl psát plnicím perem. Inkoustovým. Hliněný tabulky zrušili rok před náma.
Jídelna - fronty, UHO a další hůře stravitelný položky. Zato kuchařky si pravidelně nosily domů tašky masa. Rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví se tomu říkalo a bylo to zcela běžné dle hesla "kdo nekrade, okrádá rodinu".
Rychle mi došlo, že škola vychovává šedý průměr a nejlepší bude se do něj zařadit a předstírat konformitu.
Na střední jeden letitý profesor poznamenal, že studenti jsou postupně stále vyšší a hloupější. Jak vidno, "vývoj" se nezastavil, dodávám.
Odkaz se mi uložil, ale nejde otevřít.
Předpokládám, že obsahuje různé hlášky. Já s láskou vzpomínám na svého třídního a jeho výhrůžky. Vyleju tě z okna, vysypu tě na mráz.
Takto, v PDF, by to mohlo být čitelnější, i když editaci dělat nebudu .
| Pan učitel Rais. (1).pdf | 22.17 kB |
bimbam - nemáte zač. Ten soubor ODT je pracovní a po konečné editaci textu by to měla @babajaga uložit v tom programu, kde to píše, do PDF. Doufám, že to ví a udělá to.
Na toto si často vzpomenu. Dodnes si pokládám otázku jak vlastně měla znít správná odpověď. Vysvětlím. Bavila mne fyzika a jedna slečna naopak naprostý antitalent s kterou si učitelka nevěděla rady jakou nejlehčí otázku ji má položit. Přihlásli jsem se a řekl: "Na kolik taktů pracuje čtyřtaktní motor?" Slečna se zastyděla a nic neodpověděla. Nastal ve třídě smích. Ale já říkám, kolik z nás to vlastně ví dnes. Jak měla znít správně odpověď? Psal se rok cca 1960.
"Pracuje" na jeden, ale spravná odpověď by byla čtyři, protože bez nich nefunguje. Vycházím z toho, že takt byl definován už u parních strojů, byl to pohyb pístu z jedné úvrati do druhé, tedy 2x za otáčku. Přepínáním páry pod nebo nad píst, mohly obě doby být pracovní. Běžný čtyřdobý motor opakuje dokola čtyři takty (během dvou otáček): sání, stlačení, rozpínání, výfuk.
To ještě, že se kantorka neptala na Cimrmanův šestitaktní motor. Neb dle Cimrmana se musí po čtyřech taktech motor řádně promazat, proto pátá doba mazání a řádně si odpočinout, tudíž šestá doba odpočinek.
Stačilo když mi paní učitelka z fyziky agresivně opakovaně tvrdila, jak nemá vůbec žádný vliv teplota tužkové baterie na to kolik energie z ní dostanu. To si myslím je dostatečně bizarní.
V sedmičce jsem pozdě dobíhala z přestávky na hodinu fyziky. Měli jsme do třídy takové historické dveře s vyraženou dolní tabulkou. Aby to bylo nenápadné, že se otevře celé to vysoké křídlo dveří, tak jsem se fofrem protáhla onou prokopnutou dírou. Přesto to učitel zaregistroval a musela jsem mu dát žákovskou. Po hodině jsem v ní objevila poznámku: Leze do třídy dveřmi!
Na SVVŠ jsme měli předmět Filosofie a to nebyl můj šálek čaje. Jednou mne filosof vyvolal a dal mi otázku "Hegel", byla to nejnovější látka, já jsem k tomu myšlenkově ještě nedospěl, ale vybavilo se mi, že v sešitě ho mám hned za naivními materialisty, tak jsem chtěl s nimi začít a pak se uvidí. No, vidělo se, jak mne hnal od tabule s pětkou. Prý na to ještě po letech vzpomínal: "On mi zařadil Hegela mezi naivní materialisty".
Ale asi to není nic proti tomu, jak ještě na základce se v předmětu Zoologie jedna dívenka dobrovolně přihlásila, dostala otázku "Pes" a zařadila ho mezi šelmy kočkovité. Když se třída přestala chechtat, samozřejmě se opravila. Chudák holka, asi by tehdy raději dostala pár facek, kdyby to mohla vzít zpátky.
Doba her a malin nezralých.
Tak jednou na základce suploval učitel hudební výchovy přírodopis a jako vždy chodil s houslemi a šmytcem, (asi aby mu je někdo nesebral) téměř všude. Nevěděl pořádně co má vyučovat, tak se ptal na všelijaké otázky o zvířatech. Zeptal se, jestli víme která zvířata žijí za polárním kruhem. Jeden žák se přhlásil ( celý život dělal chovatele slonů v ZOO Dvůr Králové) a odpověděl, že bílý zajíc. Učitel přišel k němu a doslova ho přetáhl šmytcem přes záda a řekl at si zněj nedělá prd... No nevím, jak by to dnes dopadlo s učitelem.
To jsem zažila na lyžáku s gymplem. Přesvědčila jsem rodiče velmi silného mohutného kluka, že by na lyžák měl jet, že pohyb potřebuje. Na sjezdovky ne, ale že pro něj vezmu běžky a vyšlápnu mu na rovině stopu. Když jsme konečně sehnali obří boty a namontovali pro ně vázání, tlustocha za námi mohli přivézt. Zatímco se ostatní na svahu rozřazovali do družstev, mladej se pomoci rodičů postavil na lyže, ale jak ho pustili, podklouzl a spadl. Tak se nejdříve učil nepadat, držet se pomocí holí ve vzpřímeném postoji, ale bál se vykročit, natož sklouznout. Po patřičné instruktáži nakonec odhodlaně vyrazil...A ejhle, lyže, namazané uprostřed proti uklouznutí, se po dlouhém stání sekly, obr šel hlavou vpřed, ve vázání zůstaly urvané podrážky a on v ponožkách s "pokličkama" bot na nártech se narýpal střemhlav do sněhu. Několik dospělých synka vyprostilo z návěje a vrátilo ho mokrého a udýchaného rodičům do vozu. Tím pro něj lyžák skončil.
Syn se na gymplu ptal fyzikářky, proč, když na různé hudební nástroje zahraje stejný tón, zní to pokaždé jinak. Fyzikářka mu na to nedovedla odpovědět. Tak jsem doma vzal samohrajku, připojil jsem ji k analogovému vstupu počítače, do počítače jsem nahrál osciloskopový program a synovi jsm s příslušným výkladem ukázal, jak se mění tvar výstupního signálu, když na samohrajce volím simulaci různých nástrojů a zamíchal jsem do toho řady stařičkého Fouriéra.
Fyzikářka na gymplu by jistě měla aspoň tušit něco o harmonických složkách pana fouriera. Snad kromě elektrikářů (a muzikantů) se to učí i ostatní. Jasně že exaktně až na vysoké škole, ale že to existuje to by mohl vědět každý učitel (možná učiteli češtiny nebo jiného dějepisu bych to odpustil).
To zase mi připomíná, když nám na elektrických strojích nechala kolovat pani učitelka nějaký rotor a spolužák, který normálně spíš vyrušuje se zeptal, proč je to tak šejdrem. Ona řekla, že to je trochu složitější na vysvětlení, že to je kvůli zubovým harmonickým a že na to se dělají i doktorské práce. Prostě na první pohled naprosto hloupá otázka a pani učitelka to vzala jako velice chytrou otázku, na kterou i uměla odpovědět. Když jsme se k tomu na vysoké dostali (už v dost specializovaném předmětu, na který nás chodilo pár; možná strojaři to brali někde jinde), tak jsem si na ni vzpomněl, a ten princip mi nepřišel zase tak nepochopitelný (střídá se zub a mezera tak to generuje nějakou nežádoucí složku - zubovou hamonickou, ale když se to zešikmí, tak se to eliminuje).
V asi 7. Třídě jsme měli na fyziku učitele rezka (měl přezdívku). Byl to hodný učitel a neměl moc u kluků autoritu. Jednou jsme po ránu přišli do třídy a někdo vykoukl ven z okna. K hlavní budově školy byly přilepeny dřevěné kůlny s černým papundeklem na střeše. A na tu černou lepenku někdo napsal velkými tiskacími písmeny Béza je vůl .
Jestli zjistili, kdo to byl si už přesně nepamatuji, ale mám dojem že ano.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.